Rozhlasový zpravodaj Jiří Dienstbier promlouvá o době minulé i současné

V příjemné, nerušící a přesto dynamické grafické úpravě Terezy Melenové vyšel výběr rozhlasových textů – komentářů, reportáží, esejů a úvah - novináře, posléze politika Jiřího Dienstbiera, s poznámkami jeho manželky Jiřiny Dienstbierové. Publikace, kterou vydal rozhlasový Radioservis, je zajímavým dokladem tvorby a na svou dobu opravdu pestrého profesního a životního příběhu tehdy mladého tvůrce. V druhém a možná i třetím plánu je pro nás ale i impulsem k aktuálnímu zamyšlení nad současnou situací v době prudkého vývoje a možná i postupujícího zániku klasických tištěných medií a zároveň i příspěvkem do diskuze o podobě medií elektronických, kterých se aktuální počítačová revoluce týká v jiném úhlu pohledu vlastně také.

Dienstbier měl vlastně zásadní štěstí – jeho profese rozhlasového novináře logicky začala v souladu s celkovým politickým i kulturním táním počátku šedesátých let nabývat přirozených forem, zbavovat se neuvěřitelných a totálně svazujících ideových klišé a schémat do té doby nezbytných či přímo povinných. Jejich ignorance ale hraničila v té době s profesní sebevraždou a mohla vést i k osobním tragédiím (jak je všeobecně doloženo). S nehranou mladistvou energií patřil právě Dienstbier k těm několika začínajícím rozhlasovým tvůrcům, kteří svojí každodenní činností s možná i naivní provokativností posouvali hranice možného.

Dnešní posluchač i zralý rozhlasový tvůrce si asi už neumí představit složitou a precizně fungující síť, dozírající nad každou minutou tehdejšího vysílání. To, že prvním cenzorem byl autor sám, se ví a autocenzura patřila, v době politických hysterií neuvěřitelného formátu, k těm zásadním a určitě i nejlépe fungujícím omezovačům. Příspěvek posléze poopravovávali a popravovali vedoucí rubrik a redakcí, aby byl po nahrání představen pracovištím HSTD (hlavní správa tiskového dozoru). A aby se nic přece jen nestalo a proboha neuniklo do éteru, byl u každého tehdy produkovaného programu (byly dva) vložen článek inspektora stanice, který byl poslední pojistkou přímo běžícího vysílání. To navíc prakticky nikdy nemohlo a nesmělo být vysíláním živým – vše se muselo z výše uvedených důvodů předtáčet.

V této kleci pak začal ze vzdálených pracovišť – Vietnam, Čína, Indonésie, Cejlon, Kambodža, Paříž a posléze ve velkolepém finále v USA – Dienstbier doslova bombardovat posluchače náletem opravdu značně rozsáhlých materiálů, do kterých pod slušivou zástěrkou množství v tu dobu atraktivních informací propašoval praktickou neideologičnost a na tu dobu zcela svobodné úvahy. Byl jedním z prvních, například po vzdáleném boku tehdejší africké zpravodajky Věry Štovíčkové, která coby věrná členka vládnoucí jediné strany vlastně prováděla totéž…

A tak Dienstbier, nadán plodným perem, naplňoval dlouhé povolené minuty svých příspěvků záplavou informací, kterou posléze využíval jasně a vědomě ve prospěch domácího posluchače. Soubor příspěvků, které editorka v publikaci předkládá, je nádherným, v některých momentech vzhledem k charakteru dnešního vnímání časového prostoru možná i pro čtenáře únavným a zahlcujícím, přesto však důležitým dokumentem. Možná z dodnes zveřejněných dokladů o době po roce 1958 novým a svým způsobem nejdůležitějším – nová filmová vlna je neustále připomínána, velebena a studována, televizní tvorbu té doby známe z té její pokleslejší stránky, literatura byla nečekaně střídmou součástí onoho tvůrčího vzmachu. O rozhlase se sice tradovala do jisté míry chvála, avšak konkrétní doklady, vyjma repríz starších pohádek a několika výtečných dramatizací či Vinárny U Pavouka, scházely.

Jiří Dienstbier st., vydavatel samizdatu Jiří Gruntorád a kněz Václav Malý během setkání v 80.letech
Zdroj: ČTK

Logickou součástí publikace je pak vyústění celého souboru textů v marasmus normalizace, charakteristický pro onu dobu přelomu šedesátých a startu sedmdesátých let. Očekávaná atmosféra doby je tady doložena opět pestrou řadou depresivních faktů, doplněna samozřejmě konkrétními jmény a proběhlými akty. O tomto dovětku samozřejmě čtenář dopředu ví, očekává jej a znovu a znovu je jím logicky znechucen. Smutek nad zmařeným výjimečným talentem, který po pouhých necelých deseti letech končí svoji neuvěřitelně slibnou (možnou a povolenou) tvůrčí existenci, vás logicky neopustí.

Co říká Jiří Dienstbier dnešku?

V úvodu tohoto zamyšlení jsem se zmínil o určité aktuálnosti celé publikace v době zásadního přerodu struktury současných tištěných i elektronických masových médií. Od nesrovnatelných kritérií (technologie, svoboda, otevřenost globálního světa informací) k těm, která z mnoha důvodů nebude již možno oživovat (množství zpravodajů v politicky aktuálních významných částech světového dění, rozsah a délka příspěvků, připravenost, soustředěnost a kvalita příjemců informací, požadavky dnešních médií v konkurenčním neobohacujícím souboji).

Něco z těchto faktů slouží k obohacení celého komunikačního procesu, něco naopak k jeho degradaci a cílenému ochuzování. To, s čím se logicky doba Jiřího Dienstbiera nesetkala, je existence soukromých médií a v Čechách v poslední době masivní vstup silného kapitálu do procesu informační komunikace. V tuto chvíli vlastně ještě nevíme, jak se tento proces bude dále vyvíjet a kde jsou jeho případná skrytá nebezpečí.

Jiří Dienstbier st. na setkání s polskými disidenty
Zdroj: ČTK
Autor: Archiv P. Uhla a A. Šabatové)

Pokládám publikaci Jiří Dienstbier, rozhlasový zpravodaj za důležitou pomůcku v chápání doby i profese. Důležitou vlastně pro všechny generace - pro vrstevníky jako doklad o prožitém, pro ty mladší jako nezbytnou informační součást chápání nedávné minulosti a pro ty nejmladší, možná právě ty z odpovídajících profesí, jako zprávu o velkém tvůrci (jejich profesního světa).

Jiří Dienstbier, rozhlasový zpravodaj (1958-1969) - vydal Radioservis, a.s., Praha, 2013. Vybrala a připravila Jiřina Dienstbierová.