Jaké je to žít s mámou v base aneb výchova dětí za mřížemi

Praha – Ponuré prostředí českých věznic rozhodně nedodává příliš optimismu. Oddělení ve Světlé nad Sázavou je ale výjimka. Vypadá spíš jako školka, všude se válejí hračky a je slyšet radostný křik dětí. Právě zde si totiž odsouzené matky mohou odpykávat trest ve společnosti svých ratolestí, a nepřijít tak o jeden z nejdůležitějších kontaktů v životě. Jak si ale takové děti žijí? Dokument S mámou v base má premiéru dnes v 18:15 na ČT2.

Video Projekt S mámou v base umožní dětem vyrůstat s trestanými matkami
video

Dokument S mámou v base umožní dětem vyrůstat s trestanými matkami

Autorkami časosběrného dokumentu S mámou v base jsou dvě ženy - reportérka České televize Veronika Jonášová a fotografka Jarmila Štuková. Zachytily průběh unikátního projektu, který je ve světě vězeňství velice populární. Na oddělení ve Světlé nad Sázavou je nejmenší, pětiprocentní recidiva ze všech typů ženských věznic v Česku, kde je běžně až 60 procent.

A princip? Do této věznice, kde má každá trestaná se svým potomkem vlastní pokoj, se mohou dostat odsouzené s dětmi do věku tří let (podle zákona do vězení nastupují matky nejdříve tehdy, pokud je ratolesti rok, stejně tak těhotné ženy nastoupí do výkonu trestu později). Ve Světlé tedy matky „sedí“ hlavně za podvody, krádeže nebo zadlužení v souvislosti s drogami.

Rodičky vychovávají své děti za mřížemi a neztrácejí s nimi kontakt. Logicky jsou tedy víc motivované a samotní potomci nejsou ochuzeni o mateřskou lásku, což předchází různým determinacím v pozdějším věku. „Děti se tam mají velmi dobře, jsou se svými maminkami, i to prostředí je hezké a vůbec to nevypadá jako vězení,“ vyvrací možný první odmítavý dojem některých diváků Veronika Jonášová. Zároveň přiznává, že leckdy dokonce musely nepříznivou situaci tak trochu šroubovat, aby prostředí alespoň trochu připomínalo vězení.

Autorky původně natáčely na fotoaparát, který respondentky neznervózňoval tolik jako běžná kamera. „Nebály se pak říkat intimní výpovědi,“ uvedla Jarmila Štuková. Poté, co si na sebe vzájemně zvykly, ale došlo i na skutečnou kameru. Štuková navíc nepřestávala pořizovat fotografie.

Obě dokumentaristky mají v plánu v projektu pokračovat. „Určitě chceme sledovat ty děti, jestli to má vliv na jejich vývoj,“ přiznala Štuková. Snímek je rozdělen do několika dílů, přičemž jeden má půl hodiny. Na všech dílech pracovaly filmařky celý rok.