Shun Li a básník artově veršují pro festivalové poroty

Stárnoucí rybář a čínská emigrantka, dva opuštění trosečníci na provinčním italském pobřeží. Potkali se tu a na krátký okamžik se zachytili jeden druhého. A potom jejich stopy v písku smyly vlny a nezbylo už nic než tenhle nedokončený příběh a oheň, který tančí na hladině laguny

Chioggia je malebné rybářské městečko v provincii Venezia, protkané kanály a mosty, které z něj činí cosi jako malé Benátky (ostatně ty velké jsou odsud jen nějakých pětadvacet kilometrů na jih). Poloostrov, na kterém se rozkládá, omývají vlny Jadranu a fakt, že se tihle dva mezi jeho zhruba padesáti tisíci obyvateli našli, byla jedna z těch velkých náhod, které činí náš život alespoň na pár chvil šťastnějším a zajímavějším.

Ona je čínská emigrantka Shun Li, kterou sem odvelela jakási blíže neurčená, ale evidentně nelegální čínská „mafie“, aby tu v přístavním pajzlu splácela svůj dluh za to, že ji sem dostali, a také za to, že až si to odpracuje, pošlou za ní jejího malého syna. Je bezmocná, poslušná a odhodlaná to vydržet tak dlouho, jak bude třeba, protože nic jiného jí vlastně nezbývá.

Je sama, daleko od svého domova a svých blízkých a jediné, co ví, je, že to nemůže vzdát, protože potom by jí už nezbylo vůbec nic. On je místní rybář Bepi, zvrásněný slaným větrem i osamělými roky, které mu už dávno nemají co nabídnout. Emigroval sem už před třiceti lety odněkud z Chorvatska a dávno už splynul s místními, kteří mu přezdívají básník. Jednu ze svých poetických reflexí o řekách, jež všechny plynou do moře, a přesto ho nedokáží naplnit, věnoval Shun Li, která si na básníky potrpěla.

Doposud si vystačila s prvním velkým čínským poetou Qu Yuanem, jehož dobrovolnou smrt každý rok připomíná Svátek dračích lodí. Ale po něm zbyla jen slova, zatímco Bepi je skutečný chlap, prosolený mořem, který jí napíše báseň na pomačkaný papír, vezme ji na ryby a do rybářské chajdy, která se na kůlech houpe nad hladinou laguny, nalije panáka silné grappy a jemně obejme kolem ramen. Kolem se líně převaluje moře a vy budete marně čekat na spalující kimkidukovskou erotiku, neboť tihle dva se potřebuji jinak a vlastně mnohem hlouběji, než kam dosáhne banální penetrace. A tak začínáte tušit, že takovýto vztah to bude mít hodně těžké, a to jak v xenofobním prostředí místních balíků, tak u neviditelných bossů čínské mafie, kteří nechtějí, aby někdo vířil vodu v blízkosti jejich skrytých kšeftů s lidmi.

Italský režisér Andrea Segre je dokumentarista a sociolog, který se orientuje hlavně na téma migrace, a oboje se do tohoto jeho celovečerního debutu vcelku zřetelně promítá. A také navzájem umocňuje a podporuje. Na jedné straně casting, který výrazně pracuje i s neherci, na druhé straně vymazlená lyrická kamera, za níž stál Luca Bigazzi, jehož objektiv zachycuje zasněžené vrcholky hor nad lagunou a přesně odměřuje emoce, atmosféru i autenticitu každého okamžiku.

Střet představitelů s různými civilizačními, kulturními a hodnotovými kořeny, asimilace emigrantů a hledání alternativních domovů, to jsou témata, která mají se Segreovou oblíbenou sociologií migrace a komunikace hodně společného. A jakkoli tohle všechno může vypadat poněkud nesourodě a pro hraný celovečerák téměř nepoužitelně, Segre (který je podepsán i pod scénářem) z toho vykouzlil koukatelný jednoduchý příběh dvou na okamžik šťastných loserů a pozval nás, ať ho s nimi sdílíme.

Jeho snímek je minimalistický ve formě i obsahu, neokázale a hlavně nearanžovaně, jakoby s respektem vstupuje do relativně uzavřených sociálních a národnostních enkláv, s nimiž tato jednoduchá, srozumitelná, ale v jistém slova smyslu i konfrontační emigrantská balada souvisí. Její tíhu nese ústřední, dobře zvolený a slušně fungující tandem. Ženský part tu byl svěřen sympatické čínské herečce Tao Zhao. Úsporně, přesvědčivě a jakoby tiše, bez rozmáchlých gest a hlasitých afektů, ztělesňuje zdánlivě bezmocnou a křehkou Shun Li, která jde ovšem zaťatě za svým cílem, vědoma si toho, že za něj musí zaplatit.

Jejím partnerem je chorvatský samorost a vdovec Rade Šerbedžija jako příslib jistoty a bezpečí. Jeho robustn, prošedivělá figura Bepi je navzdory drsnějšímu ladění něco jako přístav, který nabízí azyl v dočasném závětří laguny, nebo náhradní otec, který nalezl ztracenou dceru, ale už jí nestihl dát všechno, co by chtěl. Jestliže ani jeden z těchto klíčových charakterů není detailněji prokreslen, pak figury z druhého sledu jsou již jen velmi zběžně naskicovány a navozují pocit, že Andrea Segre buď nevěděl co s nimi, nebo se s nimi prostě nechtěl moc mazat.

Shun Li a básník je melancholická (ale nikoli lacině slzopudná), citlivá komorní seance, která nikam nechvátá a vlastně ani nic zásadního neřeší. Její protagonisté se prostě setkali a minuli tak, jak se to nezřídka stává i nám. Docela tiše, docela obyčejně a malinko romanticky. Vzpomínáte?

P.S.: V distribučním listu k tomuto filmu se můžete dočíst, že Segre tu „vytváří intimní odyseu do srdce laguny, představující kolíbku neustále fluktuujících identit“. Buď je to blbě přeložené, nebo napsané tak chytře, že jsem to (poctivě přiznávám) vůbec nepochopil.

IO SONO LI / SHUN LI A BÁSNÍK. Itálie/Francie 2011, 98 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie a scénář: Andrea Segre. Kamera: Luca Bigazzi. Hudba: François Courturier. Hrají: Tao Zhao (Shun Li), Rade Šerbedžija (Bepi), Marco Paolini (Coppe), Roberto Citran (advokát). V kinech od 6. února 2014.