Kdopak by se Kafky bál?

Jaroslav Rudiš s Jaromírem 99 a dalšími hudebníky dokázali, že Franze Kafku, mistra temných vizí, lze uchopit hudebně, bez nějakého zploštění či schematických zjednodušení. Album Das Schloss projektu Kafka Band rozhodně stojí za poslech.

Pokusů uchopit nějak, jakkoli, texty slavného pražského rodáka již bylo víc než dost, od těch otrocky popisných až k těm, které si Kafku braly pouze jako odrazový můstek a inspiraci, kafkovské adaptace najdeme jak ve filmu, tak na divadle, existují rozhlasové dramatisace, jeho texty jsou načteny na zvukových nosičích. A vzhledem k rázu Kafkových próz je jasné, že ne vždy se jistě dobrý úmysl setkal s úspěchem – což se naštěstí rozhodně nedá říct o právě vydaném albu projektu se sebevědomým názvem Kafka Band, tvořeném vedle již zmíněných Rudiše a Jaromíra 99 muzikanty z kapel Priessnitz, Tata Bojs, Umakart a Lesní zvěř.

Pikantní na věci ovšem je, že k němu došlo vlastně náhodou, a dosti spontánně – Jaromír 99 (občanským jménem Jaromír Švejdík, zpěvák kapely Priessnitz a kreslíř komiksů), který s Rudišem spolupracoval na úspěšném komiksu Alois Nebel a jeho následném zfilmování, vytvořil také, ve spolupráci s americkým libretistou Davidem Z. Mairowitzem komiksové zpracování Kafkova Zámku. U příležitosti výstavy Kafka v komiksu ve Stuttgartě, kde jedním ze tří vystavených ztvárnění měl být jeho Kafka, byl Švejdík osloven, zdali by nenapsal k vernisáži pár písniček. Sedli si tedy s Rudišem, vystudovaným germanistou, a spisovatelem, četli román, zkoušeli, až měli posléze místo pár písniček celé album, samozřejmě za spolupráce ostatních muzikantů. A z původně jednorázové záležitosti se stal plnohodnotný projekt, který koncertuje, a nyní vydal i album.

Rozhodně je sympatické, že se všichni zúčastnění nepustili do nějakého předělávání, variování Zámku, ale že sáhli po originálním textu, a to doslova – Rudiš totiž vybrané pasáže z Kafkova Zámku čte v němčině. Může tak vyniknout jejich melodie, a vůbec nevadí, že běžný domácí posluchač nemusí vůbec rozumět. Na takto položenou námitku, u alba totiž nejsou ani přiložené překlady, ale ani originály (a možná to ani není kvůli autorským právům), lze jednoduše odpovědět, že existují knihovny…

Jakožto němčinou vládnoucí musím ocenit Rudišovu pěknou výslovnost, jeho „r“ je skutečně germánské, naštěstí. Zároveň, pokud se necháme nést pouze německým textem, a navádět názvy písní (ty jediné jsou přeložené), můžeme si vytvářet, samozřejmě při alespoň maturitní znalosti děje Zámku, vlastní scénář. A ještě něco: Rudiš, který texty z románu vybíral, zařadil místy refrény v češtině, čímž dosáhl zvláštního napětí.

Pokud jde o dramaturgii alba, deset písní postihuje děj knihy, tedy od zeměměřičova příchodu do vsi, přes jeho marné snahy dostat se do Zámku, či aspoň dosáhnout slyšení u některého z úředníků, jeho přežívání ve vsi a postupné upadání až k rezignovanému… rezignovanému čemu? Konci? Smíření? Skonu? Těžko říct, Kafka svůj Zámek nedokončil, ovšem jak tvrdí Rudiš, společně se svými kolegy chtěli své album přeci jen uzavřít nějakou tečkou – tou je ovšem zběsile frenetický šraml, mající naznačit, že zatímco K. podlehl, vesnice přežívá, je věčná.

Hudebně bychom mohli album označit za jakýsi melodram, není totiž ani vyloženě písničkové – možná i proto, že Rudiš rozhodně není žádným zpěvákem, četba mu však, jak již bylo řečeno, jde výtečně –, ani se nejedná o četbu s jakýmisi náladovými podkresy, o soundtrack k Zámku. Hudba je spíše zadumanější, slyšíme hlavně akustické nástroje, ani stopy po elektronice, při aranžích využili muzikanti hodně perkusí, dojde i na tympány, ale i mandolínu, velkou roli má na albu klavír.

Již úvodní Ankunft navozuje ladění celého alba, když po motivu akustické kytary a Rudišově hlasu zazní prostý sbor, působivý právě ve své jednoduchosti a „přihrávkách“ Rudišově četbě, kapela pak pouze doplňuje náladu staženými bicími a kytarami. Při následující písni, Schnee, přímo vidíme a cítíme zasněženou pláň, obklopující jak ves, tak nedostižný zámek – a opět k tomu stačí pouze pár studiových zvuků, hlas a střídmá kytara. Pak se přidají bicí, Švejdíkův vokál zesílí, až to svou tíživostí připomíná stařičký work-song odněkud z jižanské plantáže. Již to bylo řečeno, a je dobré to připomenout: celé album je silně asociativní, obrazové. 

Jistou výjimkou z celkové zadumanosti, zasněženosti, jsou například Niemals, jež  se nese v duchu poněkud šíleného šramlu, či Wie Hunde, stojící na skočném klavíru a bicích, připomínající prvorepublikovou kabaretní píseň, anebo také tvorbu Marka Grechuty – toho by bylo dobré připomenout i jindy, Grab je dramatickým šansonem. Vlastně je ale album jako celek nezařaditelné, a je to tak jen dobře.   

Těžko říct, kolik posluchačů alba Das Schlosspozději sáhne po Kafkových textech, ale i kdyby tomu tak nebylo – což by bylo samozřejmě škoda –, vzniklo album, jež lze již nyní označit za ojedinělé.