Rowlingová se neschová. Volání kukačky přináší neobyčejného hrdinu

Spisovatel Robert Galbraith má dlouhé blonďaté vlasy, nelíčí se nijak nápadně, ani si nelibuje ve výstředních kostýmcích. Působí skromně a svým debutem se dokázal finančně zaopatřit do konce života. Pokud vás tenhle popis mate, pak jste zřejmě poslední na planetě, kdo ještě neslyšel, že autor detektivky Volání kukačky je ve skutečnosti stará známá J. K. Rowlingová. Hra s pseudonymem jí totiž díky upovídanému zaměstnanci agentury nevyšla. Stojí novinka za to, nebo by si jí nikdo nevšiml, kdyby za ní nestála právě ona?

Jednonohý detektiv Cormoran Strike si v prodejnosti vedl docela dobře, dokud byl Galbraith ještě sám sebou. Nešlo o žádný propadák, ale ani o bestseller - tím se stal až po odtajnění totožnosti skutečné autorky. Žádné jméno ale nezakryje fakt, že kniha je neuvěřitelně čtivá. Když bůh rozdával vypravěčský talent, musela Rowlingová před nebeskými branami nocovat ve spacáku několik dní dopředu, protože ani na minutu nenudí, ačkoliv není příběh ultra rafinovaně vystavěný.

Volání kukačky buduje napětí podobným stylem jako Harry Potter. Většina děje pozvolně, i když zajímavě plyne, aby se na posledních třiceti stranách vyeskaloval do velmi překvapivého finiše. V celém průběhu vyšetřování vraždy nevidí čtenář detektivovi do hlavy (pokud se zrovna nejedná o osobní záležitosti), a tak je pro něj rozuzlení o to víc šokující. Strike a jeho dychtivá asistentka Robin jsou navíc vykresleni tak důvěryhodně a poutavě, že se od nich nelze odloučit.

Robert Galbraith / Volání kukačky (The Cuckoo´s Calling)
Zdroj: ČTK

Britská spisovatelka má vlastní charateristický jazyk, který se překladu podařilo zachovat. Na bezmála pěti stech stránkách si pohrává s tak jemnými nuancemi, jež dělaly Pottera Potterem. Tato nenápadnost a záliba v detailech je naprosto nenásilná, avšak bez ní by ztratila publikace kouzlo. Potěší i to, že si obě hlavní postavy udržují profesionální odstup a nestává se z nich milenecká dvojice.

Oproti předchozímu Prázdnému místu působí Volání kukačky mnohem veseleji, ačkoliv se de facto probírají intriky a násilí. Autorka čtenáře tentokrát nezahltila ani neúnosným počtem postav. 

Otázkou ovšem je, zdali bude natolik „normální“ příběh současnému „krvelačnému“ publiku stačit. Dnes totiž platí - čím brutálnější vražda, tím lepší. Rozčtvrcené končetiny, rozemletá střeva nebo vyplizlý mozek všech kriminálek jsou normou, s níž vystrčení z balkónu, jaké si Rowlingová zvolila, může jen těžko soupeřit. Nebo ne? Pokud kniha obstojí i tak, můžeme se jedině těšit na pokračování, které na ostrovech vyjde už na podzim.