Po ambiciózních Kolejích osudu drkotá lokálka, které dochází pára

Druhá světová válka je temný stín, který zanechává traumatické stopy a nezhojitelné jizvy na lidské duši. Pro nikoho z těch, kteří ji na vlastní kůži zažili, nikdy úplně neskončila. Pro ty, kteří na počátku čtyřicátých letech přežili peklo při stavbě „železnice smrti“ z Bangkoku do Rangúnu, se ale stala dusivou noční můrou, která je ještě po létech budí zbrocené potem z děsivého snu. Tak jako britského inženýra Erika Lomaxe, který se sice vrátil domů, ale nikdy pro něj už nic nebylo jako dřív

Další autobiografický příběh, natočený podle autentické události, silný tím, že se stal, a odvyprávěný proto, abychom nezapomněli (tak, jak to téměř souběžně s ním učinila za sebe a po svém nedávno Philomena). Ale také další filmové svědectví, spoléhající na samonosnost tématu a pokládající absenci intenzivnějších emocí za přednost, která akcentuje objektivnost a nezkresluje realitu. Jenomže emoce k tomuto pohnutému příběhu patří a bez nich ztrácí svoji pravdivost, plnokrevnost i výmluvnost. Rosa na těchto osudových kolejích má totiž barvu krve a všudypřítomný pach mokvající džungle, utrpení, smrti a nočních běsů, pronásledujících ty, kteří jako Lomax přežili a teď se marně snaží v klubu válečných veteránů zapomenout.

Píše se rok 1980 a bytostný milovník železnice Eric Lomax poznal (kde jinde nežli na jedné ze svých cest v kupé železničního vagonu), že láska může mít i jinou, mnohem osobnější a intimnější podobu. Jmenovala se Patti, zrovna cestovala do Edinburghu a způsobila ten nečekaný a i pro něj těžko uvěřitelný a nepravděpodobný stav, že se po tom všem, co prožil, zamiloval. A protože Patti se ještě nikdy nelíbala s mužem, který má knír, tak si ho oholil a na chvíli podlehl klamnému pocitu, že by vedle ní snad mohl na své noční děsy zapomenout.

Koleje osudu / Colin Firth, Nicole Kidmanová
Zdroj: Bontonfilm

Jenomže oholit knírek bylo mnohem snazší nežli zapomenout na to, jak tehdy, v roce 1942, začala po kapitulaci Singapuru jeho trnitá cesta do krutého japonského zajetí, kde na jednokolejce mezi Thajskem a Barmou byl postaven nejen legendární (a v zásadě nedostižný, protože neexistující) Most přes řeku Kwai, ale také tu pro něj sadistický Japončík Takaši Nagase vykopal hrob, do kterého ale Eric sveřepě odmítal ulehnout. I když to bylo to nejsnadnější, co pro sebe tehdy mohl udělat.

Zemřít bylo tehdy mnohem lehčí nežli žít

Jenomže Patti je svým tichým způsobem stejně silná jako on a její láska stejně umanutá jako jeho tehdejší touha přežít mučení v japonském pracovním lágru. Kdo by se jí proto divil, že se nechce smířit s tím, že svůj život spojila s vykolejenou citovou troskou. A tak, spolu s jeho válečným kámošem, strýčkem Finlayem, udělají poslední zoufalý pokus dostat Erika, zalykajícího se bolestivými vzpomínkami, zase zpátky.

Koleje osudu / Hirojuki Sanada
Zdroj: Bontonfilm

Také cítíte, jak je tahle autentická story, natočená podle knižní (a u nás právě vydávané) předlohy skutečného Erika Lomaxe, plná silných emocí, vypjatých vášní a mezních pocitů, balancujících na tenké hraně mezi životem a smrtí? A také se těšíte, že vás tím pádem filmová adaptace téhle dramatické a lidsky silné látky převálcuje, nemilosrdně vtáhne do děje a beznadějně pohltí? Tak si dejte pohov, protože (téměř) nic z uvedeného ve filmu nenajdete a pohlcení se nekoná, navzdory tomu, že na něj bylo slušně zaděláno a jako zpravidla neselhávající hlavní „vypravěči“, kteří většinou dokáží, aby jim bylo nasloucháno, byli angažováni Colin Firth, Nicole Kidmanová a Stellan Skarsgard.

Jenomže Australan Jonathan Teplitzky, který se posadil na režijní křeslo (aniž by na něm předtím slavil nějaké zásadnější výhry), se rozhodl, že natočí studený, navzdory tématu spíše neosobní a na skutečné emoce vlastně docela chudý film, který ve filmovém divákovi vzbudí daleko vlažnější odezvy, než tento právem očekával. Nevím, jestli to byl záměr a cíleně tu byla zvolena kontrastně odtažitá narativní technika, čemuž bych do jisté míry (než prokazatelně přestane fungovat) rozuměl, ale mám velmi silný dojem, že to prostě nevyšlo.

Koleje osudu / Colin Firth
Zdroj: Bontonfilm

Není přece úplně v pořádku, když vás snímek zaujme a osloví nejvíce ve svém laskavém a jemně vtipném prologu, kdy se seznamujete s tím, jak se jeho protagonisté našli a padli si do oka. A pak postupně váš zájem opadá, když se skrze flashbacky a propojení minulosti a přítomnosti spíše deskriptivně nežli dramaticky propracovává ke svému konfliktnímu jádru, které probouzí spíše nemístně voyeurskou zvědavost (co všechno vlastně Japončíci Erikovi provedli – co třeba takový waterboarding) než zaujetí a empatii, plynoucí z toho, že vám na něm opravdu záleží.

„A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme…“

Není pochyb, že odpuštění může být pro obě strany (odpouštějícího i odpuštění hodného) očistné. Je ovšem důležité připravit pro něj půdu, dodat mu reálný, a nikoli barvotiskový charakter a klíčovou scénu s nedůvěryhodně kajícným bývalým japonským vidlákem, který náhle prohlédl, nepointovat tak překotně do nepřesvědčivého objetí, jemuž není snadné bezmezně uvěřit.

Ústřední herecká trojka dělá v takto vlažně vystavěné story, co může, a i když toho není málo, pořád to nějak nestačí. Colin Firth se statečně pere se svými démony, v time outech miluje svoji Patricii a zpaměti recituje jízdní řády. Nicole Kidmanová se přesvědčivě tváří, že při něm bude stát, ať udělá cokoli, a je fakt, že scénář jí také předepisuje spíše postávání a do akce ji moc nepouští. A zachmuřený Stellan Skarsgard je tu hlavně proto, aby svojí mezní obětí poslal Erikovi vzkaz, který nemůže přeslechnout, a poslal ho tak do finální akce, k níž se celou dobu schyluje. Žádné třeskuté napětí, žádné velké očekávání, prostě jen taková všední, obyčejně odvyprávěná a špatně načasovaná situace (protože teď už přece nejsou vojáci), po které následuje mega ušlechtilé usmíření a úleva, že Lomaxova tichá a rozpačitá zpověď po téměř dvou hodinách konečně doklopýtala do cíle v Kanburi, kde to všechno kdysi začalo.

Příliš předvídatelné, šlechetné a jen střídmě oslovující. Takové jsou tyhle poněkud slepé Koleje osudu (český název filmu doporučuji raději nekomentovat), které jsou sice potenciálně velkým, ale suše a jakoby bez zájmu sdělovaným a nedotaženým příběhem, jenž nemá dostatek energie na to, aby vyzval svého diváka k niternému následování. K tomu, aby vstoupil do kůže Erika Lomaxe a zažil jeho traumata ve stínu „Death Railway“ s ním. Nepoznal ho totiž natolik, aby o to stál. A to je škoda, protože to je nejen ztracený oscarový sen, ale hlavně promarněná šance ke skutečné reflexi. Neboť jsou věci, o kterých nechce nikdo mluvit, přestože se staly (a že jich je!), možná proto, že by mnozí neuvěřili, co všechno je člověk schopen udělat - ale i odpustit - člověku. 

THE RAILWAY MAN/KOLEJE OSUDU. Austrálie/Velká Británie 2013, 116 min., české titulky, přístupný, 2D. Režie: Jonathan Teplitzky. Scénář: Frank Cottrell Boyce, Andy Paterson. Kamera: Garry Phillips. Hudba: David Hirschfelder. Hrají: Colin Firth (Eric Lomax), Nicole Kidmanová (Patricia Wallaceová), Stellan Skarsgard (Finlay), Jeremy Irvine (mladý Eric), Hirojuki Sanada (Nagase), Sam Raid (mladý Finley), Tom Hobbs (Throlby). V kinech od 13. března 2014.

DEATH RAILWAY – ŽELEZNICE SMRTI

Tahle přezdívka právem platila pro 415 kilometrů dlouhou zásobovací železniční trasu, která spojovala thajský Bangkok a barmský Rangún. Byla v drsných podmínkách a šíleném tempu postavena pod surovým dohledem japonské armády v létech 1942–1943. Kromě domorodých dělníků na ní v nelidských podmínkách pracovalo zhruba šedesát tisíc válečných zajatců (Britů, Australanů, Američanů a Nizozemců), z nichž šestnáct tisíc ve vlhkém stínu monzunového pralesa zemřelo. Na tropické nemoci, totální vyčerpání a při pokusech o útěk z tohoto pekla, který neměl nikdy velkou naději na úpěch. Dnes je dochovaná a opravená část téhle pekelné železnice nabízena jako turistická atrakce cestovními kancelářemi.

Nebylo náhodou, že dramatický a tragický příběh téhle monstrózní vražedné stavby inspiroval i filmaře. Jednoznačně nejslavnějším snímkem na toto téma je Leanův Most přes řeku Kwai (1957) s Williamem Holdenem, Alekem Guinessem a Jackem Hawkinsem, který byl natočen podle slavné literární předlohy Pierra Boullea a získal sedm Oscarů. A to bez ohledu na to, že se jedná o čirou fikci a uvedený most vlastně nikdy neexistoval. O něco autentičtější snímek s touto tematikou představuje opus režiséra Davida Cunninghama Na konci všech válek (2001), který byl natočený podle autobiografické knihy skotského kapitána Ernesta Gordona a v němž se v japonském zajateckém táboře u stavby železnice ocitli Robert Carlyle a Kiefer Sutherland.