Gaia - Radůza opět zcela přesvědčivá a svá

Na svém nejnovějším, již devátém albu Gaia přichází písničkářka nejen s novým pohledem, ale i zvukem. Přičtěte si silné písně, autentickou výpověď a máte jasno: Gaia je album, jež patří k jejím nejlepším. A to je, vzhledem k vysoce nastavené laťce, co říct.

Všechny, kteří mají Radůzu zafixovanou, jak se doprovází na akordeon a zpívá procítěné písně, nejspíš zaskočí, že svého hlavního nástroje se na novince víceméně zřekla, výrazně jej slyšíme pouze v jedné písni, ve dvou pak pouze přizvukuje. Naopak větší důraz klade na klavír, ostatně album jím i otevírá. Dalším posunem je Radůzina kapela, respektive písně, které vznikaly již s myšlenkou na skupinové hraní – je to slyšet v celkovém zvuku, kdy nástroje nejsou dodatečně přiaranžované k původně sólové lince, ale krásně do sebe zapadají v aranži, jež vznikala při samotné tvorbě. Možná technická maličkost, přesto však důležitá.

Další posun představují písně samotné, respektive jejich textová část. Jak čas běží, Radůza, jež nedávno oslavila jednačtyřicáté narozeniny, přemýšlí více – a je to naprosto logické – o věcech, které před pár lety tak neakcentovala. Samozřejmě, mám na mysli zvažování o životě, o jeho uplývání, a s tím spojeném prožívání času, jeho konečnosti pro každého z nás. Jako by se písničkářka ohlížela, a připomeneme-li úvodní verše Dantovy Božské komedie, není to zase tak od věci. Radůza tak může působit vážně, rozhodně však ne nějak resignovaně, či naopak, což by bylo ještě horší, sentimentálně – podobné polohy jí ale byly vždycky cizí. Zároveň niternost její výpovědi jaksi brání v nějakém jejím rozpitvávání. Proč také, stačí naslouchat, a buďto je posluchači dáno se zpěvačkou souznít, anebo ne…

Hudebně jsou její písně opět, byť to tak na první poslech nepůsobí, a to je potvrzení jejího umu, propracovanými kusy, kde není ničeho navíc ani se něčeho nedostává, písněmi, jež kolem nás jen tak neproletí, ale přimějí k zamyšlení. Zní to jako klišé, možná, však není tomu tak.

Jak již bylo řečeno, úvodem alba zazní klavír v lehce rozkládaných akordech, který společně s Radůziným hlasem písni Gaia dominuje. V souladu s názvem text pojednává o mystickém splývání se Zemí, s všehomírem, zcela přesvědčivě, nepříručkově. Přesvědčivě, ústrojně působí i francouzský recitativ obracející se k Bohu.

Pouti životem i časem je věnován Nomádský stan, kdy se na homérském půdorysu Radůza zamýšlí nad konečností, její seznání nejsou přitom jakkoli plytká, banální – byť nesdělují nic nového, a co vlastně také, v tomto případě. Umřít musíme, basta. Psát o tom lze však různě… Motiv putování pak krásně podtrhují akcentované bicí. V Tulákovi po hvězdách slyšíme tato slova: „Vidím mnohá ze svých těl / jak se rodí v bolestech / vidím těla mužů a žen / k nimž mou duši přišil jemný steh / vidím oči svých matek / vidím své žití…“ a tento impresivní popis sepětí se vším, se splýváním, přivolává z paměti Březinovy „kosmické“ verše.

Když pak Radůza zpívá: „vidím mnohé ze svých ulit, jak se mění v antracit“, jen tím opět přiznává, jak silně si uvědomuje nejen své včlenění do veškerého, ale i plynutí, stálé, nekončící. A to vše v pár verších, klobouk dolů! Housle, jejichž motiv vše podkresluje, přitom nezní nijak vážně, spíše zvesela. Pokud by pro mě měla jedna píseň nové album, jeho výpověď, charakterizovat, byla by to nejspíš právě tato.

V případě Skaláka se nelze ubránit asociacím na Karla Kryla, a to nejen pro Radůzino pískání, sekaný rytmus kytary a melodii – to vše ovšem v tom nejlepším, tedy žádný klon či plagiát. V Babylónské věžislyšíme duet s Anetou Langerovou, a pokud Radůza říká, že Anetin hlas písni výrazně pomohl, nelze jí než dát za pravdu, díky šestiminutové stopáži se může krásně rozvinout.

Jistě je namístě zmínit hudební pestrost alba, vedle již zmíněných kousků tak slyšíme v Duhovém draku i lehké reggae, v Posledním cestujícím naopak lehce rockovější polohu, v Panně Orleánské dojde na dudy, ale i na mohutný chorál, jenž, gradující, píseň uzavírá, v poslední Tenkrát v ráji slyšíme i youngovskou foukací harmoniku.

V Babylónské věži zpívá Radůza „jiným jazykem začala jsem mluvit, i když slova jsou stejná jako dosud“ a my si můžeme tato slova vypůjčit jako zprávu o její současné podobě. Jen je třeba dodat: mluva je to výtečná.