Krásný hrabalovský surový svět komunistům nevoněl

Praha - „Hrabal mě poučil o životě. Naučil mě, co to je žít a co to je vyprávět o životě,“ vzpomíná na spisovatele Bohumila Hrabala režisér Jiří Menzel. Hrabal podle něj dokonale uměl dávat věci do kontrastu. „Za vším smutným je něco legračního a za vším legračním něco tragického,“ vysvětluje hrabalovské vnímání Menzel, který natočil řadu filmů podle spisovatelových novel. Hrabal, který by se dnes dožil sta let, stále zůstává v povědomí lidí jako hospodský kumpán, pábitel či laskavý vypravěč, který v surovém světě dokáže objevovat krásu.

Jeho dílo se na pultech nikdy příliš neohřálo, nicméně to, co se dostalo obyčejným lidem do rukou v posledních 20 letech normalizace, prošlo tvrdými cenzurními škrty. Za nimi většinou stál všem dobře známý ideolog a literární kritik Vítězslav Rzounek. Mezi lidi se ale díky samizdatu dostalo i pár výtisků v původní podobě. Dokonce se traduje, že jedna kniha vyšla v témže roce napřed ve Vaculíkově Petlici a až potom v Československém spisovateli. Podrobně se touto cenzurní problematikou zabývá právě vydaná studie: Hlučná samota - Sto let Bohumila Hrabala.

Hrabalova hvězda vyšla počátkem 60. let: v lednu roku 1963 vydal sbírku povídek Perličky na dně, v březnu roku 1964 pak následovali Pábitelé. Obě knihy se setkaly s mimořádnou přízní, a Hrabal tak až do roku 1968 měl na knižním trhu alespoň jeden titul ročně. Srpen ale znamenal konec - poslední dvě plánované knihy už vyjít nesměly a celý náklad nakonec skončil ve skartovačce. Sborník Poupata ale v pár zachráněných kusech pronikl k několika šťastnějším čtenářům.

Čtenáři byli od počátku fascinováni Hrabalovým způsobem psaní, volbou témat, viděním života kolem sebe a konečně jazykem a slovníkem. Okamžitě po vydání každé jeho knihy byl celý náklad rozebrán, následovalo druhé, třetí a v případě Ostře sledovaných vlaků i čtvrté vydání. A právě tato zfilmovaná novela přinesla Jiřímu Menzlovi v roce 1968 amerického Oscara a slavnou se díky tomuto filmu stala také železniční stanice v Loděnici u Berouna.

Ale „bratrské“ tanky znemožnily Hrabalovi normální publikační činnost. Podobně jako většina aktivních spisovatelů se tak v roce 1968 dostal na černou listinu, tudíž i na okraj oficiální literatury. Sám sebe i své kolegy tehdy označil termínem „spisovatelé v likvidaci“. Nakladatelství odmítala jeho díla s poukazem na to, že „text vycházející z nakladatelství nesmí působit příliš neobvykle, nesmí být příliš složitý, nemůže být vykládán jako alegorie na socialismus, nemůže být pouhým hraním se slovy, tím méně ovšem provokací, nevhodnou narážkou…“

Fotoreportáž: PODÍVEJTE SE: Svět podle Hrabala

Kersko - azyl, kde vzniklo to nejlepší

A tak Bohumil Hrabal stále častěji hledal útočiště uprostřed lesů v Kersku, kde roku 1965 koupil na doporučení spisovatele Adolfa Branalda chatu. Právě zde napsal, hodnoceno očima dnešní literární kritiky, svá vrcholná díla, díky nimž je považován za jednoho z největších spisovatelů druhé poloviny 20. století. Vznikly tu Postřižiny a Rukověť pábitelského učně. V horkém létě 1971, za pouhých 18 dní, napsal i svůj největší epický román Obsluhoval jsem anglického krále. Světlo světa tu spatřilo rovněž Městečko, kde se zastavil čas, Něžný Barbar či Slavnosti sněženek. 

Celorepublikově uznávaný Hrabal sice nemohl spatřit své knihy na pultech knihkupectví, ale zato velmi často potkával příslušníky StB. Umlčet jej však nedokázali. Jeho nové knihy začaly vycházet v samizdatu - jako první to ve Vaculíkově Petlici byly Postřižiny. 

Rozhovor pro Tvorbu ho vrátil na pulty, ale s cenzurou

Zlom v Hrabalově životě znamenal fiktivní rozhovor v týdeníku Tvorba z ledna 1975. „Chtěl bych jen, aby všichni moji čtenáři věděli, že to myslím poctivě s nimi i se socialismem, protože bez něho a mimo něj si nedovedu představit ani dnešek, ani budoucnost.“ Tak zněla jedna z odpovědí, která podle týdeníku Respekt přiměla máničky kolem Ivana Magora Jirouse k demonstrativnímu protestu: v dubnu 1975 v centru Prahy zapálili Hrabalovy knihy, které milovali a četli… 

Faktem ale bylo, že tento rozhovor byl podmínkou (úlitbou) k tomu, aby komunisté vzali Hrabala na milost. Od té doby tak mohla jeho díla – byť po cenzurních úpravách - opět vycházet. Vzhledem k tomu, že široká veřejnost zdaleka netušila, jak mnoho se v Hrabalových knihách škrtalo, mnozí jeho dílo sice znají, ale ve zkreslené cenzurní podobě. „Z normalizační tvorby jsou autentické jedině Postřižiny, Slavnosti sněženek byly derivovány, Městečko, kde se zastavil čas odmocněno, Hlučná samota a Něžný barbar vytknuty do závorky – tato smutná matematika zůstala obrazem normalizační kultury,“ charakterizoval pro Respekt Hrabalovy knihy vydávané za normalizace Hrabalův dvorní nakladatel Václav Kadlec. 

Bohumil Hrabal kvůli posudkům musel někdy i čtyřikrát nebo pětkrát přepsat rukopis, aby vyhověl komunistické ideologii. Naopak v exilu, ve Škvoreckého nakladatelství v Torontu, vycházela jeho díla tak, jak je Hrabal napsal.

Vydávat Hrabala nelze pro zisk

Nezkreslené dílo se ale k lidem občas dostalo; Hrabala vydávala samizdatová edice Petlice, Expedice a Pražská imaginace Václava Kadlece, který po revoluci vydal Hrabalovy sebrané spisy. „Samizdatová vydání mívala cca 20 výtisků, to jsem rozdal první večer. Sebrané spisy začaly vycházet v roce 1991 nákladem 10 000 výtisků a skončily v roce 1997 nákladem 2 000,“ přibližuje Kadlec, jak klesal zájem o Hrabala. Právě v této době přemýšlelo nakladatelství Mladá fronta, které vlastní práva k jeho dílu, o opětovném vydání Spisů. Nakonec od tohoto projektu z ekonomických důvodů upustilo. „Pokud by šlo o zisk, tak je to nesmysl, protože Hrabala se prodá v současnosti strašně málo,“ podotýká k záměru Václav Kadlec.

Václav Kadlec pro ČT:

Co může Hrabal dnes lidem dát? „Kdo pochopí, že literaturu je třeba číst, tomu řekne (nejen) Bohumil Hrabal hodně, dokonce mu změní život. Teď jde jen o to, kolik lidí ještě umí číst.“

„Původní rukopisy, to byl archeologický průzkum. Vždycky jsem si to nabral, doma jsem to zpracoval, pak jsem přijel pro další várku. On to měl tak nějak naházený ve skříni…“

O Hrabalovi: „On fungoval na bázi alkoholu. Do hospody přišel jako mrzutej dědek, dal si dvě piva, to byla ta pravá chvíle, kdy se začalo pracovat. My jsme se ho vyptávali a on vyprávěl. A po pátým pivu tak pomalu hasnul…“


Václav Kadlec věnoval více než deset let svého života právě Hrabalovu dílu. „Zabýval jsem se Bohumilem Hrabalem, protože mám rád humor,“ říká dnes. S Hrabalem se seznámil v Kersku, kde také našel řadu původních rukopisů: „Sem jsem vždycky přijel, on se vyděsil, prchnul do lesa…,“ vzpomíná Kadlec na dobu, kdy se dostal k původním hrabalovským textům, z nichž mnohé do té doby nikdy nevyšly. Všechno, co souvisí s Hrabalem je dnes uloženo v literárním archivu ve spisovatelově osobním fondu. Z něho vznikla publikace ke stému narození spisovatele Hlučná samota – sto let Bohumila Hrabala.