Radko Pytlík: Filozof Hrabal dělal každodenní život svátečnější

Praha - Podle literárního kritika Radko Pytlíka nám to hlavní z Hrabala během oslav jeho výročí uniká. Slavný spisovatel byl podle něj básníkem všedních dnů i velmi vzdělaným filozofem. „Když jsme chodili po těch hospůdkách, bylo to poučné. Ačkoli jsem absolvoval filozofickou fakultu, tak až od Hrabala jsem se naučil podstatu filozofie,“ vzpomíná Pytlík.

Literární kritik také připomněl, že Hrabal k oslavě světa vynalezl originální styl. „Tady šlo o básnický styl, jak vyjádřit všední skutečnost kolem nás, jak udělat život svátečnější,“ uvažuje Radko Pytlík, podle něhož život „uplývá v šedi starostí a je třeba ho trochu ozvláštnit, a to může jen kultura a literatura“.

Hospodská Sorbonna

Známý haškolog Pytlík vzpomíná na letité schůzky s Bohumilem Hrabalem, jimž se říkalo „hospodská Sorbonna“. Hrabal podle něj nebyl člověk patetický a vyjadřoval se spíše věcně. „V těch hospodách se nemluví nějak pateticky, tam se hovoří o tom, co se ten den stalo, co se děje, konfrontovalo se s dobou,“ vzpomíná Pytlík na dobu strávenou s Hrabalem.

„Nebyl filozof v tom smyslu, že by vytvořil nějaké učení,“ připouští Pytlík, pokud však filozofii chápeme v původním smyslu jako lásku k moudrosti, pak Hrabala za filozofa označit můžeme. Velmi dobře znal Platóna, Schopenhauera nebo Klímu. „Měl nastudované dějiny filozofie, citoval Hegela i v německém originále,“ vypráví Pytlík. Hrabal kromě evropské tradice rád četl také mistry východní moudrosti, nadšený byl hlavně z taoismu.

Sám Hrabal svůj postoj pojmenoval jako „obdiv k viditelnému světu, ke všemu, co člověka obklopuje.“ Při svém nadšení pro svět měl štěstí na jurodivé souputníky, básník Karel Marysko ho seznamoval s moderní literaturou, Egon Bondy se současnou i klasickou filozofií a Vladimír Boudník ho nadchl pro moderní umění.

„Musíme umět tlumit svůj lesk“

Hrabalovo výborné vzdělání zdůrazňuje i další přítel, výtvarník Jiří Anderle. „Byl neuvěřitelně vzdělaný, filozofie, četba, současná hudba, nechával se inspirovat výtvarnými díly. Jeho znalosti byly neuvěřitelné,“ vzpomíná. Bohumila Hrabala vnímal jako člověka, který žije na hraně možné citlivosti, s obrovským zájmem o konkrétní svět.

„Chodil za mnou do ateliéru a já ho doprovázel do pivnice u Zlatého tygra, šli jsme přes Karlův most, což vždy považoval za událost, a on sledoval každého, nikdo mu neunikl, každou postavičku si prostudoval a potom říkal: 'Pamatuj, musíme umět tlumit svůj lesk, protože v podstatě záleží jenom na tom, co po nás zůstane,'“ uzavírá Anderle.

Vydáno pod