Wim Vandekeybus: Se svými démony se člověk musí konfrontovat

Světově proslulý taneční soubor Ultima Vez uvede v pražském divadle Archa předpremiéru svého nového představení Talk to the Demon. Vlámský choreograf Wim Vandekeybus v tomto projektu zkoumá, jak sociální sítě a média působí na emoce a myšlení dětí, jak děti tato média používají a jak jsou jimi naopak využívány až zneužívány. Během týdenní residence v Praze představení se svým souborem dokončuje a v nabitém programu zkoušek si našel chvíli i na rozhovor pro web ČT24.

Mohl byste na úvod představit téma a zdroje inspirace vaší nové inscenace?

Představení Talk to the Demon je zcela odlišné od mých předchozích projektů. Umělci obecně by měli publiku nabízet různé formáty a tvary, neměli by se opakovat a řešit stále dokola jen témata, jimiž jsou takříkajíc posedlí. Samozřejmě k té rozmanitosti velmi dopomáhá, pokud pokaždé, když tvoříte, pracujete s novými lidmi. Abych mohl udělat inscenaci, která se bude těm běžným vymykat, vybral jsem si typově velmi rozdílné performery. V mém novém představení tak účinkuje šest svérázných, velmi individualistických tanečníků (například silný muž, vzrůstem drobná nebo opravdu hubená dívka), britský herec Jerry Killick a dvě desetileté děti.

Mým prvním nápadem bylo vytvořit projekt, v němž bude dítě architektem večera a bude ztělesňovat jakousi až démonickou nevinnost. Pak jsem se rozhodl, že udělám show bez hudby. Zesílil jsem hlasy účinkujících, ale reprodukovanou hudbu v této inscenaci nepoužívám žádnou. Zkoumám ticho a jeho možnosti v kontextu divadla. Představení bude trvat zhruba hodinu a čtyřicet minut a věřte, že diváci hudbu postrádat nebudou.

Kde jste našel děti, které v představení hrají?

Do projektu jsme ve finále vybrali čtyři děti, předcházel tomu ale velmi dlouhý proces castingů. Potřebovali jsme dítě, které bude pocházet z Belgie, aby s námi mohlo bez problémů zkoušet. Nakonec v projektu účinkuje i dcerka Jerryho Killicka, která je původem z Anglie. Je skvělá. Potřebovali jsme totiž děti, které budou umět dobře anglicky, nebudou se bát jeviště a diváků, půjde jim hraní, ale zároveň nebudou přehrávat, tak jak to spousta dětí dělá. Ačkoliv je na scéně s dospělými vždy jen jedno dítě, v roli se během představení střídají dvě. Jedno dítě tedy může být nevinné, druhé může mít racionálnější a dravější přístup.

Jak jsem už zmínil, role dítěte v inscenaci je démonická. Věřím v moudrost starých duší, už i ty nejmenší děti se umí napojit nahoru, přirozeně cítí, vnímají, vědí daleko víc, než my dospělí. A vy se jen divíte, odkud to všechno pochází. Dítě v Talk to the Demon je zkrátka zcela jiná postava než ty ostatní v tomto projektu.

Celá show by tedy měla mít démonický nádech. Zajímalo by mě, co pro vás vlastně znamená démon?

V mnoha kulturách vidí démona negativně, podle mě ale dobro nemůže existovat bez zla, protože ve všem je za každých okolností přítomno obojí. Jedno vyvažuje druhé. Nic přece není jen černé nebo bílé, v čemkoliv je i hodně šedé. Každý má nějaké své démony či obsese. Čím jste starší, tím víc si toho s sebou životem nesete. Se svými démony se člověk musí konfrontovat a akceptovat je. Také jsou rozhodně velkým zdrojem inspirace.

Kdy jste se začal věnovat tanci? Kdo vás k němu přivedl?

Během univerzitních studií psychologie mě začalo zajímat divadlo, věnoval jsem se i fotografii. Vlastně jsem nikdy v životě neabsolvoval žádné taneční lekce, až pak samozřejmě se svým souborem, do té doby ani jednu. Tanec jsem sice nestudoval, ale pohyb jsem vždycky využíval pro vyjádření divadelním způsobem. Mým prvním projektem bylo v mých čtyřiadvaceti letech What the Body Does Not Remember (1987). Je to velmi fyzická a zároveň divadelní show, jejíž obnovené nastudování jsme vloni uvedli také v Praze. V New Yorku jsme za tohle představení v roce 1988 dostali Bessie Award, prestižní cenu pro nejlepší taneční inscenaci, a tehdy se Ultima Vez prakticky zařadila mezi divadelní soubory. Pracuji sice se skvělými tanečníky, ale obecně mě zajímá spíš divadelnost než formální tanec.

A kdo nebo co vás v současnou chvíli nejvíc ovlivňuje či inspiruje?

Myslím, že to jsou umělci, kteří jsou spojeni s jinými médii. Ostatně pokud by mě inspirovali lidé, kteří vytváří tanec, byla by to docela škoda. Pak by se mohlo stát, že bych tvořil podobně jako oni. Německá, nedávno zesnulá choreografka Pina Bausch byla fantastická, ale ta patřila k jiné generaci než já. V současném konceptuálním tanci je podle mého názoru dnes dost nudy, je méně a méně fyzický a po divadelní stránce velmi explikativní. Tvůrci hodně věcí vysvětlují polopatě. Tomu se snažím vyhnout a jít na to z druhé strany.

Inspiruje mě literatura, filmy, životní moudrost. Mám rád například existenciální filosofii nebo rád čtu knihy Jeana Baudrillarda. Bohužel mám na literaturu poslední tři nebo čtyři roky velmi málo času. Toužím po tom, abych někdy mohl vydechnout a číst víc. Hodně pracuji s dětmi. Připravoval jsem například film Galloping Mind, jehož natáčení jsem ale musel minulý rok zrušit kvůli nedostatku finančních prostředků. Věřím, že se jej letos podaří zrealizovat. Jedná se o příběh dvojčat, která byla po narození rozdělena a jejichž cesty se po letech zase osudově spojí. Psát scénář k filmu je pro mě vůbec velmi inspirativní záležitost, baví mě tvořit zápletku, drama, postavy.

Ultima Vez - What the Body Does Not Remember
Zdroj: Archa theatre
Autor: Danny Willemms

Hodně cestujete, kde si připadáte doma?

Nyní vedu v Praze zkoušky, protože jde o nové dílo, které dokončujeme, jinak ale opravdu nemohu být všude. Program Ultimy Vez je nabitý, soubor cestuje po celém světě od Austrálie přes Kanadu po Tchaj-wan či Koreu. Já sice hodně cestuji, ale zrovna tak jsem hodně i doma. Domov mám v Belgii, ale nejsem k němu fixovaný, rád se pohybuji a mám rád volnost. Samozřejmě s dítětem je to teď jiné, můj mladší syn (mám dva chlapce, jednomu je pět a druhému osmnáct let) totiž půjde brzy do školy…

Ultima Vez je tedy neustále na turné po celém světě. Pozorujete v různých zemích rozdílné reakce diváků na vaši práci? Jsem si jistá, že ano. Jak vidíte české publikum?

České publikum je velmi koncentrované a bere vážně to, co dostává. V Holandsku se třeba lidé hned smějí a přitom někdy ani není čemu. V Čechách je publikum tišší, ale zároveň všechno vnímá, z hlediště se neozývají salvy smíchu, ale lidé jsou dychtiví sledovat novou tvorbu, a když se s nimi po představení bavíte, poznáte, že si toho z divadla odnesli dost. Třeba v Belgii se diváci často pasují do rolí „intelektuálů“, kteří toho už viděli hodně, a nedají vám moc zpětné vazby. Pražská Archa je navíc malé divadlo, zde tu vzájemnou interakci dobře cítíte.

Jsem moc zvědavý, jak budou diváci reagovat na představení, které se celé odehrává v tichu. Publikum má v nové inscenaci také určitou úlohu, je to taková hra. Na začátku je požádáme, aby se určitým způsobem rozhodli. Nebudu prozrazovat víc, každopádně věřím, že tím hned v úvodu v divácích zapálíme jiskřičku zájmu. Publikum zkrátka nesmí být pasivní. Už Platón považoval termín divadlo za negativní. Pro něj bylo tou nejvyšší formou komunikace, pokud člověk mluvil a druzí mu vzápětí odpovídali. Vracíme se proto k interaktivní formě. Premiéra inscenace bude v květnu ve velkém divadle deSingel v Antverpách. Tam ale není mezi jevištěm a hledištěm takové propojení. Proto jsem si také pro předpremiéru vybral Prahu, kde je divadelní prostor osobnější, je cítit blízkost, nemůžete se nikam schovat. Není to jako dívat se na odosobněnou plochou televizní obrazovku.

Booty Looting
Zdroj: Tanec Praha
Autor: Danny Willems

A co vás čeká v blízké budoucnosti?

Doufám, že se mi podaří zrealizovat film, o kterém jsem se už zmínil. V roce 2015 také chystám pro Ultimu Vez nový projekt, jehož hlavním tématem bude láska. V inscenaci budeme mít živou hudbu a zpěváky. Možná budu nějakou choreografii připravovat i pro Královský vlámský balet z Antverp. Nejprve bych ale rád se souborem udělal workshop a pak se teprve rozhodnu, zda s nimi budu spolupracovat. Stavějí totiž především na estetice a já u nich hodně postrádám kreativitu, která je pro mou tvorbu zcela nezbytná.

Wim Vandekeybus - belgický choreograf a tanečník - založil soubor Ultima Vez v roce 1986 během pobytu ve Španělsku. Na mezinárodní scénu vstoupil s představením What the Body Does Not Remember. Vandekeybusova tvorba je charakteristická radikálním pohybovým divadlem, jehož hnacím motorem je konflikt, síla, instinkt, „imaginární katastrofa“ a bipolarita přitažlivosti a odtažitosti. Vandekeybus mistrovsky používá text i autorskou hudbu. Pro Ultimu Vez skládali například David Byrne, Marc Ribot, Charo Calvo, Eavesdropper nebo David Eugene Edwards ze 16 Horse Power a Woven Hand.

Vlámský soubor Ultima Vez se českým divákům poprvé představil v Divadle Archa v roce 1995 projektem Mountains Made of Barking. Od té doby mají čeští diváci na domovské základně v Arše možnost sledovat tvorbu jednoho nejvýznamnějších světových choreografů pravidelně. Ultima Vez v Praze uvedla následující díla: What the Body Does Not Remember (1997, remake 2013), In Spite of Wishing and Wanting (2000), Scratching the Inner Fields (2002), Blush (2003), Spiegel (2006), nieuwZwart (2009) a Monkey Sandwich (2010), Radical Wrong (2011), Booty Looting (2012).