Sto roků samoty a smutku: Zemřel Gabriel García Márquez

Mexiko – V Mexiku zemřel v 87 letech kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez. Jeden z nejslavnějších latinskoamerických spisovatelů, který bývá řazen k vrcholným představitelům takzvaného magického realismu, za své dílo obdržel v roce 1982 Nobelovu cenu za literaturu. „Tisíc let samoty a smutku kvůli skonu největšího Kolumbijce všech dob. Soucit a soustrast s rodinou,“ napsal na Twitteru kolumbijský prezident Juan Manuel Santos. Márquez zemřel ve svém domě v mexické metropoli, kde dlouhé roky žil. ČT art připomene spisovatele 22. dubna ve 22:15 filmem O lásce a jiných běsech natočeném podle jeho románu.

Video Události v kultuře vzpomínají na G. G. Márqueze
video

Události v kultuře vzpomínají na G. G. Márqueze

Počátkem dubna byl García Márquez hospitalizován kvůli infekci plic a močových cest a dehydrataci. Po propuštění z nemocnice zůstával jeho zdravotní stav sice stabilní, ale kondice křehká. Mexický list El Universal před několika dny napsal, že slavný Kolumbijec trpí rakovinou a vzhledem ke svému věku dostává pouze prostředky na mírnění bolesti.

List s odvoláním na spolehlivé zdroje tvrdil, že nemoc zasáhla plíce a játra. Rakovinu překonal Márquez již v roce 1999 a v posledních letech se na veřejnosti příliš neobjevoval. Naposledy se tak stalo letos 6. března, kdy před svým domem přijímal gratulace ke svým 87. narozeninám. O 40 dnů později jeden z neslavnějších spisovatelů dvacátého století umírá.

Gabriel José de la Concordia García Márquez dokázal vyprávět bizarní příhody, jako by byly běžnou součástí všední každodennosti. Narodil se 6. března 1927 v kolumbijském městečku Aracataca jako první z jedenácti dětí. Na přání otce šel studovat práva, která ale nedokončil. V roce 1947 mu v novinách vyšla jeho první povídka Třetí rezignace, kterou napsal pod dojmem Kafkovy Proměny.

Záhy začal psát do kolumbijských deníků, po nástupu diktatury v Kolumbii v roce 1953 se ještě více přiklonil k socialismu, což mu později mnozí vyčítali. Nelibost řady lidí si vysloužil osobním přátelstvím s Fidelem Castrem. V roce 1955 byl Márquez jako dopisovatel vyslán do Evropy, kde navštívil i několik socialistických zemí, včetně Československa a Sovětského svazu, o nichž napsal reportáže 90 dní za železnou oponou.

Do Kolumbie se Márquez z politických důvodů už nikdy natrvalo nevrátil. Žil ve Venezuele, New Yorku, Paříži a zejména v Mexiku. V roce 1958 se oženil s Mercedes Barchaovou, s níž měl dva syny Rodriga a Gonzala a s níž žil až do své smrti.

Sto roků samoty - vrcholné dílo

Románový debut Všechna špína světa vydal Márquez v roce 1955. Větší ohlas vzbudil až počátkem 60. let novelou Plukovníkovi nemá kdo psát, románem Zlá hodina či sbírkou povídek Pohřeb Velké matky. Život mu zcela změnil rok 1967, kdy vydal román Sto roků samoty. Úspěch tohoto díla podle mnohých už pak nepřekonal, i když podobné davové šílenství vzbudilo v roce 2002 vydání jeho pamětí Žít, abych mohl vyprávět

Luz Meri Giraldová, kolumbijská profesorka literatury:

„Znám mnoho autorů, překladatelů a literárních kritiků, kteří se shodují: bez Gabriela Garcii Márqueze by literatura Latinské Ameriky, ale i světová literatura vypadala jinak.“


Knihy Gabriela Garcíi Márqueze
Zdroj: ČTK/AP
Autor: Ricardo Mazalan

Zásadní vliv na vznik Márquezova nejznámějšího románu Sto roků samoty, jehož se dodnes prodalo přes 30 milionů kusů a jenž byl přeložen do 35 jazyků, prý měla Márquezova babička, která mu v dětství vyprávěla fantastické historky, často inspirované karibskými legendami.

Román, jenž spojuje magické a mýtické s realitou, je ságou rodiny Buendíů ze vsi uprostřed jihoamerického pralesa, zrovna tak ale může být historií Kolumbie, Latinské Ameriky či celého lidského rodu. A jak název napovídá, vykresluje i různé podoby samoty: osamělí nejsou jen ti, kteří se vědomě uzavírají před světem, či ti, jež od něj odloučilo stáří či nemoc, ale i ti nejčinorodější, a to třeba proto, že v nich není dostatek citu, či proto, že se citu bojí.

„Lidé si myslí, že latinská Amerika vypadá jako v Marquézových románech,“ uvedla překladatelka Anežka Charvátová, podle níž je Marquézovo dílo unikátní tím, že se spisovateli podařilo obnovit radost z vyprávění příběhů.


S napětím se ale čekalo i na další Márquezova díla - román o samozvaném diktátorovi Podzim patriarchy (1975), novelu o rodinné cti a pomstě Kronika ohlášené smrti (1981) či romány Láska za časů cholery (1985), Generál ve svém labyrintu (1989) a O lásce a jiných běsech (1994). Márquezovy romány se často prolínají s publicistikou, například Zpověď trosečníka (1970), Dobrodružství Miguela Littína v Chile (1986) či Zpráva o jednom únosu (1996), která líčí Kolumbii jako zemi nevyhlášené občanské války a drogových kartelů. Poslední knihu vydal Márquez v roce 2004 – román Na paměť mým smutným courám.