Zemřela výtvarnice Šimotová. Ve světě umění zanechala hlubokou stopu

Praha - Zemřela česká výtvarnice Adriena Šimotová. Bylo jí osmdesát sedm let. Šimotová měla netradiční umělecké postupy, zpracovávala hlavně textil a papír. Její obrazy jsou k vidění třeba v Tokiu, Paříži nebo Stockholmu. Smutnou zprávu potvrdila rodina. ČT art odvysílá dnes od 22:50 Život malířky a grafičky Adrieny Šimotové v pohledu Jaroslava Brabce.

Adriena Šimotová patří mezi významné představitele výtvarné scény druhé poloviny dvacátého století. Narodila se 6. srpna 1926 v Praze. Vystudovala grafickou střední školu a Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v ateliéru profesora Josefa Kaplického, kde se také seznámila se svým mužem. Od šedesátých let patřila mezi umělce kolem skupiny UB 12, Nové skupiny a obnovené Umělecké besedy.

Lyrické obrazy z šedesátých let byly blízké informelu. Malovala figurální náměty, zabývala se také krajinou, později se však definitivně obrátila k figuře. V sedmdesátých letech znamenala velký zlom v jejím osobním i tvůrčím životě smrt manžela, malíře Jiřího Johna (1923 až 1972). Později ji silně zasáhla také smrt syna.

„To vše se projevilo v mé práci narůstáním metafyzického rozměru. Dokonce by se dalo hovořit o určité spirituálnosti,“ říkala Šimotová. „Ať to vezmu, jak to vezmu, můj život byl stejně šťastný jako nešťastný. A to není málo.“

Na plovárně s Adrienou Šimotovou a další videa:

Video Na plovárně s Adrienou Šimotovou
video

Na plovárně s Adrienou Šimotovou

Opustila klasickou malířskou techniku, jako základní výrazový prostředek zvolila přímý fyzický dotek. „Měla jsem pocit, že do toho musím vstoupit celým tělem,“ popsala svůj nový styl. Pracovala tak s textilem i papírem, který prořezávala, muchlala, různě drásala a tvarovala. Vznikly tak křehké papírové sochy: obtisky tváře, dlaní, chodidel i celého těla a závěsné reliéfy, které se skládají z mnoha vrstev průsvitného papíru.

Možnosti vlastního těla

V jejích dílech lze nalézt podobenství pomíjivosti bytí, věcí a vztahů, nepřetržitost času, nekompromisní ztvárnění lidského tématu. Jde o bytostně existenciální dílo soustavně se zabývající situací člověka. Přestože v posledních letech byla Šimotová limitována možnostmi svého těla, tvořit nepřestávala, stále vznikaly nové práce zobrazující lidské tělo, tím jemnější a niternější, čím těžší bylo pro autorku se pohybovat.

Její nová tvorba měla ohlas a stala se jednou z přelomových výtvarných událostí konce osmdesátých let. Za minulého režimu však neměla Šimotová moc příležitostí a oficiálně takřka nevystavovala. V těžké době jí pomohl zájem v zahraničí, kde si získala jméno i řadu ocenění na mezinárodních soutěžích. Roku 1970 dostala zlatou medaili na bienále ve Florencii, roku 1979 velkou cenu na bienále v Lublani.

Šimotová je jednou z mála českých umělců, jejichž tvorba je součástí sbírek pařížského Muzea moderního umění, známého Centre Georges Pompidou. V roce 1991 byla vyznamenána francouzským Rytířským řádem za literaturu a umění. Později byla oceněna i doma, v roce 1997 převzala medaili Za zásluhy, roku 2005 Cenu ministerstva kultury.