Živočišné Svěcení jara v nahé agonii emocí

Letošní mezinárodní festival Tanec Praha vyvrcholil ve čtvrtek večer v Hudebním divadle Karlín závěrečným galapředstavením. Do Prahy přijela kanadská choreografka Marie Chouinardová se svým souborem a dvěma díly – tanečním ztvárněním Svěcení jara Igora Stravinského a pohybovou adaptací knihy kreseb a básní Henriho Michauxe: Mouvements. Obě choreografie jsou ryze abstraktní, přičemž v obou autorka používá svůj velmi zvláštní a specifický pohybový rukopis. Ten večer vskutku stál za to!

Svěcení jara je bezpochyby jednou z nejznámějších skladeb avantgardní hudby dvacátého století. Marie Chouinardová ve svém zpracování díla pro deset tanečníků nejde po významu a příběhu, původní téma pohanského rituálu pro ni nehraje roli. Ústřední je pohyb jako takový. Jeho základním stavebním kamenem je pro ni pulzace a dynamika, která vychází ze složitých rytmických struktur skladby. Každopádně jsou v jejím ztvárnění jasně patrné náznaky narážek na Nižinského původní interpretaci Stravinského hudebního díla, jehož pařížská premiéra v roce 1913 vyvolala v uměleckém světě jeden z velkých skandálů své doby. Jako by její dílo bylo osm dekád (1993) od vzniku originálu odpovědí na něj. Dozajista je stejně nekonformní, nestárnoucí a nadčasové.

Androgynně působící muži a ženy jsou téměř obnaženi, všichni jsou oblečeni pouze do černých přiléhavých krátkých kalhot a potřeni světlým, tělovým make-upem, který jim dodává esenci jakési nadpřirozenosti. Tančí svá kolotající sóla, duety a skupinové party v kuželech bodového světla, které rozčleňuje prostor scény. Díváme se na ně a pozorujeme neuvěřitelně ohebné bytosti, které svým vzezřením a neobvyklými pohyby působí, jako by byly z jiné planety nebo možná i nějakého vzdáleného vesmíru. Podobají se trochu těm – z pouhé poloviny lidským – stvořením ze starých řeckých bájí. Tomu dojmu ještě napomáhají zvláštní rekvizity, které připomínají tu býčí rohy, tu chapadla medúzy, tu falické symboly.

Tanečníci skáčou, vlní se, napínají a hroutí do nezvyklých pozic, extaticky sebou škubou tak, jak jim velí neúprosný rytmus, úhelně zalamují paže, jejich trupy se pohybují v instinktivních kontrakcích, pohyby jejich pánví jsou energické a animální. Z choreografie prýští živočišnost sama.

Druhá část večera je vizuálním zpracováním již zmíněné knihy belgického básníka a malíře Henriho Michauxe s názvem Mouvements (1951). Jedná se o čtyřiašedesát stran abstraktních inkoustových kreseb, patnáctistránkovou báseň a doslov. Chouinardová, jejíž dílo vzniklo před třemi lety na vídeňském festivalu Impulstanz, vše přenesla v doslovné interpretaci na jeviště.

Horizontu scény dominuje veliké bílé plátno, na něž jsou jeden po druhém promítány jednotlivé listy knihy. Inkoustové kresby zachycují lidské tělo v pohybu a diváci tak mají možnost číst Michauxovu knihu po svém. Černě odění tanečníci na zářivě bílé podlaze jsou jakousi svébytnou reflexí černých kreseb na bílých stránkách sbírky. Objevují se na jevišti postupně jeden po druhém, pomalu a sami, pak zase v rychlém sledu, někdy třeba i ve skupinové formaci. Záleží na pojetí dynamiky té které inkoustové kapky, kterou ztvárňují. Ta je coby předloha určující pro charakter a provedení pohybu za doprovodu dunící elektronické hudby, jejíž hřmění prostupuje celým divadelním prostorem.

Choreografka zkoumá lidské tělo a jeho možnosti až do úplného detailu. V obrysu každé té skvrny se skrývá nějaký pohyb či póza a je až k nevíře, jak moc se jim ty hravé taneční formy podobají. Závěr graduje divokými a vířivými stroboskopickými efekty. I tato kreace je velmi originální a nevídaná záležitost. Compagnie Marie Chouinard za tento skvělý komponovaný večer zaslouženě sklidila velké ovace a letošní Tanec Praha se tak povedlo zakončit opravdu velkolepě.