Umění není politika, volá Petrohrad a otevírá Ermitáž Manifestě

Petrohrad – Ve stínu bezpečnostní krize a napjatých vztahů mezi Západem a Moskvou začíná v Petrohradě desátý ročník Manifesty – bienále současného umění. Vystavující umělci i kurátoři akcentují kulturní dialog, který má šanci překlenout současné rozpory, tím spíše, že Manifestu hostí nejzápadnější město Ruska. Bojkot části umělecké obce a ústupky pořadatele směrem k hostitelské zemi však jubilejní umělecké fórum halí do politického stínu.

Evropské bienále současného umění Manifesta vzniklo v polovině 90. let jako reakce na konec studené války. Je putovní a za cíl si klade nejen prezentaci aktuálních trendů ve výtvarném umění, ale také ohmatávání a zkoumání psychologického a geografického území Evropy; poprvé proběhlo v roce 1996 v Rotterdamu, následoval Frankfurt nebo Nicosie.

Letos vůbec poprvé zamířilo na území někdejší Varšavské smlouvy. Hostujícím prostorem pro 50 umělců z pětadvaceti zemí se stala petrohradská Ermitáž. „Manifesta vznikla jako platforma pro dialog mezi Východem a Západem. Svou přítomností v Petrohradě se ocitla v zemi nejzazšího evropského východu – a zároveň ve městě, které bylo koncipováno jako jeho nejzazší západní výspa,“ konstatuje ruský kritik výtvarného umění Viktor Misiano.

Zakladatelka Manifesty Hedwig Fijenová zdůrazňuje, že historická úloha Petrohradu spočívá v tom, že překlenul třísetletou historickou propast mezi východní a západní Evropou, a ředitel Ermitáže dodává: „Manifestou zdůrazňujeme svou tradici, kořeny v epoše Kateřiny Veliké a její vášeň pro umění své doby.“ Kateřina Veliká byla ovšem nejen milovnice umění, ale také imperátorka, která razila tezi, že nepotřebuje ruské hranice chránit, protože je hodlá rozšiřovat; a tento stín poznamenává i současné petrohradské bienále.

Stará známá mise Petrohradu: Překonat ruskou izolaci

Většina umělců z veřejného programu pochází z měst, do kterých jezdí vlaky z Vitěbského nádraží, nejstarší železniční stanice v Rusku, jež spojovala carskou Rus s Evropou. „Pocházejí z míst jako Kyjev, Kišiněv, Bukurešť, Praha, Varšava, Brest, Vitěbsk… slavného města avantgardy, kde tvořil Malevič,“ doplňuje kurátorka veřejného programu Joanna Warsza.

Ukrajinský umělec Oleg Kuklin ovšem účast na bienále odřekl – kvůli ruským homofobním zákonům a dění na Krymu. Bezpečnostní krize na rusko-ukrajinské hranici vedla k odřeknutí účasti i Daniila Gaklina a skupinu Što dělat. „Nejprve se umělci zdráhali do Ruska přijet kvůli homofobním zákonům, nyní nás chce dvakrát tolik lidí bojkotovat kvůli tomu, co Rusko provádí na Ukrajině,“ reagoval počátkem května ředitel Ermitáže Michail Piotrovskij. „Rusko je nyní velmi blízko izolaci a my ji v Petrohradě chceme překonat.“

Kozáci, kteří nedrží obušky

Ohlazení hran se pak projevuje i ve vystavovaných dílech. Vrchní kurátor Manifesty Kaspar König přesvědčil jihoafrickou umělkyni Marlene Dumasovou, aby místo portrétů slavných homosexuálů na Manifestu dovezla cyklus portrétů, kde figurují i heterosexuálové. Tím podle kurátora zabrání tomu, aby její dílo automaticky podlehlo cenzuře. Opakovaně upozorňuje, že bienále je hostem Ermitáže a bude dodržovat ruské zákony, což potvrzuje i ředitel nejslavnější galerie východní Evropy. „Nic, co na Manifestě ukážeme, nenarušuje zákony Ruské federace. To byla jediná povinná podmínka,“ prohlásil Piotrovskij.

Na rozdíl mezi politikou a uměním potom upozorňuje i expozice litevského umělce Deimantase Narkeviciuse. Ten se na Manifestě prezentuje písní, jíž zazpívá sbor kozáků, „protože ne všichni kozáci jsou reakcionáři, kteří na ulicích bičují členky Pussy Riot,“ dodal König. Odkázal se tak na událost z olympiády v Soči, kdy z vězení čerstvě propuštěné aktivistky Pussy Riot před televizními kamerami zbičovala právě skupina kozáků.