Dariin přídavek českému publiku: A ještě jednou nejlepší na konec

Daria Klimentová, dlouholetá primabalerína Anglického národního baletu, ukončila se závěrem sezony svou aktivní taneční kariéru velkolepým představením Romea a Julie v londýnské Royal Albert Hall. S pražskými diváky se rozloučila gala představením pod názvem Děkuji!, které se konalo v polovině května ve Státní opeře. Byla to slavnostní událost, velmi emotivní a nezapomenutelný večer. A byť to vypadalo, že Dariu v Praze na prknech, která znamenají svět, tančit už neuvidíme, brzy poté se roznesla zpráva, že vystoupí po boku svého partnera Vadima Muntagirova ještě v rámci letního hudebního festivalu Prague Proms. Srdce nejednoho baletomana zaplesalo a v sobotu 12. července se v Obecním domě sešlo natěšené publikum.

Večer v podání Českého národního symfonického orchestru se svou tradiční noblesou a citlivostí dirigoval Libor Pešek. O to větší zážitek to byl. V první polovině zazněla předehra Glinkovy opery Ruslan a Ludmila a Dvořákův Koncert a moll pro housle a orchestr, op. 53, ve kterém se představila mladinká norská houslistka ověnčená celou řadou mezinárodních úspěchů Eldbjørg Hemsingová. Škoda jen, že její interpretace houslových partů nebyla příliš úderná a v doprovodu orchestru se tím pádem umělkyně poněkud ztrácela.

Každopádně po ní přišla na řadu druhá část a v ní očekávaný hvězdný pár večera. Daria Klimentová se představila ve třech číslech - jako Odetta z Labutího jezera, jako Klára z Louskáčka a jako otrokyně Medora z baletu Korzár. A i když byl prostor jeviště, které bylo improvizovaně vytvořeno na několika metrech na ploše mezi orchestrem a prvními řadami diváků, vcelku stísněný, Darie s Vadimem se s ním podařilo popasovat. Jejich kroky tak byly leckdy úspornější, omezení ale ani trochu neubralo na virtuozitě jejich projevu.

Ve vrcholném díle baletního romantismu, bílém pas de deux z Labutího jezera, předvedli oba dva sebevědomou taneční techniku. On jako citlivý, aristokratický princ, ona jako zakletá labuť tak křehká, jako by ani nepocházela z tohoto světa. Pro pas de deux z Louskáčka se Daria proměnila v elegantní a něžnou princeznu, které skvěle sekundoval mladistvý, šarmantní princ.

V závěrečném pas de deux z Korzára zase pár sršel energií a dynamikou. Předvedli velmi náročné, explozivní zvedačky končící předstíranými pády tanečnice do náručí partnera a všechny obtížné prvky prováděli s nonšalancí sobě vlastní. A ačkoliv se jim nedostávalo prostoru, jak už jsem zmínila - v porovnání s tímtéž duetem, který tančili v květnu na jevišti Státní opery, opravdu neměli potřebný rozlet - z jejich výkonu i tak čišela lehkost, bezchybnost a partnerská jistota.

Diváci Dariu vřele uvítali velkým potleskem pokaždé, když vběhla na jeviště, jak se na hvězdu jejího formátu sluší, a na závěr si vysloužila okamžité ovace ve stoje. Když ani ty nebraly konce, rozhodla se spontánně pro přídavek a zatančila ještě jednou. A vůbec nevadilo, že zopakovala poslední duet. Na její bravuru by se totiž člověk mohl dívat stále dokola. A já určitě nejsem sama, kdo by si toužebně přál, aby přibylo alespoň několik příležitostí vidět ji v Čechách tančit naživo.