Duše jako kreveta. Surrealistický boj za práva žen

V rámci Festivalu Nultý bod, platformy pro taneční a fyzické divadlo, která se letos koná již sedmým rokem, uvedla včera skupina Spitfire Company v Divadle v Celetné inscenaci Krevety à la Indigo. V centru zájmu tvůrců této tanečně-divadelní produkce byla tentokrát žena, a jeviště od počátku opanují hned čtyři. Předobrazem hlavních postav Deren, Lee, Toy a Joyce (Miřenka Čechová, Jindřiška Křivánková, Tereza Havlíčková a Sonia Ferienčíková) byly totiž čtyři slavné surrealistické umělkyně. Představení je barevnou sondou do duší těchto avantgardních femmes fatales. A před očima diváků se pomalu skládá fantaskní propletenec osudových momentů jejich životů.

Ocitáme se ve večerním podniku, jakémsi luxusním kabaretu či restauraci, kde hraje živá hudba a kde se především servírují krevety. Celou hrou provází jediný muž, číšník Robert Janč. Příjemná je hudební složka, vokály Cécile da Costy doprovází živě akordeon Matthieua Gautrona a samplování Matouše Hekely.

Všudypřítomné krevety ve hře fungují coby metafora ženské duše, pod jejíž tvrdou skořápkou se toho skrývá hodně. Pamatujete si, jak se tahle mořská pochoutka připravuje? Ještě živá kreveta se usmrtí ponořením do vroucí vody hlavičkou napřed. Pak ji ten skon prý tolik nebolí. A navíc se stejně říká, že to jsou hloupá zvířata, tak jakápak lítost. A právě jako takové nebohé krevety si často připadají i ženy na scéně. Svázané sociálními konvencemi vedou předem prohranou bitvu, protože právě teď je nemilosrdný kuchař hází do bublajícího hrnce. Začíná se tudíž boj za práva krevet, rebelie proti společenským zvyklostem, normám a škatulkám, z nichž nebývá lehké se vymanit. Je-li to vlastně vůbec možné.

Noříme se do útrob ženských duší a spolu s výstředními hrdinkami skládáme dohromady jejich příběhy. Souběžně se před námi rozehrává živelné surrealistické divadlo plné dramaticky vystavěných bizarností. Na povrch vycházejí niterné stesky, nenaplněné tužby, hluboko zakořeněná traumata žen. Řeší se témata sebedůvěry, sebehodnoty a sebepřijetí i to, jak pomíjivé je lidské štěstí. Atmosféra je prodchnuta erotičnem. Lásky, chtíče a lascivity je v tomhle autentickém divadle stejně hodně jako textu a také svérázných tanečních pohybů inspirovaných argentinským tangem (choreografie Sharna Fabiano).

Nespoutaná obraznost světa, který nemá svůj vnitřní řád a přece není ani zcela chaotickým vesmírem, má svůj specifický půvab. Příval osobitých vizí neupadá ani na chvíli do stereotypu a temporytmus představení drží oči diváků na stopkách. Autorům (scénář Petr Boháč, režie Miřenka Čechová) se podařilo pospojovat desítky originálních momentů do jednoho komplexního díla. Nemají zábrany před ničím a nevadí jim občas ani ironicky shodit sami sebe. Tohle fantazií hýřící, hravé surrealistické divadlo je zkrátka velmi sympatická záležitost.