Zaz chtěla lásku, MØ zase vlastní cestu

Ostrava – Již od čtvrtka duní bývalé vítkovické železárny v Ostravě muzikou. Málokomu asi uniklo, že právě tam se odehrává hudební festival Colours of Ostrava. Na patnácti stageích se ve spalujícím horku mění kapely, pořádají workshopy, divadla nebo se přednáší poezie. Zatímco čtvrteční rozjezdový večer toho nabídl v čele s MGMT poskromnu, pátek už na návštěvníky vysypal hned několik velkých jmen. Všechna ale suverénně trumfly dvě velmi rozdílné dámy – Francouzka Zaz a Dánka MØ. 

Na den a na hodinu tomu byly přesně dva roky, co rodačka z Tours poprvé nadchla festivalové publikum. Šanson a jazz v jejím podání oslovily přítomné tolik, že si její návrat přímo vyžádali. Stejně tak ona. A tak tu byla Za(s)z – podruhé a v plné síle. Stejně bezprostřední, stejně veselá a pořád tak setsakramentsky talentovaná. 

Před jejím vystoupením by se hodily cedule s menším varováním: Zaz nasadí vražedné tempo, poslední zamete mrtvoly. Francouzka totiž na nic a na nikoho nečeká. Už při úvodní On Ira z ní na obřích obrazovkách zbyl jen rozmazaný flek. Lítala z jedné strany scény na druhou, laškovala s hudebním doprovodem, dupala, vřískala, cenila zuby a neúnavně povzbuzovala davy k tanci. Zastavila se vždy jen na moment – to aby v češtině správně přečetla promluvy, které si nachystala a nechala přeložit. Angličtina holt pro Francouze nikdy nebude kamarádkou… 

Lámanou češtinou však desítky tisíc lidí paradoxně okouzlila ještě víc. A jakmile si ve druhé půli otevřela svůj Jazz Club, měla na lopatě i stánkaře od klobás. Finále zpěvačka bohužel „zabila“ sérií pomalých balad, v nichž sice vynikl její nádherný chraplák, s přibývající hodinou ale fanoušky lehce uspávala. Poslední kousek Je Veux se Zaz ale nakonec zpívalo do poslední sloky i nefrankofonní publikum, díky čemuž se sympatickému diblíkovi roztáhl úsměv až k uším. 

Střih. Francouzské bulváry plné smíchu a vůně zázrakem zmizí, když se na pódiu objeví někdo jako MØ. V rodné dánštině znamená tento umělecký pseudonym „panna“, v jejím případě za tím však lze hledat jen těžkou ironii. Pětadvacetiletá slečna s charakteristickým vysokým copem na hlavě snídá, obědvá i večeří alternativu, a tak se není co divit, že její temný – momenty až psychedelický – dance electronic ne každý stráví. 

Hodina po půlnoci ale patřila právě jí a jejím upnutým legínám. Zásadně nenalíčená MØ vydala svůj debut No Mythologies To Follow teprve letos, přesto ji tuzemští přijali velmi vstřícně. Zpěvačka spoléhala hlavně na vizualizaci. Sama se jako had svíjela a ztrácela v tmavě modrém nasvícení. O své filozofii – zůstat vždy svá – kolikrát fanoušky přesvědčovala velmi zblízka. Ti ji nezradili ani při crowdsurfingu a na svých rukou ji bezpečně dopravili na pódium, z něhož si udělala tmavou jeskyni. 

Z riviéry a jara (Zaz) mohl skok do zimy a na sever (MØ) sice působit jak pěst na oko, Colours se však jak známo nebrání žádným žánrům. Jaké kontrasty přinese v dalších dnech, se teprve uvidí. 

A co se dál dělo na Colours? Podívejte se - ostravskému festivalu se podrobně věnovaly Události v kultuře: