Bessonova Lucy: Béčková sci-fi a miliardy zdivočelých neuronů

Lidský mozek, který organizuje, řídí a integruje naše bytí, neváží ani půldruhého kila a může mít až sto miliard neuronů, mezi nimiž probíhá kolem biliardy synaptických spojení. Přestože se vejde do dlaní má jeho operační paměť nějakých tři a půl tisíc terabajtů, a přitom zdaleka nejede na plný plyn. To všechno ale platilo jen do chvíle, než vidláci z Taiwanu udělali z blondýnky Lucy přepravku na novou drogu, která jí nedopatřením pronikla do těla a nakopla její mozek do gigantických obrátek. Teď je neporazitelná, maximálně nebezpečná – a stále silnější a drsnější!

Bessonova záliba v tvrdých babách se znovu naplnila. Po Brutální Nikitě a vzdálené vzpomínce na malou, otužilou drsňačku Mathildu v Leonovi (o snadno zapomenutelné Johance z Arku raději nemluvě), přichází Scarlett Johanssonová, aby s chutí, zaujetím a naspeedovanou akcelerací odehrála figuru Lucy, kterou ďábelsky sjela nová, modrá droga (takto syntetický enzym CPH4), jenž z ní učinila nadčlověka. Copak o to, že ujíždí na nemilosrdných a všeho schopných buchtách, se o Lucovi všeobecně ví. Jenomže tentokrát jako by chtěl ještě navíc překročit béčkový stín svých prefabrikovaných akčních „bessonovek“ a nabídnout intelektuální, téměř „malickovský“ bonus, jaký byste od něj nečekali (a nebojte se, taky se nedočkáte).

Nový Strom života tu rozhodně nevykvetl, byť rozhodně není nezajímavé sledovat, co dokáže takový Luc Besson filozofující, oblbující a snící.

Za sebe bych chtěl říci, že jakkoli je Lucy v zásadě zhovadilost, účelově a brutálně znásilňující ověřená fakta, nebyla mi nesympatická, neboť je z ní patrná Bessonova snaha něco nám za sebe vzkázat, něčím nám udělat díru do hlavy a donutit nás (byť na základě absolutně mylných premis a východisek) k tomu, abychom přemýšleli, jestli náhodou nemáme v hlavách časovanou bombu, kterou (zatím) jen neumíme odjistit. Představa, že všichni bychom vlastně mohli být o tolik chytřejší a schopnější a dokázali cítit a ovládat prostor, vzduch, přitažlivost, hmotu a také jiné lidi (kteří tohle zatím neumí), není blbá, ale inspirativní a následováníhodná.

A tato skutečnost se ilustrativně odzrcadlila i v tom, že čtyřicet milionů dolarů, které výroba spolykala, se bohatě vrátily hned za první víkend, přičemž současný zisk je na více než dvojnásobku vloženého. Diváky evidentně baví sledovat, jak se z blond blbky Lucy, která naletěla klukovi, aby se dostala do spárů Jangova gangu, stal kurýr, kterému do břicha zašili pytlík s drogou. Baví ho to, protože ví, že pak stačí jen pár dobře mířených kopanců do inkriminovaných míst, pytlík praskne a z ní se postupně stává dokonalé monstrum, na které nikdo nemá. Ne že by z toho byla Lucy nějak odvázaná, ale co s tím už chudák holka může nadělat, když to vražedná porce syntetického CPH4 odmaká za ni. Jedinou záchranou může být profesor Norman, který zatím neví, jak z toho, ale měl by sebou hodit, neboť Jangova asiatská banda jí už dýchá na záda, protože chce svůj výživný matroš zpátky.

Sólo pro Scarlett

Besson dobře věděl, proč ji chce, a ona mu to dala a vytvořila silnou figuru, která je stejně zranitelná a zmatená jako bezcitná a nebezpečná. Scarlett Johanssonová dokazuje, že tyto polohy umí věrohodně ztvárnit a prožívat, a především její zásluhou je Lucy docela koukatelný spektákl. Téhle titulní hvězdě filmu pak nejvíce sekundují na straně dobra tradičně charismatický Morgan Freeman, jehož přednáška tvoří explikativní spojováky, prolínané jejím ústředním akčním příběhem, a jihokorejský zlosyn s krvavýma rukama Choi Min Sik, jenž je docela výživným zlounem. Zbytek castingu pak už jen spíše statuje v druhém sledu.

Kompozice je stejně triviální jako příběh a je založena na poměrně mechanickém prolínání profesorovy přednášky a toho, co prožívá Lucy. Gradace je založená na stereotypním (a pravidelně procenty označovaném) růstu její aktivní mozkové kapacity, legrace si v tomhle aranžmá moc neužijete, zato akce, vizuál a soundtrack vcelku spolehlivě dodají atmosféru a švih. Celkově tak lze tenhle opus charakterizovat jako svižný a trochu šílený úlet, v němž Besson více méně platonicky naznačuje, kým kdysi byl. Po stropě (jako ústřední hrdinka) z toho sice nepolezete, ale příliš nudit se také nebudete, protože Luc Besson dokáže i blbinu natočit elegantně a se šarmem a také s chutí, zaujetím a zájmem, který do jisté míry dokáže přenésti na vás. A kupodivu mu k tomu stačí i řídký scénář, sázející na to, že sympaticky skromná stopáž to utáhne, neboť na dané časové ploše se bude pořád něco sledováníhodného odehrávat.

Lucy zkrátka plynule odsejpá, zbytečně dlouho neprudí, není křečovitá ani zatuchlá, je to taková chic letní kravina s existenciálním přesahem, která se tak trochu tváří, jako že je něco, co vlastně není, a zdařile předstírá, že už konečně víme, jak naložit se svým životem, který nám byl dán před miliardou let (viz evoluční sekvence o přírodě a lidské civilizaci). Jestli vám nevadí trochu jiný Besson (než ho z poslední doby znáte), který tak trochu připomíná wrestlera, jenž se dal na drhání nebo malování akvarelů, a nemáte problém s relativizujícím výrokem polského básníka Juliana Tuwina, podle kterého je „mozek aparát, jehož pomocí si myslíme, že myslíme,“ tak na Lucy zajděte, protože vám (navzdory svým abnormálním dispozicím) významně neublíží.

LUCY

Francie/USA 2014, 90 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie a scénář: Luc Besson. Kamera: Thierry Arbogast. Hudba: Eric Serra. Hrají: Scarlett Johanssonová (Lucy), Morgan Freeman (prof. Norman), Choi Min Sik (Jang), Amr Wasked (Pierre Del Rio), Pilou Asbaek (Richard), Analeigh Tiptonová (Caroline). V kinech od 7. srpna 2014