Starosvětský retro mejdan Woodyho Allena v kouzelném měsíčním svitu

Přijel ji odhalit, ale ona odhalila jeho. A tak budou pít společně šampaňské, tančit mezi piniemi a radovat se z toho, co si navzájem vnesli do svých životů. I když to není skutečné, spousta z toho je iluze a něco dokonce i nízce naplánovaný podraz, nic to nemění na tom, že tahle „allenovka“ je hřejivým pohlazením po duši a dalších místech, kde nám to dělá dobře.

Přirozenou životní zónou Woodyho Allena a místem jeho nejčastějšího výskytu zřejmě navždy zůstane Manhattan (jemuž svůj černobílý, filmový hold již dávno složil). Hlavně oblast Páté Avenue, kde je doma a také restaurace Carlyle, kde hrává s kapelou New Orleans Jazz Band. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že Provence ho také pěkně dostala. A to nejen proto, že tu v roce 1895 bratři Lumiérové natočili a uvedli svůj slavný kraťas Příjezd vlaku na nádraží v La Ciotat, Yves Robert kouzelně přepsal Pagnolovy memoáry Tatínkova sláva a Maminčin zámek, v přímořském Saint-Tropez řádili v „sedmdesátkách“ četníci v čele s Louisem de Funesem a od roku 1946 se v rámci mezinárodního filmového festivalu v Cannes pohybuje na promenádě Croisette více hvězd, než je k vidění nad Středozemním mořem.

Provence, když se korunami korkových dubů a cypřišů zrovna neprohání suchý a studený severozápadní mistral, je příjemnou a zaslíbenou filmovou destinací. V kamenné vesnici si tu pod platany můžete dát bujabézu a se sklenkou pastisu nebo Chateauneuf du Pape (všechno z místních zdrojů) sledovat, jak se tančí farandola nebo hraje pétanque. Anebo si vyšlápnout jako borci z pelotonu Tour de France na kultovní kopec Mont Ventoux nebo alespoň bílé vápencové skály, které strmě spadají do moře jako kamenná opona, za níž se vždycky odehrává nějaký příběh. Třeba takový, jako je tento…

Malá (a milá) komorní nádhera

Není totiž vůbec špatné přenést se do roku 1928 a v jednoduchém, vtipném a laskavém romantickém příběhu tady uhánět v červeném kabrioletu prašnou cestou, nad kterou se vznáší slunce a vůně tymiánu a levandule. Tak jako slavný, a tím pádem odpovídajícím způsobem namyšlený, britský iluzionista Stanley (vystupující pod uměleckým jménem Wei Ling Soo) a uznávané chic médium Sophie, ze zapadlé díry Kalamazoo v Michiganu, která ovšem dohlédne mnohem dál a hlouběji než jiní. Alespoň se to o ní říká. A Stanley jako zapřisáhlý nepřítel všeho spiritistického a špičkový znalec všech iluzionistických triků sem původně přijel proto, aby odhalil, v čem spočívají její finty, jimiž zcela oblba jednu proklatě zámožnou rodinu a přivedla do citového transu zazobaného mladíka, který kvůli ní hraje na ukulele, skládá sonety a je připraven ji odvléci na svatební cestu na Bora Bora. 

To, co se zpočátku jevilo jako zívačka, se ale pěkně zadrhlo, když z důvodů, jež si racionální Stanley nedokáže vysvětlit, začne o Sophii uvažovat nikoli pouze jako o podvodnici, kterou je třeba odhalit (což se mu evidentně nedaří), ale stále více i jako o ženě (což mu jde evidentně lépe i proto, že ona touto také bezesporu je). A i když si to odmítá přiznat, napadají ho v dané souvislosti věci, které jsou v tomto kontextu z chlapského hlediska vcelku přirozené, ale pro konzervativního a nafoukaného Brita nepřijatelné. No a aby to nebylo tak jednoduché, všechno je nakonec jinak, než se to původně jevilo a rozehrálo, což situaci zdánlivě neřešitelně zkomplikuje. Nemít Stanley moudrou, chytrou a zkušenou tetu Vanessu, neskončilo by to dobře.

Čím víc ji sleduje, tím víc je zmatený

Čím déle je sledujete, tím víc vás to baví. Protože bavit vás bylo v tomhle případě hlavním (a vlastně jediným) Allenovým záměrem. A za sebe říkám, že mu to vyšlo! Hodně mu pomohl přesný casting, jemuž vévodí sarkasticky a suše anglický Colin Firth, který sice na pódiu Divadla magie dokáže nechat zmizet slona, přeříznout figurantku pilou na dvě souměrné i když prakticky nepoužitelné poloviny a přemístit se z futrálu sfingy do křesla na druhé straně jeviště – ale upřímně vyznat lásku je pro něj osobní problém, z něhož pramení jedna z nejvtipnějších konverzačních sekvencí filmu. S chutí a nadhledem tu hraje skeptika, který i když vidí, tak nevěří (a dělá dobře), na vesmíru ho děsí jeho velikost a na Sophii stále zřetelnější fakt, že by se do ní mohl skutečně zamilovat. Jeho repliky jsou vtipné a přesné, odvolaná modlitba kouzelně provokující a jeho nepřítomnost na filmovém plátně, byť k ní nedochází často, jsem vždycky cítil úkorně. Slušně mu tu sekunduje půvabné děvče Emma Stoneová, která může být stejně tak světice jako potvora a všechno jistě bekují postavy z druhého sledu, z nichž je nepřehlédnutelná zejména Stanleyho roztomilá a moudrá teta Eileen Atkinsová a zamilovaný milionářský ťuňťa Hamish Linklater, skládající unylé sonety a hrající neobratně na ukulele.

Dívá se vám do očí a vidí všechno

Tohle platí nejen o spiritistickém super médiu Sophii, ale vlastně tak nějak i o neselhávajícím Woody Allenovi, který nám tu, téměř v divadelním aranžmá, dává to, co potřebujeme a co nám dělá dobře. A dělá to v lenivém provensálském tempu, které nikam nechvátá, tradičně se otře o pár existenciálních otázek typu: „Je možné žít ještě něco víc, než tenhle život?“, pohrává si s vymazlenými bonmoty a vypointovanými dialogy a dokazuje, jak k sobě rozum a víra, láska a nedůvěra a iluze a realita mohou mít někdy blízko.

S potěšením lze konstatovat, že tu Woody nechce nic zásadního řešit nebo se proti něčemu vymezovat a promyšleně buduje hravou a vstřícnou atmosféru, kterou nezatěžuje žádnými hypochondrickými diagnózami a intelektuálními mindráky. Vrací se tak nejen do první poloviny minulého století, ale také ke klasickému aranžmá romantického, komediálního žánru, který mu vždycky slušel a v němž se cítil dobře.

V Kouzlu měsíčního svitu prostě všechno plyne mile a příjemně jako neubližující nostalgická vzpomínka na to, co jsme potkali anebo minuli. A k tomu hraje Beethoven, Ravel a Cole Porter, na plné pecky maká pastelová kamera Dariuse Khondjiho – a červený kabriolet, obklopený azurovým přívalem moře a nebe, uhání s největší pravděpodobností k happy endu. Řekněte, kdo něco takového někdy nepotřebuje?!

MAGIC IN THE MOONLIGHT/KOUZLO MĚSÍČNÍHO SVITU

USA 2014, 109 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie a scénář: Woody Allen. Kamera: Darius Khondji. Hrají: Colin Firth (Stanley), Emma Stoneová (Sophie), Simon McBurney (Howard), Hamish Linklater (Brice), Eileen Atkinsonová (teta Vanessa), Jacki Weawerová (Grace), Marcia Gay Hardenová (paní Bakerová).

V kinech od 7. srpna 2014