Slovensko 2.0 aneb Mnoho (exaltovaného) povyku pro nic

Nechtěná oslava blbé nálady, provinčních mindráků, masochistického sebemrskačství a přezíravého pozérství. Z valné části depresivní slepenec jako přiboudlý dárek k dvacátým narozeninám samostatné země pod Tatrami - od deseti slovenských tvůrců, kteří více než o Slovensku vypovídají o současném stavu své profese a ve většině případů i o své vlastní zpruzenosti.

Jen málokdy se některá národní kinematografie může pochlubit filmovým artefaktem, o němž je možné říci, že je stejně blbý, jako unikátní. Jen málokdy narazíte na tak brutálně prokoučovanou příležitost, která dokládá, že pouze dobrý úmysl sám o sobě nestačí a od originálního nápadu k originálnímu dílu je třeba poctivě ujít (a nikoli odšourat) i pořádný kus cesty.

Od prvního ledna 1993 píše zhruba pět a půl milionu Slováků, žijících na téměř padesáti tisících (proklatě malebných) čtverečních kilometrech slovanské země, svoji vlastní historii. A nápad reflektovat tuhle dvacetiletou emancipační cestu za vlastní identitou a národní svébytností prostřednictvím filmové mozaiky, poskládané z pohledů různých žánrů (film hraný, dokumentární, animovaný, experimentální) i tvůrců (Herz, Šulík, Kerekes, Liová, Suchý, Rudavský, Krištúfek, Čákanyová, Jelok, Grófová) je záměr dobrý, nosný, originální a inspirativní.

Naplnit ho obsahem, který se dá se zájmem ukoukat a nikoli (tak jako v tomto případě) pouze úporně přetrpět, předpokládá nalézt a natočit deset originálních miniatur, jejichž propojením vznikne smysluplný, odněkud někam směřující, o čemsi srozumitelně vypovídající, kredibilní a z reality plynoucí, vyvážený celek, při jehož sledování nebudete mít chuť zalézt pod křeslo a začít vrčet na filmové plátno.

Takoví jsme přece nebyli!

Místo soudržného a konzistentního svědectví se vám tu snaží udělat díru do hlavy neústrojný, nevyrovnaný a v zásadě zbytečný hybrid, neúspěšně předstírající, že je uměleckou a občanskou metaforou a rozpačitě oscilující mezi vyprázdněným manýrismem, hluchým trapasem, kopancem do citlivých míst a občasným zablýsknutím na lepší filmové časy. Není to příliš ke koukání, nedává to valný smysl a to, že po prvních pár epizodách zbaběle nezdrhnete do normálnějšího světa, je způsobeno jednak tím, že každý z tvůrců dostal na svoji exhibici jen deset minut (které se v zásadě dají nějak přežít), a také normální diváckou zvědavostí, s níž nevěřícně sledujete, zdali to takhle tupé a ujeté bude opravdu až do konce.

To si pište, že bude! A pro názornost uveďme lehce chaotický itinerář, který nás provádí touhle nahodilou skládačkou, po neradostně upatlané krajině bezbřehou „kreativitou“ devastovaného Slovenska 2.0 - jak ho spíše neznáte (či lépe řečeno, nepoznáte).

Otvírákem je artově komponovaný animák Ondreje Rudavského Pravidla hry, který sám žádná pravidla neuznává a zpočátku nastoluje slibné očekávání, jež je posléze převálcováno vizuálně zajímavou, ale obsahově vyprázdněnou metaforickou koláží o všem a o ničem. Po tomhle prologu to do vás našije ponurá, gerontologická depka Martina Šulíka Pohřeb prezidenta (o tom, že tohle by se za Husáka nestalo), vystřídaná nonkontextuálním time outem Viery Čákanyové Rupicapra o americkém emigrantovi, který na Slovensku hledá svobodu, místo níž objevil kamzíky. Do bezvýchodného rauše, tak trochu opisujícího dusnou, sociální atmosféru neradostných opusů Akiho Kaurismäkiho, je zahalen mini opus Zuzany Liové z prostředí továrny na mýdlo, vtipně nazvaný Bez vůně, následovaný nudnou, rodinnou momentkou slovenského emigranta, který překvapivě zjišťuje, že vrátit se je těžší než zdrhnout. S ilustrativním titulkem Návraty jej natočil Mišo Suchý.

Nečekaným a vtipným osvěžením na téhle křečovité cestě divným Slovenskem je Herzova ironická skeč z rodného Kežmaroku Čestný občan a naprostým blábolem pak planě filozofující dement v portrétu Miro Jeloka, nazvaném příznačně Pssst! (v němž je překvapivě k vidění i docela holá baba). Dobře vystavěná, zkušeným tandemem Milan Lasica - Emilia Vášáryová elegantně odehraná a Peterem Krištúfkem slušně odrežírovaná je zřejmě nejfilmovější epizoda Jediná známá fotografie Boha, pojednávající o těch, které dříve na place nechtěli a teď už pro změnu skoro nemůžou, jež ostře kontrastuje s pseudodramatickým, rádoby dokumentárním plkem o problematice výpalného z tvůrčí dílny Ivety Grófové Discoboj. A celý tenhle lehce schizoidní spektákl pak uzavírá docela vtipná „agitka“ Petera Kerekese Druhý pokus, v níž jsou Finové vyzýváni k intervenci, jež by zlikvidovala místní zkorumpovaný politický systém a zachránila tak Slovensko.

A to je díkybohu k již dostatečně naplněné celovečerní stopáži všechno.

Mezi samoúčelnou artovkou a lacinou lidovkou

Slovensko 2.0 je upřímně se tvářící, ale po povrchu klouzající ušlechtilá nuda, jejíž jednotlivé epizody jsou hrubě nevyvážené a nedrží příliš dohromady. Tohle se ovšem snaží mazaně kompenzovat bizarní ideovostí a stylizovanou pseudoartovou formou, jež ve vás mohou vzbudit nepatřičně kritický pocit, že chyba je na vaší straně, protože nemáte na to, abyste tohle zásadní poselství dokázali správně pochopit.

Sebekriticky přiznávám, že se mi fakt nějak nepodařilo identifikovat se s touhle divnou chválou malosti, nicoty, beznaděje a rezignace v nihilistickém rauši, z něhož by měl sice Nietzsche radost, ale průměrný Slovák by se měl správně nakrknout. Neboť se tu za něj, s jistou (nevelkou) nadsázkou a jakousi podivnou hrdostí říká: Jsme malí, slabí, bezmocní a uťápnutí a naše země je zapadlá díra, kde jsme odsouzení žít.

Uvést takovýto zvláštním způsobem vyprázdněný opus do kin vyžaduje skoro stejnou odvahu jako ho natočit. Neříkám to rád, ale slovenská kinematografie se tentokrát zrovna dvakrát nevytáhla a spíše dává najevo, že pořád hledá fazonu, kondici a způsob, jak hovořit tak, aby jí bylo s respektem a vstřícností nasloucháno, což se tentokrát zrovna moc nepovedlo. Lakonicky řečeno: Slovensko 2.0, jemuž chybí týmový drive a z něhož je cítit bezradnost, místy až zapšklost, je fakt blbý a tak nějak zbytečný film, který se ale vychytrale tváří, že není pro blbce. To ale implikuje zásadní otázku, komu je vlastně určen? Přiznávám, že na ni neumím odpovědět.

SLOVENSKO 2.0. Slovensko 2014, 112 min., od 12 let, 2D/DVD. V kinech od 18. září 2014.