Autor Gottlandu: Reportáž je vynález, který pomáhá lidem pochopit jiné

Mariusz Szczygiel, hvězda polské reportáže a autor knižního bestsellleru Gottland, v Praze představil obsáhlý výbor Dvacet let nového Polska v reportážích. Českým čtenářům se tak dostávají do rukou nejvýraznější texty tzv. polské školy reportáže, které u našeho severního souseda po roce 1989 vznikly – a které portrétují spěšnou proměnu zdejší společnosti.

„Dobrý reportér se snaží jít do hloubky a pospat život člověka tak, aby čtenář porozuměl, proč se někdo chová tak, jak se chová. Reportáž je vynález, který pomáhá lidem pochopit jiné,“ prohlásil Mariusz Szczygiel v Událostech v kultuře.

Svou zkušenost s tímto tvrzením přitom mají díky Szczygielovi i sami čeští čtenáři. Neutuchající popularitě se v zemi už více než sedm let těší kniha jeho českých reportážních textů Gottland, která na rozporuplných osudech českých osobností (Baťa, Kubišová, Baarová) črtá peripetie československých dějin 20. století (podrobněji zde).

Kromě Gottlandu se na českém knižním trhu objevily i navazující, Česku věnované tituly Udělej si ráj a Láska nebeská, nakladatelství Máj vydalo také Szczygielovy poutavé reportáže o nevšedních zálibách Polek pojmenované Libůstka – a letos v létě reportérovu cestu po tuzemských knihkupectvích završila objemná rukověť polské reportáže Dvacet let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygiela.

Polská reportáž jako hold detailu

Tuzemští čtenáři tak mohou znovu zažít kontakt s žurnalistickou tradicí, jež nemá v Česku obdoby. Zatímco texty zdejších reportérů dodržují odtažitější, analytičtější linku publicistiky a uvolněný, autorský rozmach zažily jen v 60. letech (např. reportáže Ivana Klímy Mezi třemi hranicemi), Poláci si na literární povaze své reportáže zakládají minimálně od 70. let, kdy tento žánr popularizoval novinář a cestovatel Ryszard Kapuscinski.

Texty polské školy reportáže se po formální stránce ve své široké škále výrazů a kompozičních postupů blíží povídce, ovšem stále dodržují pravdivost veškerých prezentovaných informací. Polonistka Lucie Zakopalová ve své nedávné studii pro časopis Host dodává, že „charakteristickým prvkem polské školy reportáže je snaha ukázat obecnější rozměr zkoumané problematiky na konkrétních, prožitých nebo pečlivě sesbíraných detailech.“ O tomtéž pak hovoří v předmluvě ke svému výboru i Szczygiel: „Detail přitahuje čtenářovu pozornost. Obecná formulace dokáže reportáž zavraždit.“

Dvacet let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygiela
Zdroj: ČT24

Szczygiel: Spojujeme krásu a fakta

Na více než čtyřech stech stranách nyní Szczygiel českému čtenáři nabízí osmnáct novodobých polských reportáží, které zachycují proměnu severního souseda z lidové republiky v demokratického člena evropského společenství. „Odrážejí dvacet let postkomunistického Polska a sledují dva proudy,“ dodává mezinárodně uznávaný novinář. „Prvním proudem jsem chtěl ukázat, jak jsou Poláci důvtipní, podnikaví a vynalézaví. Druhý proud zobrazuje témata, která Poláky už pětadvacet let tíží; jsou to problémy jako přerušení těhotenství, registrované partnerství, celibát kněžích, problém HIV.“

Čtenář tak prochází reportážemi o internetových seznamkách, privatizaci, nárůstu konzumu, telenovelách, podnikatelském baroku, seznamuje se s tím, jak se Poláci vypořádávali se svými historickými křivdami poté, co Solidarita v červnu 1989 vyhrála první polosvobodné volby – a definitivně otevřela dveře k přestavbě systému. „Pro Polsko, stejně jako pro Česko a Slovensko, představoval rok 1989 nejen politickou, ale i kulturní a společenskou revoluci,“ dodává nakladatel.

Nové setkání s Tochmanem a Smolenským

Výboru dominuji autoři spojení se Szczygielovým domovským listem Gazeta Wyborcza, jenž dává prostor literární reportáži ve své tradiční čtvrteční příloze Velký formát. Mezi zařazenými texty čtenář nalezne i známá jména novinářů Wojciecha Tochmana a Pawola Smolenského – knihy jejich reportáží (Pánbůh zaplať a Izrael už se nevznáší) vyšly v Česku v minulém roce.

Žánr reportáže má nevyčerpatelný potenciál, uzavírá Szczygiel: „Lidé pořád budou chtít číst o jiných lidech, to je v nás, jako člověk pořád musí s někým komunikovat a dívat se mu do očí, stejně tak musí pořád o někom číst a dozvědět se, jaké je jeho nitro. Naše reportáže nabízí příběh člověka, který se stal a jen je podaný literárním způsobem. Spojujeme krásu a fakta.“