„Na kováři je něco špatného.“ Hudba severu Afriky a Blízkého východu

Aktuální tvorba hudebníků ze zemí severní Afriky a Blízkého východu bývá nezřídka opomíjena, a to navzdory nesporným hudebním kvalitám. V první části dvoudílného speciálu, který se zaměřuje na tvorbu hudebníků z dané oblasti, představujeme tvorbu pětice postav. Tradiční se zde potkává s ryze současným, sociální a politická reflexe s nadšeneckým hudebním archivářstvím.

El Mahdy Jr.

Turecký rezident s kořeny v alžírských provinciích El-Mahdi Rezoug sám sebe odmítá označovat jako hudebníka. „To je ještě něco většího. Já jsem spíš jen člověk, který na některé věci upozorňuje,“ říká v rozhovoru pro anglický server The Quietus. Neshody ohledně termínů jsou ale vedlejší věc, podstatné je spíše dění v jeho skladbách, které podepisuje jménem El Mahdy Jr.: v nich vedle sebe zní motivy alžírského raï, turecké arabesky a západní elektronické hudby (dub, jungle, grime), využity jsou i samply například z televizního vysílání. Pomyslný šev „východního“ a „západního“, „nového“ a „starého“ je však notně potrhaný.

Rezoug se narodil během let občanské války v Alžírsku, odkud se s rodiči posléze přestěhovali do Turecka. Po odchodu z vysoké školy (kde poprvé přišel do kontaktu s programy pro tvorbu hudby) pomáhal na stavbách a v současnosti pracuje jako tlumočník. Při jedné ze svých cest onemocněl malárií – a na nemocničním lůžku vznikly základy pro první album The Spirit Of Fucked Up Places (Boomarm Nation, 2013). Jde o fascinující koláž, kde slyšíme ústřižky nesrozumitelných hlasů, ozvěny desítky let starých revolučních hitů jsou zde přehlušovány poměrně strohým a rovným beatem, vše je pokroucené oproti svému původnímu stavu.

Alžírské hudbě raï se poté Rezoug věnoval na první ze svých dvou letošních nahrávek, kazetě Raï Dubs (Boomarm Nation, 2014). Jako podklady mu posloužily vysamplované klasické písně této národní hudby, která vznikla ve třicátých letech mezi beduíny v oblasti města Orán na severu Alžírska. V současnosti se ale mluví hlavně o její podobě z 80. let, kdy stála za protivládními protesty a byla dokonce na čas oficiálně zakázána. Rezoug jí zde překopává, přidává současnou a – v případě dubové verze jedné ze skladeb – i ryze taneční rytmiku. Na počátku června poté švýcarská značka Danse Noire vydala EP Gasba Grime: bestiální zvukovou potvoru s hutnou rytmikou, na níž se remixem podílel i bristolský projekt Killing Sound z producentského kolektivu Young Echo.

El Rass

Rap sehrál v událostech tzv. arabského jara podstatnou roli: někteří tvůrci byli označeni za hlasy revoluce, někteří byli díky své produkci zadrženi policií, jiní zase povstání vědomě ve svých skladbách nereflektovali. Patrně nejznámějším hudebníkem se stal tuniský MC El Général, jehož píseň Rais Lebled (Prezidente, tvoje země) se stala hymnou demonstrujících během jasmínové revoluce a svého autora dostala na čas i do vězení. Sociálně a politicky kritický je ve svých skladbách i libanonský rapper El Rass.

Vlastním jménem Mazen el Sayed vystudoval ve Francii a několik let zde i pracoval v bankovním sektoru, než se rozhodl toto prostředí opustit a vrátit se zpět do Bejrútu. Ve své tvorbě snoubí vysokou arabštinu s pouličními obraty, věty z Koránu s rýmy tepajícími lokální establishment. „Všichni jsme ukováni ze stejné oceli / ale na kováři je něco špatného,“ říká v jedné ze svých skladeb. Terčem mu jsou islámští duchovní, radikální teroristické organizace, Západ, sociální nerovnost nebo i alibistická tvorba jiných umělců. Hlavní téma: co znamená být Arabem v desátých letech jednadvacátého století?

Od ostatních tvůrců se však liší nejen vysokou literární úrovní svých textů. Tam, kde rapidní rozvoj technologií umožňuje mladým producentům pracovat s levnými a uživatelsky jednoduchými programy jako například FruityLoops, případně se spolehnout i na obyčejný mobilní telefon, vznikají podklady pro El Rassovy skladby sofistikovaněji. Jejich autor, producent Jawad Nawfal aka Nunma, používá jemné podkresy syntezátorů či ztišené beaty, na květnovém albu Adam, Darwin and the Penguin (s/r, 2014) pak zní i tradiční strunný nástroj baglama.

Blog Jewish Morocco

Je přítomnost Židů v Alžírsku skutečně tak nepatrná, jak se zdá? Tuto otázku si položil provozovatel blogu Jewish Morocco Chris Silver. A brzy po svém příjezdu do Alžíru si i odpověděl – chce to se jen lépe dívat. Židovskou kulturu přitom spatřuje a také mapuje hlavně v nahrávkách, na které dle jeho slov lze narazit de facto v každém zašitém obchodu s hudbou. Na svém blogu popisuje své objevy desek postav minulosti: legendárních performerů Lili Boniche, Alice Fitoussi nebo Salima Halaliho.

Jewish Morocco
Zdroj: jewishmorocco.blogspot.com

Nezastavil se však pouze u písemného popisu. V téměř hodinovém pásmu dávných hitů se proplétá láskyplnými klavíry, skladbami evokujícími francouzskou vlnu tanečních parketů yé yé, prolínají se jazyky i stylizace. Velkým vrcholem je nicméně skvostný disko track albínského zpěváka Alberta Rouimiho, jehož umělecké jméno znělo Blond Blond: jeho El Porompompero pulzuje i po desítkách let od svého vzniku.

Meira Asher

Noam Gurová ve svých osmnácti letech odmítla nastoupit vojenskou službu v izraelské armádě z důvodu svého nesouhlasu s politikou státu na palestinském území. Zatímco její spolužáci začali svou povinnou službu (tříletou pro chlapce, dvouletou pro dívky), Noam byla dvakrát vězněna pro neuposlechnutí povolávacího rozkazu – vedeni z části jejím příkladem pak službu v armádě odmítli i další mladí Izraelci. Jejich okolí však tato rozhodnutí přijalo s nepochopením a odporem.

Příběhem osmnáctileté Noam se v nové práci zabývá zvuková umělkyně a filmařka Meira Asher, která ve svých dílech zkoumá především případy manipulace s dětmi – věnovala se například problematice dětských vojáků v afrických zemích, obětí obchodu s bílým masem nebo dětské prostituce. Ve své práci fearless radio refuse: military​.​01 nechává přečíst dopis, ve kterém Noam uvádí důvody, jež ji vedly k odmítnutí vojenské služby: slova se slévají dohromady s pouličními ruchy, silně modulovaný hlas přeskakuje a mísí se s direktivními povely izraelských vojáků. 

Na bandcampovém profilu Meiry Asher je možno slyšet i její další práce. Na serveru DA Films je pak ke zhlédnutí její snímek Woman See Lot of Things (2006).

Music From Saharan Cellphones

Jsou kompilace, které shrnují určitý stav té které scény, některé prezentují kupříkladu chystaný festival nebo jsou třeba výběrem z tvorby konkrétního hudebníka – a poté jsou ty, které odkrývají hudbu, k níž se západní posluchač prakticky nemá šanci dostat. Do jaké z možných kategorií spadá prozatím dvoudílný projekt vydavatelství Sahel Sounds, je zřetelné. Kompilace Music From Saharan Cellphones I a II (Sahel Sounds, 2011, 2013) ukazují hudbu nasbíranou z paměťových karet mobilních telefonů v oblasti saharských zemí. Posluchač se dostává ke skladbám, které ve svém původním prostředí ležely v přenosných zařízeních a šířily se z jednoho mobilu na druhý prostřednictvím Bluetooth. Informace o tvůrcích leckdy vůbec neexistují: tagy skladeb jsou neúplné, přepsané automatem či chybí zcela.

Vydavatelství Sahel Sounds je při vší své aktivitě řízené jednotlivcem. Christopher Kirkley sám sebe označuje jako „guerillového etnomuzikologa“: podniká časté cesty do oblasti saharské Afriky a plánovaně i neplánovaně potkává nové. Zdůrazňuje přitom roli právě paměťových zařízení, ať už to jsou zmíněné mobily nebo v Africe velmi drahé úložné disky. „Poznal jsem jednoho kluka v Nigeru, který měl na discích obrovské množství hudby a videa. Myslím si, že lidé jako on jsou nesmírně důležití pro samotnou archivaci těch věcí. Nezáleží na tom, že dnes to třeba takovou hodnotu nemá – představuji si, že za nějakých padesát let, až se ty země politicky vzchopí, tak tyhle záznamy budou něčím podobným jako je naše Knihovna Kongresu,“ říká Kirkley.

Na kompilacích je zastoupen malijský rap (fantastická úderka Papito projektu Yereyira, kterou na svou první desku vysamplovali – spolu s několika dalšími skladbami z kompilace – nyní již nefunkční američtí tvrďáci Death Grips), kytarové opusy kočovných Touaregů, lokální blues nebo na levném softwaru vznikající DIY skládačky solitérských producentů. Vzhledem ke špatnému internetovému pokrytí je vydavatelství Sahel Sounds jedním z mála informačních kanálů, přes které se lze k této hudbě dostat.