Nejpopulárnější český spisovatel Michal Viewegh si může na konto připsat další film, který vznikl podle jeho knižní předlohy. Do kin nedávno vstoupili Andělé všedního dne režisérky Alice Nellis (v hlavní roli Vojtěch Dyk, Marián Labuda, Eliška Křenková a Vladimír Javorský). Sám Viewegh si snímek pochvaluje a považuje ho za mimořádně zdařilý. O jeho víře v anděly a o tom, zdali mu filmy trochu knihy nekazí, se rozpovídal v rozhovoru pro ČT24.
Michal Viewegh: Na anděly nevěřím, ale chybějí mi
Michal Viewegh: Na anděly nevěřím, ale chybějí mi (zdroj: ČT24)
Když kniha Andělé všedního dne vyšla v roce 2007 v prvním vydání, tak jste svůj vztah k andělům okomentoval slovy: „Na anděly v tradičním smyslu nevěřím, ale řekněme, že věřím v síly dobra.“ Jak se na to díváte po vašich zdravotních komplikacích v prosinci 2012?
Zázračný přerod by se sice nabízel, ale nebudu lhát. Jako literární postavy ano, ale jinak se mi v anděly uvěřit nepodařilo.
Andělé všedního dne jsou asi vaše nejsmutnější kniha, je to tak?
Já jsem to psal po tatínkově smrti, takže to se tam pochopitelně odrazilo. Ale myslím si, že v závěru toho příběhu je i nějaká naděje.
Jaký máte vztah k filmu Alice Nellis?
Mám z něj velkou radost. Nešetřilo se na rozpočtu, tudíž jsou tam místy až americké záběry – např. nad Nuselským mostem létala helikoptérka s kamerkou atd. Navíc je skvěle herecky obsazený. Když píšu knížku, nikdy si nepředstavuji film ani scénář, natožpak filmové herce, takže třeba pan Labuda a pan Polívka pro mě byli příjemným překvapením.
Byl to záměr, že andělé jsou velmi civilní? Proč jste nechtěl, aby to byly magičtější bytosti?
Jediná necivilní scéna je, když se anděl Vojtěch Dyk zjeví kuchařce. Tam je až kýčovitě andělský. Civilní podobu jsme chtěli právě zachovat, aby si divák mohl myslet, že se více méně jedná o obyčejné lidi.
Jak jste dospěl k tomu, že vaši andělé nemohou pomoci? Lidem mohou chvíle akorát zpříjemnit…
To bychom měli až příliš snadný život. Jejich maximum je ta laskavost. Ale už jen to, že by nad námi stály nějaké síly dobra a myslely by to s námi dobře, to by bylo skvělé. Na premiérách jsem citoval původní aforismus: V Boha nevěřím, ale chybí mi. Takže já teď říkám, že v anděly bohužel nevěřím, ale chybějí mi. Bylo by skvělé, kdyby tady byli.
Natáčení filmu Andělé všedního dne / Klára Melíšková, Alice Nellis a Boleslav Polívka
Velké téma vašeho příběhu je smrt. Jak moc je podle vás důležité mluvit o smrti?
Ještě pořád tady máme obrovské rezervy, a to i když se v poslední době objevují s tím související aktivity. Žena mi zrovna dávala číst knížku, že už existuje jakýsi počítačový program „Připravte si vlastní smrt“. Zní to morbidně, ale kdokoliv se se smrtí setkal v rodině, tak ví, jak je to naléhavé. Smrt odsouváme a nejsme na ni připraveni. Když nás zastihe v okolí, najednou jsme bezradní a tápeme.
Andělé všedního dne mají také svou divadelní podobu. Jaká máte kritéria, když se rozhodujete, zdali by váš příběh měl být zdramatizován nebo natočen?
Jsem rád, že ten příběh někoho inspiruje. Většinou chci vidět jen scénář, abych si dohlédl na finální podobu, aby to neskončilo známým aforismem: Mistře, my vám to natočíme, že to ani nepoznáte. A co si budeme říkat, pro autora je film nebo divadlo výborná reklama.
Dramatizace podle svých děl jste doposud vždycky poznal?
Občas jsem měl jen drobné výhrady, ale nemyslím si, že by některý film zkazil mou knihu. Teď mimochodem píšu nové povídky a zároveň začínám psát nový román o ženě, která uměla číst myšlenky. Obojí by mělo vyjít příští rok.
Redakčně kráceno.