Divoké historky - argentinský kurz negativního myšlení

Tahle komedie, černá a huňatá jako tarantule, je produkovaná bratry Almodóvarovými, jimž nic brutálně (ne)lidského není cizí. Rodák z Buenos Aires Damián Szifron ji v šesti autonomních minipovídkách opulentně narval nápady na deset filmů. A napsal a natočil ve stylu „tohle jste mi udělali, parchanti, tak za to teď dostanete pořádně přes držku - i kdybychom přitom měli všichni natáhnout brka!“.

To bylo tak. Kdo nemá dvakrát dobré vzpomínky na jistého hajzla jménem Gabriel Pasternak, neměl by toho dne vůbec lézt do letadla ani sedět na zahradě u bazénu, protože je tu zaděláno na hromadný pohřeb. Když chcete zabít mafiána jedem na krysy, musíte dát bacha, aby to svinstvo nebylo prošlý a aby ho nesežral někdo jiný, protože jinak budete muset toho vidláka dojet kudlou. Když si nechcete vykoledovat předčasnou kremaci, nevandrujete na postranních okreskách do místních buranů, zvlášť když se jim chce na velkou a vy si válíte zadek v audině. Koho prudí byrokrati a odtahovka, ten by se měl dát k pyrotechnikům. Přejedete-li bavorákem těhotnou ženu, zásadně nezastavujte, ale jeďte rovnou ukecat zahradníka, možná to vezme na sebe. A kdo nezahnul novomanželce, nezasouloží si s ní na stole při svatební hostině.

Tenhle drsný bizar do vás divoké, ale fakt místy hodně Divoké historky perou lobotomicky nepřetržitě dvě hodiny. Udělají vám přitom slušnou díru do hlavy a v ní průvan, ve kterém se budete tetelit vzrušením i lehkým znepokojením, jestli byste takový mazec ustáli, kdyby někdy v reálu potkal i vás.

Šest divokých celovočeráků

Ale kdo má slabší nervy, tak tohle nedá! Argentinci na tom s nervovou soustavou zřejmě nebudou špatně, protože jim Szifronův snímek sedl tak, že z něj údajně učinili nejlepší tuzemský snímek všech dob, což v zemi „tangových filmů“, a při vší úctě k tak zvanému „novému argentinskému filmu“ a festivalu v Mar del Plata, nenasazovalo laťku zas až tak vysoko. Jenomže Divoké historky zvedly ze sedadel i diváky a kritiky na letošních mezinárodních filmových festivalech v Cannes i Karlových Varech, kde zakončovaly celý festivalový program.

Důvod byl jednoduchý. Skoro všichni se odvázaně bavili a téměř všechny převálcoval stejně nekonečný jako nečekaný příliv bizarních nápadů, cynických zvratů a morbidních point, kterými do vás Damián Szifron a jeho snaživý tým buší s intenzitou pneumatického kladiva, nenechává vás oddychnout a získat tím pádem čas k tomu položit si elementární otázku, jestli je to jen nějaká relaxační hra (která i vám umožní upustit trochu páry), nebo zdali tohle všechno má také nějaký smysl.

Absolvent filmu na Universidad del Cine v Buenos Aires, téměř čtyřicátník Damián Szifron, je muž se skromnou filmografií a (zdá se) nekonečnou zásobou originálních nápadů a ničím nespoutanou invencí bez hranic. A také má smysl pro dramatickou gradaci, absurdní zkratku, bizarní detail, nekontrolovatelné násilí a cynické kontexty všedního života, kde křivda evokuje animální touhu po odplatě. Z ošoupaného a okoralého života pak dokáže vyloupnout story, která vám dá pecku mezi oči a zároveň vás vyděsí představou, že by vás tohle(!) někdy mohlo také případně potkat. Kdyby uvažoval šetřivě a pragmaticky, mohl ze šesti segmentů svého temně úsměvného spektáklu natočit postupně šest celovečeráků a měl by na nějakou dobu vystaráno.

Divoké historky / Rita Corteseová
Zdroj: Aerofilms

Ale Szifron nechtěl v duchu poctivé argentinské kuchyně vařit naředěnou rajskou, ale poctivý Tomatikán, a tak do Divokých historek velkoryse napral to nejlepší ze svých černých povídek, nenechával si nic zásadního na pak a udělal dobře!

„Světu vládnou hajzlové“

Jako by se tohle fatální konstatování (jež zazní již v druhé povídce) promítalo prakticky do všech dílčích příběhů a situací, které kromě premisy „jak ty mně, hajzle, tak já tobě“ spolu dějově nemají nic společného. Rizikem povídkových opusů je možná nevyrovnanost jejich dílčích, relativně autonomních částí, k čemuž v tomto případě přispívá i jejich různá stopáž (zdá se, že na kratších vzdálenostech se Szifron pohybuje přece jen jistěji). Podstatné je, že každý si tu může najít tu svoji, která mu sedla, přičemž platí, že ani u ostatních epizod rozhodně nezíval nudou. Ostatně základní dramaturgické schéma, které sviští po křivce křivda, zloba, pomsta a násilí, vymazlený scénář, slušná režie, autentická kamera, vymazlený střih a teritoriálně laděný soundtrack, k zívání ani nedávají moc příležitost.

Jednotlivé postavy se pohybují většinou za hranou, kde často nevybíravě bojují s osudem a nezřídka i o přežití, některé se cítí svobodnější ve vězení než v téhle džungli a prakticky všechny nám dokazují, čím vším dovede člověk být, když se přestane ovládat (což se jistým diagnózám může zdát být dokonce i lákavé). Tyhle pokřivené figury odehrál schopný tým dobře a hlavně přesně vybraných argentinských hereckých hvězd, které u nás moc neznáme, ale tahle jejich neokoukanost rozhodně není k zahození. Jejich postavy vám sice nebudou dvakrát sympatické, na druhé straně k nim ale nebudete mít daleko, protože vám mohou připomenout něco z toho, co jste takto (nebo podobně) někdy někde sami prožili.

Všechno je dovoleno

Divoké historky jsou drsné, černé a zvláštním způsobem autentické, vzbuzují pocit, že něco takhle šíleného by se opravdu mohlo stát, a baví hlavně proto, že se to na filmovém plátně stává někomu jinému. Vypadá to na Szifronovu autorskou srdcovku, z níž se vyklubala pecka, která si nedělá vrásky s tím, kde jsou hranice všeobecně uznávaného vkusu, a sázející na to, že každý někdy ztratil kontrolu sám nad sebou, a týmová frustrace z tohoto zjištění se snáší vždycky o něco lépe.

Jako by nám tímto Damián Szifron (trochu potměšile) říkal: „Ale proč se pořád jen kontrolovat, pojďme se už konečně odvázat, protože tady je všechno dovoleno - a přiznejme si už konečně, jací skutečně jsme!“ Jeho, v tomto smyslu, konzistentní opus nabízí komfortní pokoukání do odvrácených a ukrývaných zákoutí lidských charakterů. Řekl bych, že Augustín a Pedro Almodóvarovi dobře odhadli, do čeho mají investovat, neboť Divoké historky jako chvála nabušeného mainstreamu mohou přispět k tomu, že argentinský film překročí svůj stín a začne se v mezinárodním měřítku prosazovat nejen na filmových festivalech před artově vyladěným publikem, ale i v klasických multikinech. Tahle divočina si to určitě zaslouží.

RELATOS SALVAJES / DIVOKÉ HISTORKY. Argentina, Španělsko 2014, 122 min., české titulky, od 12 let, 2D. Scénář a režie: Damián Szifron. Kamera: Javier Julia. Hudba: Gustavo Santaolalla. Hrají: Ricardo Darín (Simon), Oscar Martínez (Mauricio), Leonardo Sbaraglia (Diego), Erica Rivasová (Romina), Darío Grandinetti (Salgado), Julieta Zylberbergová (Moza), Rita Corteseová (kuchařka). V kinech od 9. října 2014.