Začala záchrana 100 tisíc fotografických svědectví Alexandra Paula. Podaří se?

Ve středu 15. října slavnostně uložil Národní archiv do svých technicky dobře vybavených depozitářů v Praze na Chodovci první část negativů ke snímkům, které vytvořil slavný český fotograf-dokumentarista Alexandr Paul. Proč je bylo třeba zachraňovat?

Zdroj: Archiv atelieru Paul Autor: Alexandr Paul

Archiv, který vznikal harmonicky s prací soukromé agentury Press Photo Service, založené v roce 1931 Paulem (1907 až 1981), Pavlem Altschulem a Františkem Illkem, obsáhl, přes jeho rozdělení v roce 1956, úctyhodného množství 107 000 negativů a diapozitivů. Byl vzorně veden a evidován, každá fotografie měla svůj popis, zařazení i další signatury a označení. Obsahoval dnes velmi cenné fotografické materiály – dokonalou technikou nasnímané a zpracované záběry historické i nové architektury, památek, reklam, dobových interiérů, života v ulicích měst, dokumentaci z divadelního i filmového života (Paul byl oficiálním fotografem Osvobozeného divadla). Evidoval s chutí také překotný rozvoj automobilismu, společenský, sportovní i politický život bezmála třiceti let naší republiky i protektorátu a posléze také komunistického období.

V rámci projektu záchrany a obnovy tohoto neuvěřitelného a důležitého bohatství došlo tedy k oficiálnímu předání prvních kusů snímků a negativů, zejména nepublikovaných záběrů z činnosti zmíněného Osvobozeného divadla. Zpráva je to samozřejmě důležitá a dobrá, kdyby….

Kdyby nebylo krušné a trapné nedávné minulosti. Boží mlýny sice melou pomalu a jistě, v tomto případě by potřebovaly patrně zrychlit a vydat výsledky své mlecí činnosti. Archiv totiž od svého vzniku existoval ve vyhovujících prostorách ve čtvrtém patře Paláce Adria na Jungmannově náměstí v Praze (ateliér byl v mezipatře), v hodnotných interiérech, navržených pozdějšími autory našeho bruselského úspěchu, Pavilonu EXPO 58, architekty Cubrem, Hrubým a Pokorným. Rozsáhlý subjekt přežil všechna nelehká období dvacátého století – od konce první republiky, protektorát a komunismus – bez nijakých ztrát a problémů.

Po roce 1989, v rámci rekonstrukce Paláce Adria, který patří pražskému magistrátu, byl ateliér bez velkých okolků (a za použití podivných lží a taktických tahů) extrémně rychle vystěhován do náhradních prostor v protějším paláci Platýz. Po vystěhování byl původní interiér, velmi cenný, bez okolků brutálně zničen. Anabáze, zaviněná dosud činnými pány úředníky zmíněné instituce, pak pokračovala dalším stěhováním – dnes archiv doslova tlí ve venkovské, naprosto nevhodné hospodářské budově jistého statku ve Středních Čechách.

Samozřejmě, že takového změny v úložných prostorách a nevhodné teplotní i světelné podmínky přinesly své ovoce – nejenže se ochranné papírové sáčky s popisy logicky po takřka sto letech rozpadávají, emulze většiny negativů vykazují postupující vyredukované stříbro a nejrůznější stadia rozkladu. Archiv navíc tvoří nejen nejrůznější druhy filmů včetně barevných, ale také kdysi používané velmi kvalitní záznamy na skleněných deskách.

Se záchrannými pracemi, novou evidencí i dalším bádáním začal již před lety jeden z Paulových synů – Prokop. Zachránil například téměř nepoškozenou výstavu Český barok ve fotografii Alexandra Paula, uskutečněnou v roce 1969 na Staroměstské radnici v Praze. Ta byla také základem dalších nových výstav, které byly Paulovi věnovány, ať již v létě roku 2012 v Topičově salonu na Národní třídě v Praze, či posléze v Muzeu fotografie a nových umění v Jindřichově Hradci.

Za vším děním okolo záchrany fotografických materiálů stojí spolek Archiv atelieru Paul, který sbírá prostředky na další digitalizaci archivu a jeho nové upořádání. Pro projekt záchrany získali již Divadelní ústav, Ústav dějin umění Akademie věd ČR a Muzeum romské kultury jako garanty při zpracování jednotlivých tematických částí rozsáhlého souboru.

Vzhledem k nákladnosti celého projektu a jeho neuvěřitelného rozsahu se jedná takřka o sisyfovský úkol. Je zde však chvályhodná snaha, zachránit neuvěřitelné hodnoty, které archiv obsahuje, budoucím generacím a řadám badatelů, kteří dnes klasický přístup k hodnotám zachovalého vizuálního svědectví nedávné historie vlastně nemají.