Tichý křik Dodo Gombára v Domě bez Boha

Švandovo divadlo v Praze obohatilo svou dramaturgii o nový titul Dům bez Boha, který napsal umělecký šéf a kmenový režisér divadla Dodo Gombár. Režii tohoto dušičkového dramatu, akcentujícího vyrovnání s osobní minulostí, přijal Petr Štindl. Z pestře obsazeného kusu pozornost ihned upoutá nejstarší bratr hlavního hrdiny v podání Roberta Jaškówa.

Zdroj: Švandovo divadlo Autor: Michal Hančovský

Železničář Richard (Robert Jašków) představuje domáckého muže, uvyklého stereotypům koloběhu: dům, práce, hospoda. Usedlý čtyřicátník vypadá starší, než je, žije tradičně, splácí hypotéku, vychovává dceru, pomáhá ovdovělé matce. Odváže se maximálně se štamgasty v místním lokále. Fyzicky změněný Jašków rozehrává škálu drobných karikatur vesničana. Publikum rozesmává přesně okoukanými gaučovými etudami, vyznává pohodlí trenek a tílka.

Nejmladší ze tří bratrů je intelektuál Marek, šel studovat na kněze, ale ze semináře odešel. Představitel Marka Tomáš Červinek se s ústřední rolí trochu pere, není pro něj snadné být „málem knězem“ zcela přirozeně, i když určitá tenze a nejistota k jeho roli patří. Překvapuje v místech, kdy se může uvolnit, například při noční scéně s vínem omámenou švagrovou nebo když s bratrem Ondrou hlasitě zahrají na bicí a kytaru své dávné punkové kapely Tichý křik. 

Zjevem i povahou kontrastuje Marek zvláště právě s bohémským řezbářem Ondřejem, prostředním ze sourozenců. David Punčochář, který Ondřeje hraje, má výhodu emotivní role bouřliváka, jde mu jako po másle. Další výraznou figurou je Matka hostující Johanny Tesařové, možná jste si její rodičovskou autentičnost nedávno ověřili ve filmu Díra u Hanušovic.

Vstupní inspirace příběhu vzešla z konkrétních osudů, tvůrce se zamýšlel nad hierarchií rodinných hodnot a vlivem víry na partnerství. „Kamarád z pubertální kapely se před mnoha lety z ničeho nic rozhodl, že se stane knězem. Bez zázemí a předešlé osobní zkušenosti. Naopak můj bratranec z bohosloveckých studií odešel, oženil se a žije standardní manželský život. V mém podvědomí rezonoval ten velký životní zvrat mladého muže,“ říká autor textu, který se dostal do finále Cen Alfréda Radoka 2008 za nejlepší původní dramatický počin a vyšel i knižně.

Dodo Gombár pochází ze tří bratrů, zažil situaci velké rodiny po smrti otce, stejně jako hrdinové jeho hry. Návrat do rodinného kruhu vyžaduje odvahu a empatii. Marek se potkává s osobami z dětství, se svou láskou, kterou kvůli Bohu opustil, stejně jako rodné Bohunice. Markovým protihráčem se stává Tmavý muž (Filip Čapka), samozvanec citující moudra z evangelia, svádějící a provokující všechny kolem.

Gombár uvedl v život kontemplativní hru, která se nás dotkne. Rekapitulací, návraty ke kořenům, rozpory s těmi, co jsou nám nejblíže. Dušičkové rozjímání, v realistických dekoracích staršího bytu, umocňuje množství hrobových svící v červených sklenicích. Jejich přítomnost má vizuální i duchovní efekt. Až v závěru se objevuje černobílá projekce, možná by mohla fungovat kontinuálně. Scénografie (Lucie Labajová) je hodně ilustrativní, plná nábytků a podzimního listí, tempo občas vláčnější, ale téma hry mne oslovuje, což se zřejmě stane i jiným divákům středních let.

V Domě bez Boha nechybí pieta ani hospoda, inscenace střídavě dávkuje oboje. Hloubavé rodinné konstelace můžete v civilních kostýmech Zuzany Přidalové a s hudbou Davida Rottera ve Švandově divadle prožít při druhé repríze 29. listopadu.