Brno - Ojedinělý divadelní projekt uvedlo na svých prknech brněnské Studio Marta. Na scénu, kde se objevují především studenti Divadelní fakulty JAMU, vtrhla se svým autorským projektem Časoprostor skupina neslyšících dívek. Znakový jazyk používají v jeho ustálené podobě, využívají ale i jeho hovorovou formu, kde se naplno projeví temperament každé z nich.
Znakový jazyk jako balet rukou
Sny čtyř dívek a střet s každodenní realitou – prací umývaček nádobí. Příběh má napomoct při odbourávání bariér mezi slyšícími a neslyšícími. „Ukazujeme hodně z našeho světa. Ukazujeme jevištní znakový jazyk i ten hovorový. Divák zjistí, jak vypadají hádky nebo usmiřování,“ popsala herečka a studentka oboru Výchovné dramatiky pro neslyšící Veronika Mikulová.
„Veronika zmiňovala, že mají možnost ukázat svět a reakce neslyšících. V inscenaci jsou zachyceny i momenty, kdy dívky unikají do říše fantazie. Ta je společná všem lidem. Je hezké ukázat, že ho mají i neslyšící. Ukazujeme, že na divadle jsou si všichni rovni,“ dodala režisérka společného autorského projektu Zoja Mikotová. Aby slyšící divák postřehl všechny nuance příběhu, průvodkyní vesmírem a příběhem se stala slyšící studentka.
I když ústřední čtveřice patří mezi neslyšící, významnou roli hraje hudba a pohyb. Znakový jazyk působí jako balet rukou. „Příprava představení je samozřejmě složitý proces, ale na druhou stranu pokud máme společné téma a myšlenku, tak je to jednodušší. My už navíc mezi sebou máme vazby, tak se nám spolu zkouší dobře,“ dodala Mikotová.
NO COMMENT: V hlavních rolích Časoprostoru se představí neslyšící (zdroj: ČT24)
Režisérka Zoja Mikotová o choreografii pro neslyšící
„Když jsme začali se studenty pracovat, v duchu jsem si přála, aby nebyli otroky předepsané hudby, aby nebyli vůbec svázáni v projevu. Takže jsme naopak dělali svobodně choreografii a hudba k tomu byla dodávána až pak. Od počátku se mnou pracoval Zdeněk Kluka, bubeník skupiny Progres, později Pokrok, který má velký smysl pro rytmus. Když on se zadívá na pohyb, dokáže k němu dát tak rytmickou hudbu, že to vypadá, jako bychom se na ni pohybovali. Ale zase zpětně: každý pohyb je rytmický. Srdce bije všem stejně, dýcháme, máme svůj životní rytmus. Je jenom důležité si to uvědomit a vědomě s tím pracovat.“
Přečtete si rozhovor s režisérkou Zojou Mikotovou o práci s neslyšícími studenty.
Ateliér Výchovné dramatiky pro Neslyšící uvedl ve studiu Marta od svého vzniku v roce 1992 řadu inscenací, které slavily úspěch i na mezinárodních festivalech - Capricos, Genesis nebo Bajky a sny. Inscenace jsou vždy určené pro slyšící i neslyšící publikum.