Před čárou, za čárou nikdo nebude stát…

Do českých kin právě vstupuje v pravdě československý film Jak jsme hráli čáru (slovenský název je ovšem Rukojemník). Snímek vznikl v česko-slovenské koprodukci (v čele s Českou televizí), hrají v něm čeští i slovenští herci, děj se odehrává v době existence Československa a je situován na slovensko-moravsko-rakouské pomezí, v původním znění se mluví slovensky, česky i maďarsky. Bohužel české diváky o tuto autenticitu zvuku připravilo nepříliš šťastné rozhodnutí producentů, opatřit film českým dabingem. Důvodem prý byla neznalost slovenštiny u českých dětí, které by měly tvořit část publika, protože film je zařazen do kategorie „rodinný“.

Vskutku se dá přepokládat, že by snímek mohl zaujmout publikum od adolescentů až po seniory. Ústřední postavou je Richard, kluk, který v dobře vystavěném příběhu prožívá svou první lásku, první zradu i první zločin a také první trest. To vše v malé vesnici v bezprostřední blízkosti hranic s Rakouskem, v čase událostmi i společenskými změnami nabitých 60. let. Pochopitelně, že zhutněný čas a vymezený prostor hrají důležitou roli, což už naznačuje podtitul „Na některých místech se dospívá rychleji“, ale pravdu má i spoluautor scénáře Marian Urban, když říká: „Odmyslíme-li si časové a prostorové vymezení, dětské příběhy jsou většinou archetypální a univerzální.“

Milan Lasica, Richard Labuda a Libuše Šafránková
Zdroj: CinemArt

Jde o to najít nosnou a gradující příběhovou linku, která logicky a také nutně dramaticky propojí jednotlivé „archetypální a univerzální“ situace v konkrétní příběh. A to se scenáristům Peterovi Pišťankovi a Marianu Urbanovi podařilo. Jejich Richard se ke složitosti světa dospělých prokousává skrze své dětské zážitky, které jsou ovšem fatálně ovlivněny dobou a místem, kde se odehrávají. Vyrůstá u prarodičů (v bezchybném a barvitém podání Milana Lasici a Libušky Šafránkové), protože jeho rodiče emigrovali do Rakouska, což by tehdy nebylo možné, kdyby zde nezanechali synka de facto jako rukojmí československého státu (odtud tedy slovenský název filmu). Všechny snahy dostat dítě přes hranice pomocí Červeného kříže zatím selhaly. Richard jen těžko chápe, proč ho tady nechali a jeho dětské trauma se ještě více prohloubí, když se dozví, že si za něj rodiče v té nedostupné cizině pořídili „náhradu“ v podobě jeho bratra.

Scenáristům se celkem zdařile podařilo skrze dětského hrdinu a vhodně vybranými typy vystupujícími v „dospělém světě“ ukázat problematiku tehdejší doby a hlavně rozpolcenost celé společnosti, kdy ani učitelé již nevěřili tomu, co dětem říkali. Kdy soused dosud přinášející párečky na přilepšenou (mimo jiné v perfektní drobnokresbě spoluscenáristy Petera Pišťanka) se přes noc mění v nebezpečného udavače a kdy se pod tíhou vnějších událostí citlivé dětské duše mění na kruté a ubližující (jedna z nejdojemnějších scén je ta, ve které Richard odmítá vzít za ruku svého malého bratříčka a nutí ho jít za ním na pět metrů, neboť se odmítá sblížit se svou „náhradou“, která se tu díky uvolnění společenské situace náhle objevila i s rodiči, kteří ovšem Richarda chtějí odvézt od milujících prarodičů – jak tohle všechno může dětská dušička obsáhnout? - jen vzdorem a zmatkem).

Krutě absurdní, protože nepřirozený vnější svět, scénáristé zabydleli postavami nesoucími ve svém konkrétním postavení i obecnější, rovněž archetypální znaky. Učitelka, pohraničníci (s dominujícím Ondřejem Vetchým), ale i děti, které automaticky přejímají vzorové chování svých rodičů, čímž pádem je i tento dětský svět rozpolcen na dvě protichůdné a nesmiřitelné strany.

Přestože se jedná o závažné téma, podařilo se tvůrcům, také díky neokázalé režii Juraje Nvoty, vytvořit citlivé dílo, které nenudí, příliš nepoučuje ani prvoplánově nedojímá (snad až na závěrečnou píseň Milana Lasici, která zní pod titulky, která se té prvoplánovosti dostatečně nevyhnula). Kvalitních dětských, či chcete-li rodinných, filmů nevzniká mnoho, bylo by báječné, kdyby tento po mnoha letech opět československý film si našel své publikum a neztratil se v balastu zahraniční produkce. Osobně mu též přeji, aby některé historicky nepřesné formální znaky evokující dobu, nepoškodily jeho obsah a závěrečné vyznění, byla by to škoda, protože malá československá „knoflíková válka“ má svůj půvab.

Jak jsme hráli čáru (SK název Rukojemník) - Česko, 2014, 102 min.

Režie: Juraj Nvota, Scénář: Peter Pišťanek, Marian Urban, Kamera: Diviš Marek. Hudba: Ľubica Malachovská Čekovská. Producent: Marian Urban ALEF Film & Media. Koproducent: Filmové Ateliéry, Česká televize, RTVS, UN FILM, Filmpark production 2014.

Hrají: Richard Labuda, Libuše Šafránková, Milan Lasica, Ondřej Vetchý, Szidy Tobias, Alexander Bárta, Miro Noga, Robert Roth, Slávka Halčáková, Ondřej Malý, Milan Ondrík.

Premiéra: 4. prosince 2014