„Beatnická femme fatale“ fascinovala všechny kolem

Praha Matka ji odložila do dětského domova, odkud zamířila přímo do čela pražské bohémy. Vladimíra Čerepková byla v 60. letech jednou z nejuznávanějších básnířek a režisér Jakubisko o ní natočil svůj první film. Dožívala ale téměř v zapomnění v pařížské emigraci. Tam se za ní vypravila novinářka Alice Horáčková, která nyní vydává novou knihu vzpomínek a dosud nepublikovaných dokumentů pod názvem: Beatnická femme fatale.

Píše se rok 1965 a Vladimíra Čerepková je u korunovace amerického básníka Allena Ginsberga králem pražského Majálesu. „Traduje se, že ho nepoznala a říkala, co je to tady, že ve Viole vypadá každej pobuda jako Ginsberg,“ vypráví novinářka Alice Horáčková. Právě Čerepková byla v té době „královna“ vinárny Viola, kde se scházeli čeští beatnici.

Novinářka pátrala v archivech, na půdách dětských domovů, zpovídala Juraje Jakubiska. „Každého fascinovala, protože vypadala jako úplný opak toho, jaká byla její poezie,“ vzpomíná režisér Juraj Jakubisko, jenž o uhrančivé Čerepkové natočil jeden ze svých prvních filmů.

Když novinářka Alice Horáčková zpovídala na jaře roku 2012 básnířku v jejím pařížském bytě, netušila, že nejdelší rozhovor Vladimíry Čerepkové zůstane také jejím posledním. Na Vladimíru v knize vzpomíná dvacítka jejích přátel i nepřátel, milenců i psychiatrů, kolegů i redaktorů jejích knih. Novinářka se mnohokrát setkala s bývalou manželkou Vráti Brabence Marií, s níž básnířka strávila mnoho dívčích i dospívajících let na toulkách olšanskými hřbitovy, lesem, městem i po hospodách. A také s Čerepkové francouzským přítelem Pierrem Helzelem, Pavlem Landovským či Jiřím Stivínem.

Narodila se v Praze devět měsíců po ukončení druhé světové války a kvůli příjmení ji tak celý život pronásleduje legenda o otci, důstojníkovi Rudé armády. Vybájený příběh dokonce pronikl i do Slovníku české literatury po roce 1945. O svém zrodu proto pobaveně tvrdí, že pochází z třikrát rozvedené velryby a opilého námořníka. Pravdou je, že jméno Čerepková zdědila po matce ruského původu, otce nikdy nepoznala.

Mládí strávila ve výchovných ústavech a dětských domovech, kam ji posílala vlastní matka. Pro malou Vladimíru z Vršovic tak pravidla nikdy neexistovala. Žila nadoraz ze svého talentu a krásy, bez stálého domova a zaměstnání. Po kapsách nosila básně a potkana Artura.

Před sovětskými tanky v roce 1969 utekla do Paříže, ale francouzsky se nenaučila, žila prakticky bez dokumentů. Za svého života vydala šest knih poezie, měla spoustu avantýr a dvě velké lásky. Několik let strávila experimentováním s drogami v komuně hippies.

Ošetřovala nemocného spisovatele Jana Čepa a uklízela u Jiřího Koláře, kterému občas připálila košili. Poslední období svého života strávila po boku muže, který byl o dvacet dva let mladší než ona. O své minulosti a těžkém dětství téměř nemluvila.

Do Prahy se už nevrátila. A pohřeb měla v podstatě stejný jako celý život. Na hrob v pražském Břevnově se složili její čtenáři.