„Umění mě vlastně nezajímá,“ říká Kateřina Šedá

Zabýváte se konceptuálním uměním…
Nezabývám se konceptuálním uměním, i když si to o mně všichni naivně myslí. Vlastně nevím, čím se zabývám, a nerada bych to škatulkovala. Dokonce toužím z umění úplně vypadnout a pokusit se vymyslet něco úplně jiného. Teď se v mé tvorbě většinou snažím spojit lidi na základě věcí, které je rozdělují. Snažím se vytvořit něco, co lidi přiměje ke změně stereotypu, ve kterém žijí.

Vaše věci jsou většinou označovány jako projekty. Vy ale nemáte ráda ani slovo „projekt“.
V dnešní době každý říká všemu projekt. I to, že si ráno natočím vlasy, dojdu na záchod, už je projekt. Potom se taky často používá slovo „výzkum“. To většinou používají lidé v naší branži na věci, kde vůbec nic nezkoumají. Na oboje jsem už alergická. Sama tomu říkám věci, akce, zjevení, otevření, proměna, ne projekt.

Jedním z vašich prvních projektů během studií byl projekt Bezdomovec. To jste se seznámila s mužem bez domova, který se stravoval hlavně nějakými salámy za supermarketem. Slupky z těch salámů jste dokázala zpracovat tak, že jste z toho ušila kabelu, opasek a pláštěnku…
Vlastně to byly předměty denní potřeby, které mu chyběly. Používal to, pak to prodal a koupil si za to zahradní domek.

Další váš projekt byla tak trochu svérázná výstava. Přiměla jste obyvatele jedné ulice, aby vystavili do oken předměty, které mají rádi?
Spíš předměty, kterými se chtějí pochlubit. Zpočátku to moc nefungovalo, ale pak začali tahat zlaté řetízky a zlaté servisy. Chtěla jsem, aby přímo v ulici vznikla výstava a lidé tam diskutovali před svou jakoby galerií.

Chodili se tam dívat i cizí?
V mých akcích je těžké mluvit o nějakých cizích. Vždycky pracuju s nějakou komunitou, třeba s vesnicí, kde moc těch cizinců není. Většinou jsou diváky samotní aktéři, které do toho zapojím.

Čím to bylo zajímavé? Jaký to mělo účel?
Vždy to má nějaký cíl. Zrovna u té výstavy za okny toho bylo několik. Chtěla jsem lidi spojit na základě něčeho úplně normálního. Vlastně jsem chtěla pro lidi vytvořit obyčejnou zábavu, i když to může znít v umění hanlivě, aby neseděli u televize nebo nedělali, z mého pohledu, trochu blbosti. Prostě aby podnikli nějakou aktivitu, která by je všechny spojila, a zároveň tam bylo vizuální umění. Taky to dělám, protože vím, že obyčejní lidé nechtějí chodit do galerií, svým způsobem je to nezajímá. A mě naopak zajímají lidé, které to vůbec nezajímá.

Našla jste něco vystaveného za oknem, co vás zaujalo? Nebo o to nešlo?
O to opravdu nešlo. Spíše mě zaujalo, že se lidé oblékli podle toho, co vystavili. Když někdo vystavil obrazy s květinami, oblékl se do květinového motivu. Někdo tam měl v okně takovou červenou kompozici a oblékl se celý do červeného. Uvědomila jsem si to, až když jsem se dívala doma na fotky, které z té akce vznikly.
To se mi stává často. Hlavní věc nejsem schopná okamžitě rozeznat, protože se soustředím na tolik okolností, že si to uvědomím až později.

Moc ovšem nerozumím vašemu projektu Nic tam není. V něm jste obyvatele Ponětovic u Brna přemluvila, aby v jednu sobotu všichni současně vstávali, šli na nákup a koupili stejné věci, k obědu si udělali rajskou, šli všichni společně na pivo a pak ve stejnou hodinu zhasli a šli spát. O co tam šlo? Z toho není nic hmatatelného, na co by se šel člověk podívat?
Je z toho něco hmatatelného, ale o tom později. K této věci jsem měla několik impulsů. Chtěla jsem v obci, o které se říká, nic tam není, přimět lidi k akci, aby se tam něco dělo a zároveň jsem tam nic zvláštního nepřinesla. Chtěla jsem vytvořit nějakou normální situaci, aby to lidi bavilo a současně přimělo ke změně chování. Zároveň jsem vycházela z pocitu, že spousta lidí na vesnici žije ve skepsi z toho, že všechno podstatné se odehrává ve městech. Chtěla jsem těm lidem ukázat, že není pravda, že tam nic není, že tam je úplně všechno.
Na základě toho jsem začala postupně ten proces. Uvědomila jsem si, že vesnice je vlastně společenská hra: všichni se tam znají, zároveň neznají, dokážou odhadnout cíl svých cest. Dala jsem si za úkol, že na to přijdu způsobem, jaký se na vesnici normálně používá, tedy špehování. Začala jsem lidi špehovat za oknem, za stromem, na lavičce. Jednou ve křoví na zastávce jsem si všimla, že lidé znejistěli, co že se to tam ve křoví děje. Došlo mi, že to, co není vidět, je normálnost.
Takže jsem přemýšlela, jak s normálností pracovat. A jednou jsem slyšela v obchodě, jak jedna paní říká: „Nevím, proč tady stojím, tady nic nemají.“ A druhá paní na to: „Co tady. V Ponětovicích nemají vůbec nic.“ Ta věta mě tak zaujala, že jsem se rozhodla, že se půjdu na to „nic“ do Ponětovic podívat.
Když jsem tam přišla, na první pohled tam skutečně jako by nic nebylo. Jenom široká křižovatka a dlouhá řada větrolamů. Potom jsem se vydala do okolních vesnic Prace a Kobylnice, kde jsem nalezla totéž, tedy to „nic“. Nazvala jsem to Moravský Bermudský trojúhelník.
Díky tomu jsem si uvědomila, že normálnost lze uvidět tím, že ji nějakým způsobem zmnožím. Rozdala jsem proto občanům Ponětovic dotazník a všech jsem se zeptala, co obvykle dělají v sobotu. Všichni napsali totéž, ale každý to dělal v jiný čas. Tak jsem vytvořila režim jednoho dne, který byl pro všechny závazný, a rok jsem se je snažila přemluvit, aby to dodrželi.

Jak vám to šlo?
Jde to hodně těžko. V tomto případě to bylo navíc ztíženo tím, že to byla jedna z mých prvních věcí a byla to zcela cizí vesnice, nikoho jsem tam neznala. Hlavně jsem ale nevěděla, jak mám mezi obyvatele vesnice vstoupit. Byla jsem ještě studentka, neměla jsem s takovou prací zkušenosti. Bylo to těžké, ještě měsíc před tím, to nechtěli dělat.

Odběhli jsme od té hmatatelné věci, která z té akce zůstala?
Je to třeba film, který si můžete pustit a dívat se na něj. Je to ale třeba i nákup, který dostali, šli s ním domu a nějakým způsobem o té věci diskutovali. Pro mě mají hmatatelné věci ještě úplně jinou dimenzi než pro většinu normálních lidí. Pro mě po tom prostě zbyde to, že spojím životy lidí, které by se za normálních okolností nikdy nespojily.

O vás se říká, že jste opakem umělců zahleděných do sebe, jejichž tvorba je nesrozumitelná. Vytýká se vám, že jdete lidem moc naproti, že přesně vysvětlujete, jak to myslíte, jak se to má brát. Necháváte ještě u diváka místo pro fantazii?
Mě v těch Ponětovicích vůbec nezajímalo, jestli mi nějaký kurátor řekne, jestli je to světové umění, nebo úplná blbost. Mě zajímá, jestli se mi to s těmi lidmi povede a jestli jim to něco přinese. Problém je, když mi ti lidé samotní řeknou, že to bylo úplně blbé. Takže důležité je, kdo mi to vytýká.
Myslím, že tolik naproti nejdu. Prostor je tam obrovský. Na druhou stranu musím tu věc vysvětlit natolik, aby se mnou lidé spolupracovali. A zároveň tam musí být hranice, aby se jim ještě něco otevřelo.
Ty moje věci jsou tak nestandardní, že je prostě musím vysvětlovat. Když přemlouvám lidi, aby jeli s žebříkem do Berlína a tam přelezli kopii svého plotu, mají přesně daný plán, ale celou dobu přemýšlejí, co to vlastně dělají, co se to tam stane. A potom třeba na tom místě řeknou, že nikdy netušili, jak vysoký mají plot. Že se něco takového stane, přitom dopředu nevymyslím.

To je to v čem shledáváte umění? Fantazie je totiž pro vnímání důležitá?
Nevím, co to je umění, a vlastně mě umění nezajímá. Ani nevím, co je to za kategorii. Ani se nesnažím do nějaké kategorie umění trefit. Nechci se s ničím srovnávat. Když mě něco zajímá nebo trápí, snažím se u toho na něco přijít. A jestli to někam spadne, nebo nespadne? To není moje věc.

Podle kritiků nechcete mít nikdy vlastní výstavu, chcete jen realizovat svoje „praštěné“ sociální projekty. To ani není kritika, s tím můžete souhlasit.
Ano. V podstatě ale dělám v současné době i výstavy, protože je to určitý kompromis. Třeba od berlínského Bienále jsem dostala peníze na realizaci té akce s ploty pod podmínkou, že to tam vystavím. Nějak tím netrpím, ale rozhodně není můj cíl dělat přímo pro nějakou galerii.

Zajímavý byl také váš projekt Je to jedno, za který jste v roce 2005 získala Cenu Jindřicha Chalupeckého. „Je to jedno“ byla oblíbená věta vaší babičky…
Když babička říkala tu větu desetkrát denně, řekla jsem si, že je třeba s tím něco udělat a nějak ji vrátit do života. Jednou při obědě jsem se jí ptala, jak vypadala okružní pila, protože jsem věděla, že dlouho pracovala v obchodě s nářadím. Něco malovala rukama do vzduchu, tak jsem jí dala papír a ona okamžitě nakreslila okružní pilu ve třech velikostech i s cenami. Když  jsem se jí zeptala, proč to kreslí ve třech velikostech, že je to přece jedno, řekla mi: „To není jedno! Máš tři různé velikosti.“
Uvědomila jsem si, že to je poprvé po dlouhé době, kdy o něčem řekla, že to není jedno. Napadlo mě, že tak bych ji mohla vrátit do života. Že bych se pokusila zrekonstruovat ten obchod a tím bych ji vrátila do práce. Babička si totiž pamatovala všech 650 druhů zboží včetně cen.
Jenže tím pohádka končí, protože druhý den ráno babička řekla, že nic dělat nechce. Většina kreseb tak vznikla jenom tehdy, když jsem u ní seděla a realizovaly jsme to spolu. Rozhodně to není tak, že bych řekla, babi, tady mi to namaluj, sejdeme se za tři roky, až to bude hotové.

V Praze z toho vznikla velmi zajímavá výstava. Jak reagovali návštěvníci?
Tato věc, přestože byla tedy konceptuální, byla velmi otevřená. Spoustu lidí to myslím nevnímalo jako nějaký konceptuální projekt, ale spíše jako řešení nějaké rodinné situace a návod, jak to udělat. (Není to nic objevného, arteterapií se léčí spousta lidí.)
Mně nešlo jenom o to babičku vyléčit, ale o změnu celé rodinné situace a hlavně o to, aby zmizela ta věta „Je to jedno“. Pro mě to vlastně byl vizuální obraz toho, že ta věta zmizí.

A výstavou to skončilo?
Určitě ne. Když byla výstava v Praze, měly jsme hotovo 176 kreseb. Pokračovaly jsme potom až do její smrti v roce 2007. Babička se mi totiž po roce a půl přiznala, že pracovala ve velkoobchodě se zbožím široké potřeby, takže si pamatovala i kuchyňku, kování, armatury. Pro babičku se asi po roce stalo kreslení stereotypem, tak jsem jí vytvořila činnosti, které jí zabraly celý den. Ráno jsme dělaly takové dotazníky, po jídle jsme kreslily a večer jsme dělaly deník z cest. Nakonec jsme zrekonstruovaly celý obchod.

Další zajímavou akcí byl projekt s názvem Každej pes jiná ves. Tam jste se zaměřila na obyvatele panelového sídliště Líšeň v Brně?
Chtěla jsem obyvatele sídliště spojit skrze nějakou ústřední postavu, ale ta tam z mého pohledu nebyla. Tak jsem si ji musela vytvořit, musela jsem je spojit na základě společného vzoru. Když se sídliště obarvilo a každý dům začal být jiný – každej pes jiná ves –, uvědomila jsem si, že to je ten hlavní vzor celého místa.
Vytvořila jsem obraz, na který jsem dala jednotlivé barevné domy, a tak vznikl hlavní vzor. Z něj jsem vytvořila košile – pro mě to byl neviditelný člověk. A protože jsem chtěla, aby ten neviditelný člověk lidi spojil, musela jsem sama zmizet, muselo to zůstat tajné. Takže jsem opsala všech 20 tisíc jmen ze zvonků a teprve potom jsem z toho vybrala tisíc rodin. Z těch jsem pak vytvořila 500 dvojic. A jednoho dne jsem vybraným rodinám poslala tisíc košil s tím, že jako odesílatele jsem uvedla onu protilehlou rodinu z dvojice.

Setkali se někteří lidé, kterým jste to takhle odeslala?
Po měsíci jsem se jakoby vynořila a pozvala jsem je všechny do Moravské galerie. Přišla tam spíše ta pozitivně naladěná část, někteří přišli dokonce v mých košilích, přišli tam společně i lidé, kteří se na základě toho seznámili.
Mě ale zajímala ta mlčící, negativní skupina. Takže jsem poslala ještě tisíc dopisů, aby mi napsali, co si o tom myslí. A to teprve bylo „hustý“. Spousta lidí ani nepsalo o mé věci, ale spíš o sídlišti. Že jsou tam nešťastní, nebo strašně šťastní a vůbec nechápou, proč to dělám. Byly tam i rodiny, které to vůbec nepochopily. Někteří mi třeba psali, že z mojí akce můžu profitovat akorát já a pošta a že se s druhou rodinou sešli, diskutovali o tom a šli si společně stěžovat. A právě o to mi šlo: šli si stěžovat společně.

Zmínila jste Bienále v Berlíně. To jste přemluvila obyvatele jedné vesnice, aby ke svým plotům dali něco, aby se přes ně dalo přelézt. Repliky těch plotů jste pak přivezli na Bienále?
V Líšni jsem si všimla, že se všechny ploty začaly zvedat do výšky a mizely mezery, kterými bych mohla někoho zahlédnout. Půlku lidí, které jsem dříve viděla, proto dnes nevidím. Dala jsem si za úkol, jak to projít tak, abych obyvatele znovu uviděla a oni se při mé cestě viděli navzájem. Tak jsem spojila autobusovou zastávku a můj dům, což jsou dva konce obce, jednou přímkou, která protnula více jak osmdesát plotů. Rozhodla jsem se, že jeden den po té přímce projdu.
Abych mohla projít, potřebovala jsem vytvořit nějaký klíč, který by cestu otevřel. Oboustranný klíč jsem nakonec vytvořila skrze sousedy, když jsem je požádala, aby k plotu přistavili tak velkou věc, abych mohla plot přelézt.
V ten okamžik přišla nabídka z berlínského Bienále a mě napadlo, že je to dobrá šance ukázat to ještě někomu jinému. Vybrala jsem deset plotů a postavila jsem v berlínském parku z jejich kopií tvar kruhu. Měsíce jsem se potom snažila těch 40 sousedů přemluvit, aby tam jeli a s žebříkem, barelem a dalšími věcmi ten plot přelezli.
Tahle věc byla snad ze všech nejtěžší, protože podmínkou bylo, že musíte jet se sousedem. Dokonce tam byli lidé, kteří si sepsali seznam, s kým nechtějí jet. Nebo tam byli lidé, kteří řekli, že pojedou, ale rozhodně ne se sousedem. Nakonec se mi podařilo sesbírat skvělou partu lidí, ale bylo to hodně těžké.

V současnosti pracujete na projektu Líšeňský profil. Do brněnské části Stará Líšeň zvete tisíc výtvarníků. Tentokrát tedy spíše přemlouváte výtvarníky. O co se v této akci jedná?
Zaměřila jsem se na střed Líšně, který dnes lidi nespojuje, ale rozděluje. (V 70. letech tady totiž vybudovali čtyřproudou silnici.) Snažím se znovu přitáhnout pohled lidí na to místo. Chtěla jsem to udělat přes jednoho člověka, kterého bych zvolila na základě fyziognomických znaků, které tedy nemůže ovlivnit. Chtěla jsem najít člověka, který je tomu místu nejpodobnější.
Ten profil by se měl hledat v jádru obce a měl by tam být tedy obsažený kostel, protože to je jediný neměnný bod. Ale rozhodně to není tak primitivní, že řeknu výtvarníkům, kostel je nos. Výtvarníky si zvu ze všech koutů republiky, takže kromě osobitosti v sobě nesou ještě pohled jejich místa.

Teď se chystáte na projekt v prestižní londýnské galerii Tate Modern. O čem by to mohlo být?
Bude to o světle. Ta věc se jmenuje Od nevidím do nevidím. Jde o to spojit lidi skrz denní světlo, protože oni se vidí jenom ráno a večer, když jedou do práce a když se z ní vracejí.

(redakčně kráceno)

• Výstava za okny - jedna z akcí výtvarnice Kateřiny Šedé autor: ČT24, zdroj: http://artlist.cz/ http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1824/182387.jpg
• Výstava za okny - akce výtvarnice Kateřiny Šedé autor: ČT24, zdroj: http://artlist.cz/ http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1824/182388.jpg
• Nic tam není autor: ČT24, zdroj: http://artlist.cz/ http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1824/182389.jpg
• Je to jedno - jeden z obrázků babičky výtvarnice Kateřiny Šedé autor: ČT24, zdroj: http://vvp.avu.cz/ http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1824/182390.jpg
• Každej pes jiná ves autor: ČT24, zdroj: http://artlist.cz/ http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1824/182394.jpg
• Furt dokola autor: ČT24, zdroj: http://artlist.cz/ http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1824/182395.jpg