„Lisabonská smlouva vstoupí v platnost do konce roku,“ doufá Jerzy Buzek

S prezidentem Klausem jste mluvil těsně před polednem. Řekl vám, jak by podle jeho pohledu listina základních práv mohla prolomit Benešovy dekrety?
O tom jsme nehovořili. Hovořili jsme výhradně o tom, jak by bylo možno uvést v život Lisabonskou smlouvu. Pan prezident měl velice konkrétní návrh, že by Česká republika byla uvedena v protokolu, který by se týkal Listiny základních práv EU na stejném místě jako Polsko a Velká Británie, které si vyhradily určité zvláštní podmínky při zavádění těchto ustanovení v život. Česká republika by podle mínění českého prezidenta měla mít stejné podmínky jako tyto dvě země.

Podobnou výjimku má Polsko i Velká Británie. V Polsku se to týká uzavírání sňatků homosexuálů, u Británie jde hlavně o práva v zaměstnávání, o sociální práva občanů. Jenže výjimku Polsko i Velká Británie vyjednaly v době, kdy bylo ještě jednání o Lisabonské smlouvě otevřené. Je problém, že český prezident to žádá teď, těsně před koncem ratifikačního procesu?
Je pravda, že Polsko a Velká Británie nahlásily svoje výhrady mnohem dříve, takže bylo snazší je zapracovat. Výhrady vašeho prezidenta jsou velice obecné, týkají se velmi obecně listiny základních práv. A je mnohem těžší teď takovou výhradu do protokolu zavést. Je totiž třeba se zeptat 26 zbývajících členských zemí, zda jsou připraveny takovou změnu přijmout. To je velice důležitá otázka, na kterou nedokážu odpovědět.
Hovořil jsem s panem premiérem Fischerem, který na to také nemůže momentálně odpovědět. A je tady také otázka stanoviska českých orgánů, protože česká vláda je ve středu celého problému. Na jedné straně musí – pokud se k tomu vůbec rozhodne – oznámit žádost o takovou opravu v Evropské radě. Na druhé straně je povinná jednat s prezidentem, aby se dohodl konkrétní text takového zápisu. Po jednáních s předsedy horní a dolní české komory vím, že dobře spolupracují a tvoří kvalitní pracovní koalici s českou vládou. Všechny instituce chtějí pracovat společně, chtějí se vzájemně podporovat.

To, co říkáte, vypadá jako velmi těžký úkol. Je vůbec možné udělat to tak, aby nemusel tento dovětek projít znovu ratifikací všemi 27 členskými státy Evropské unie? Existuje nějaký precedent z minula, který by nastiňoval možnost, že by to mohlo jít bez znovuotevření ratifikačního jednání?
Nechci mluvit ani jménem české vlády ani jménem vlád 26 zbývajících zemí. V minulosti byly případy, že podobná ustanovení prošla, ale nemohu říci, že to tak bude i v tomto případě. Počkejme na další rozhodnutí. Setkám se s předsedou Evropské komise a chci vás ujistit, že udělám vše pro to, aby se podařilo najít příslušné řešení a aby to bylo pragmatické řešení. Potřebujeme ho.

Z hlediska náročnosti té procedury pořád věříte, že je možné dokončit ratifikační proces Lisabonské smlouvy do konce tohoto roku?
Pokud už zítra se švédským premiérem Reinfeldtem a s vedoucím komise Barrosem budeme vážně hovořit a připravíme první možné varianty řešení, přejde to potom na jednání Rady Evropské unie. Na druhé straně bude intenzivně jednat česká vláda. Je to možné. Doufám, že Lisabonská smlouva do konce letošního roku vstoupí v platnost.

Nečekal byste přece jen od českého prezidenta nějaké přesnější vyjádření toho požadavku právě proto, aby se to Evropská unie dozvěděla co nejdříve a mohla právně konat?
Bylo by to značně snadnější, mohli bychom v unii začít fungovat dříve. Je ovšem dobře, že už dnes poprvé přesně víme, o jakou věc vůbec jde, jaká záležitost by mohla pana prezidenta uspokojit. Tak jsme dosáhli velkého pokroku, než jaký jsme měli před dvěma nebo třemi dny.

Pokoušel jste se z českého prezidenta Václava Klause „dostat“ přesnější vyjádření? V jaké atmosféře diskuse probíhala?
Atmosféra byla dobrá, mluvili jsme velmi otevřeně, velmi upřímně, máme k sobě vzájemnou úctu. Zjistili jsme, že naše postoje a názory, pokud jde o fungování unie a její budoucnost, jsou různé a rozdíly velice velké. Tak to ale v demokracii často bývá a možná právě v tom je její kouzlo, v tom jsme se také s panem prezidentem shodli.
A pokud jde o konkrétní formulace, pan prezident navrhl, aby Česká republika byla připojena jako třetí výjimka do protokolu číslo 30. To už je dost podrobná formulace. Víme, ve kterém místě je tam zmíněná Velká Británie a Polsko a pan prezident očekává, že podobně to bude v případě České republiky. Momentálně nejsou další podrobnosti potřebné. Teď to bude hlavně český premiér, kdo bude s panem prezidentem ty věci precizovat.

Vnímáte to jako další fázi o zdržení českého ratifikačního procesu Lisabonské smlouvy?
Nevím, nebudu na to odpovídat. Důležité je, a také jsem to panu prezidentu Klausovi řekl, že toto zpoždění Lisabonské smlouvy nás velice mnoho stojí. Desítky milionů Evropanů čekají na významná rozhodnutí v Evropské unii. Je třeba bojovat s nezaměstnaností, je třeba odpovídat na další hrozby krize. Je tady otázka klimatických změn, dodávek energií, pohybů obyvatelstva, migrace. To jsou pro Evropany nejdůležitější otázky. Evropany tolik nezajímají smlouvy, traktáty, je zajímá každodenní život a my bychom jim chtěli rychle pomoci. Bez Lisabonské smlouvy je to ale pro nás těžké.

Jako předseda Evropského parlamentu zdůrazňujete, že jakýkoliv nátlak na prezidenta České republiky není v zájmu věci, pokud jde o dokončení ratifikačního procesu. Jedním dechem ale zároveň dodáváte, že na dokončení čeká půl bilionu obyvatel Evropské unie. Není už toto trochu nátlak, byť jemně diplomatický?
Možná ano. Ale hovoříme-li otevřeně a upřímně, jednoznačně říkám, že je to nezávislé rozhodnutí orgánů České republiky. Každá ze 27 členských zemí musí nezávisle na sobě vydat pozitivní stanovisko k Lisabonské smlouvě. To ctím. Ale to, abych neinformoval pana prezidenta, kolik nás to stojí a jak je to pro Evropany těžké, s tím není v rozporu.

Brusel staví na tom, že vnímá přání a vůli občanů, demokracie je základ všeho. Ale když Irové poprvé řekli ne Lisabonské smlouvě, objevil se obrovský nátlak ze strany ostatních zemí Evropské unie, až Irové v opakovaném referendu řekli trošku „dobrovolné“ ano. Je prozíravé takto si zahrávat s vůlí občanů Evropské unie v procesu utváření důvěry mezi vedením Evropské unie a občany?
Každý řeší problémy tak, jak soudí, že je to dobré. Byl jsem v Irsku, strávil jsem tam celý den. Nepřijel jsem tam na kampaň k referendu, ale přijel jsem odpovědět na otázky, které je znervózňují. Bylo to velice dobře přijato. Ne všichni obyvatelé rádi vidí, když se zvenku řeší jejich problémy, něco se jim podsouvá. Poctivě a jednoznačně jsem odpověděl na otázky, které Irové měli, ctil jsem jejich stanovisko. Jsem přesvědčen, že jim moje upřímné odpovědi pomohou v řešení mnoha problémů.
Takto bychom se měli kontaktovat s našimi občany, aby nám uvěřili, abychom jim byli blíž, aby evropské instituce byly srozumitelné. Musíme přijímat rozhodnutí, na něž obyvatelé čekají. Chtějí mít plyn ve svých sporácích, chtějí mít světlo v kanceláři, chtějí mít životní prostředky k dispozici, chtějí mít práci. A my jim to všechno musíme zajistit.

Lisabonská smlouva přinese nové pravomoci Evropskému parlamentu v trestním právu nebo třeba v přistěhovalectví, posílí Evropská komise. Jaké výhody z toho bude mít občan Evropské unie, když tolik energie vedení Evropské unie investovalo do mocenské struktury. Není mu to nakonec jedno?
Evropský parlament je volen v přímých volbách v každém regionu. Také z Česka jsou voleni poslanci, kteří mají v Evropském parlamentu vliv na rozhodnutí v celé Evropské unii. Hlasují, rozhodují, diskutují. A o čem budou diskutovat? O rozpočtu unie, strukturálních fondech, o podpoře našich velkých investic.
Je mnoho regionů, které nadále potřebují podporu. Všechny tyto země čekají na pozitivní řešení, poněvadž Evropský parlament bude mít ohromnou sílu. Právě v parlamentu budou moci vaši poslanci rozhodovat o mezinárodním obchodě, o bezpečnosti občanů, atd. Takže na půdě Evropského parlamentu bude mnohem více rozhodnutí a tím to ještě nekončí.
Evropský parlament bude mít také vliv na evropské zákonodárství. V život bude uvedena zásada subsidiarity. Čeští občané tak budou mít značně větší vliv na Evropskou unii. Chceme, aby právě občané cítili, že to, co děláme ve Štrasburku nebo v Bruselu, má vliv na jejich život a že to jsou ve velké míře jejich rozhodnutí, protože volí své lidi do Evropského parlamentu.

Kdyby se stalo, že by český prezident odkládal ratifikaci až do chvíle předpokládaného vítězství britských konzervativců Davida Camerona ve Velké Británii, jaké negativní následky by to mohlo mít pro Českou republiku?
Nechtěl bych spekulovat na toto téma, ale z atmosféry rozhovoru s panem prezidentem Klausem a z toho, co jsme si koncem návštěvy dohodli, nevyplývalo, že by pan prezident měl takové plány. Nechci v žádném případě mluvit jeho jménem, ale atmosféra návštěvy byla taková, že mě neopravňuje nic k tomu, abych o takové variantě vůbec diskutoval.

Jako Polák jste se stal vysokým představitelem Evropské unie. Mám pocit, že to zvedlo solidaritu polských občanů, jakousi větší přináležitost k Evropské unii. Jak vnímají v Evropské unii teď Čechy?
Známe se odedávna, jsme sousedi, mnoho lidí má přátele na druhé straně hranice, hovoříme velmi podobnými jazyky. Mezi Čechy a Poláky je velká příbuznost, ale také konkurence. Teď je pro země střední a východní Evropy dobrá doba. Máme před sebou skvělou budoucnost.
Samozřejmě budou problémy, obtíže. Neexistuje situace, kdy by žádné obtíže nebyly. Budou. Ovšem naše budoucnost bude jiná než to, co bylo před tím. Už nemáme žádné hranice, můžete kdykoliv přejít přes hory, přes hraniční řeku, na vrcholech Krkonoš se vás nikdo nezeptá na pas. Naše část Evropy už je skutečně v úplně jiném světě, je to jiný život.
Pamatujme ale na to, že Češi a Poláci dnes mají odpovědnost za celou Evropskou unii. Každá z 27 zemí má zodpovědnost za celek. Takto musíme přemýšlet a budeme mít zajištěnu lepší budoucnost.

Podle Le Monde plánovaná reorganizace Evropské unie na základě Lisabonské smlouvy nezjednoduší její fungování, ale přivede na svět obludu se třemi hlavami a učiní Evropu ještě míň zvladatelnou. Budoucí předseda Rady Evropské unie se bude muset o moc dělit s předsedou Evropské komise i s novým takzvaným ministrem zahraničí Evropské unie. Neměl by Evropskou unii navenek spíše vést nějaký charismatický vůdce – sjednotitel, aby unie opravdu ovlivňovala světové dění a jenom si na to nehrála?
Ten problém určitě vyřešíme. Důležité je, abychom na globálním hřišti mohli mluvit jednoznačnějším, homogennějším jazykem. Jednotlivě země (kromě některých, Spojených států atd.) nehrají velkou roli, ale společenství je velká síla. Můžeme mít vliv na celosvětovou stabilitu, na rozvoj ekonomiky v jednotlivých částech světa a v konečném důsledku na ekonomickou situaci našich vlastních obyvatel.
V evropské radě, která přijímá mnoho rozhodnutí, bude možno přijímat rozhodnutí většinou hlasů. Tedy rychle, účinně, efektivně, ale zároveň jsou nejdůležitější zájmy chráněny právem veta. Všechny země musí vyslovit souhlas. To nadále platí.

(redakčně kráceno)