„Kniha je do značné míry terapie,“ říká profesor Jiří Trávníček

V poslední době jste se zaměřil na průzkum čtenářstva. Z jakého důvodu se takové projekty realizují? Co je jejich smyslem?
Na tomto projektu se domluvily dvě instituce, které by v tom měly něco dělat - Národní knihovna a Ústav pro českou literaturu. Domluvily se také proto, že se to dělá všude ve světě, ale my jsme zatím nic na tomto poli nevykonali. To byl jakýsi vnější motiv.
Vnitřní motiv byl ten, že do literatury patří nejen to, co do ní vstupuje, tedy texty, ale i to, co z ní vystupuje. To znamená, jak jsou texty čteny a co se čte. Podle mne to jsou důležité kulturní rentgenogramy naší populace. Měli bychom o sobě čas od času vědět, jak jsme na tom v našem vztahu ke knihám.

Jak se takový průzkum provádí?
Vyrobili jsme otázky, zadání. Terénně to ale celé realizovala pražská agentura DEMA. Výsledky jsme potom zpracovali do několika prezentací, z nichž poslední je kniha, která vypovídá o našem vztahu ke čtení v roce 2007.

Čtenářstvo jste rozdělili do tří generací. Jak jste generace věkově vymezili? Jak se pak od sebe čtenářsky lišily?
Je tam dáno nastavení víceméně podle desetiletí. Generační rozlišení jsem udělal ale také proto, abychom si uvědomili, že tři české generace (starší, střední a mladší) mají velice rozdílné výchozí body a zažily velmi rozdílný vztah ke knize. Generace 65 let a více prošla několika mediálními revolucemi a bouřlivými politickými událostmi. Střední (moje) generace na tom pak také není stejně jako generace nejmladší (dnešní dvacetiletí), pro kterou je primárním médiem internet. A to je také trochu něco jiného, co zakládá jejich vztah ke knize.

Kdybyste tyto generační skupiny srovnal podle množství knih, které přečtou, jak se mezi sebou porovnají?
Čtou dost rozdílné věci. Mladší generace čte velice silně komiks, zatímco u střední a starší generace to vůbec nepřipadá v úvahu. Rozdíl je v preferencích. Lidé starší generace čtou spíše beletrii, která je vázána na volný čas, kterého mají více. Mladší generace se vzdělává, takže čte mnohem více odbornou, věcnou literaturu, takzvanou funkcionální četbu.
Překvapilo mne ale, že mezi našimi generacemi není podstatný rozdíl v objemu čtení. To je naše specifikum. Všude jinde (Německu, USA, Polsku) je víceméně pravidlo, že čtení s věkem upadá.

Jak je to s dětmi do 15 let?
Děti jsme nezkoumali, protože to je specifické téma pro vývojové psychology a pedagogy. Je tam však něco, co se projeví za delší dobu. Nastupuje tam naprosto bezbariérový vztah k elektronickým médiím. Zrovna dnes jsem četl data z nejnovějšího německého průzkumu, podle kterého ti nejmladší jsou ochotni říci, že pro ně v padesáti procentech nehraje roli, jestli je kniha papírová nebo elektronická.

Internet tedy odvádí čtenáře od klasických knih?
To je předsudek. Internet, televize, kniha - to není model souboje, ale model hledání kompetencí. A s internetem nám to vyšlo tak, že se chová vůči knize neutrálně. Internet je rozhodně pro ty, kteří čtou, velice příznivé médium, protože si mohou najít spoustu informací. Koneckonců koupě knih přes internet začíná být v současnosti fenoménem ne třeba u nás, ale ve Spojených státech nebo v západní Evropě.
Internet v podstatě oslabuje „nejslabší kusy ze stáda“, ale ti, kdo jsou se čtením srozuměni, z něj dokážou čerpat. A to stejně jako z televize. Televize a čtení také nejsou nepřátelé, jak se o tom se uvažovalo v 60. až 80. letech. Záleží jenom na tom, jak je náš vztah ke knize fixován, protože potom je přes ni fixován vztah i k jiným médiím. Není pravda, že ti, co více čtou, se srovnatelně méně dívají na televizi.

Jaký je nejčastější důvod lidí k četbě?
Nechali jsme naše respondenty v jedné kapitole říci něco navíc nad dotazník, nějaké vyznání. Mnohdy to jsou velice zajímavé životní osudy, které se nad knihou spojují. (Toto chceme zkoumat v druhé linii výzkumu, říkáme tomu čtenářské biografie.) Mnoho lidí se obrací ke knize v životní krizi. Kniha je do značné míry terapie. Ostatně existuje přímo disciplína biblioterapie - terapie skrze čtení. Čtením se nekonfrontujeme jen s jiným světem, ale učíme se nebo znovu dostáváme k trpělivosti, k času, který jsme schopni smysluplně zvládnout.

Co nás nejvíce ovlivňuje při výběru knih?
„Česky“ řečeno „mund propaganda“. V době všelijakých reklam a médií je stále nejdůležitější, jak si literaturu doporučujeme mezi sebou v okruhu blízkých a známých. To je první a nejdůležitější kritérium.

Jací jsme jako Češi čtenáři ve srovnání s okolními státy, případně s celou Evropou?
Co se týče objemu (výzkum se týkal hlavně kvantitativních dat) čteme velice silně. Kritérium, které jsme převzali, stanovovalo, že jedna přečtená kniha za rok rovná se čtenář. 83 procent naší populace se podle toho stanovilo za čtenáře. To je vysoké číslo, protože celá Evropská unie má tento průměr něco málo nad 50 procent. A co se týká jižních zemí (Portugalsko, Španělsko, Řecko), tak tam čte podle tohoto kritéria kolem 30 až 40 procent. Velice silně se čte naopak na severu - Skandinávie a pobaltské země jsou tradiční čtenářské bašty. A my se tímto kritériem řadíme k nim.

Kolik knih přečte Čech v průměru za rok?
Nám vyšlo 16 knih za rok. To je docela vysoké číslo. Je však třeba si uvědomit, že u nás máme vysoké procento vášnivých čtenářů, kteří čtou 50 knih ročně a více. Tato čtenářská šlechta vám pak samozřejmě celkový průměr zvedá.

Jaký je poměr mezi kvantitou a kvalitou vydávaných knih v České republice?
Jsme zahlceni knihami. (V našem výzkumu byla otázka na náš knižní trh. Respondenti odpovídali tak, že se v něm nevyznají.) V roce 2007 vyšlo 18.000 knih, což je enormní číslo - 50 knih denně včetně sobot a nedělí. Takové kvantum nejde kulturně, mentálně a někde ani statisticky zpracovat.
Takže do značné míry knihy hubí knihy - kniha si sama sobě konkuruje. I čtenářský národ najednou ztratil schopnost se vyznat. Dokonce i antikvariátníci říkají, že ztratili přehled o tom, co se vydává.

Nemáte pocit, že čtenáři inklinují spíše k lehčí literatuře?
Ptali jsme se i na to, co lidé čtou - dali jsme jim na výběr zhruba desetičlennou škálu. Vyšlo nám, že většina populace dává přednost současné oddechové beletrii. Velký rozdíl je mezi muži a ženami, to tradičně platí celosvětově. Muži čtou daleko více věcnou, faktografickou literaturu. Na deset přečtených knih u mužů připadají tři beletristické, u žen je to šest.

Jak dopadl poměr počtu čtenářů mezi ženami a muži?
Je tam velký rozdíl. Je o 11 procent více čtenářek než čtenářů (těch, kteří přečtou alespoň jednu knihu za rok). To je zajímavé zjištění, protože tak velký genderový rozdíl v okolních zemí není.

Jak si vysvětlujete, že ženy u nás čtou víc?
Za vším hledejme vzdělání. Tento genderový rozdíl není pouze genederový. Souvisí s tím, jak je uzpůsobena struktura vzdělání u žen a mužů. U žen dominují středoškolačky, zatímco u mužů je stále vysoké procento pouze vyučených. A hranice mezi čtením a nečtením jednoznačně vede mezi maturitou a „nematuritou“.

U tohoto průzkumu jste se zaměřili i na oblasti vzdělání. Jaký byl poměr mezi základním vzděláním a středoškolským a vysokoškolským ve vztahu čtenářů ke knihám?
Čím vyšší vzdělání, tím větší vztah ke knize. To je dáno nejen vnitřní motivací, ale i vnější. Když se vzděláváte, musíte číst. Hranice vede mezi základním a středním vzděláním. A mezi středním a vysokoškolským vzděláním už není ten skok tak markantní.

Jaké je úroveň překládané literatury?
Je kolísavá. To souvisí s množstvím. Pokud chce dnes někdo číst kvalitně přeloženou literaturu, nechť se orientuje na osvědčená nakladatelství, která si na tom zakládají. Ovšem takový ten divoký způsob ze začátku 90. let, kdy se předkládalo od boku a kdy se zmršili takoví autoři jako John Irving, už není. Přesto však každoročně Obec překladatelů uděluje Skřipec za nejhorší překlady. A pořád se objevují překlady jak v beletrii, tak odborné sféře, které nejsou zvládnuté.

Situace v 90. letech možní souvisela s určitou jazykovou nevyzrálostí z naší strany. To se asi výrazně změnilo?
Asi jsme se naučili lépe jazyky. Nutno říci, že například v 70. a 80. letech byl český překlad na velice vysoké úrovni a třeba takové nakladatelské bašty jako Odeon byly přímo školy několika generací překladatelů. Z Odeonu nikdy nevyšla špatně přeložená kniha - to nebylo fyzikálně ani logicky možné.

Kontrolují nějaké agentury tyto překlady?
Kniha se nějak vyrábí - překládá se, je tam redaktor, může tam být lektor. Záleží na nakladateli, kolik chce do knihy investovat. Přitom při velikosti našeho trhu a množství vydaných knih je nutno do značné míry vydávat knihy levně. Takže všechny tyto kontrolní práce jsou namnoze opomíjeny.

Například překlad Harryho Pottera podléhá kontrole ze strany agentury. Můžete k tomu něco říci?
Tady můžu dělat chytrého, protože jsem v létě na Sobotce absolvoval přednášku s překladatelem Harryho Pottera (Pavlem Medkem). Ten říkal, že americká agentura kontroluje i vzhled knihy, obálku, která musela být stejná jako u amerického vydání.
V Čechách pak vznikla také audiokniha, inscenované čtení, které natočil Jiří Lábus. V Americe si to poslechli, a aniž by uměli Česky, odmítli to. Chtěli totiž, aby to někdo četl neutrálním, rovným hlasem. Takže další díly, které natáčel Zedníček, už jsou dělány bez dramatizujících efektů.

Jak vám literatura zasahuje do života?
Kolikrát se zdráhám říkat, že je to moje profese, protože je to samozřejmě můj koníček. V podstatě co to šlo, od střední školy čtu, čtu a pořád čtu. Nedokážu si představit, že bych literaturu dělal suchou cestou. To ani nejde. Stejně si nedovedu představit, že bych o ní jen učil nebo psal, aniž by fungovala spodní řeka čtenářství, čtenářská erotika.

Máte pocit, že ubývá kvalitních autorů literárních děl?
Těžko říci. 90. a další léta se nám tak trochu rozlezla do šířky. Možná je brzy na to je soudit, ale risknu to: Polistopadová éra žádným velkým vrcholem české literatury asi není. Když to srovnáme s meziválečnou dobou, autoři typu Vančury, bratří Čapků, Jana Čepa, Nezvala apod. tady asi nejsou.

Vyzdvihl byste nějakou polistopadovou knihu poezie?
Vyšlo několik velmi pozoruhodných básnických knížek. Už už tady zrála generace, na kterou nakonec nedošlo. Jsou to lidé narození mezi roky 1960 a 1970, je to třeba Pavel Kolmačka. Ze střední generace je to Vít Slíva.
Vít Slíva debutoval v 80. letech, je také češtinář. Původně psal velice kvalitní poezii velmi ovlivněnou Vladimírem Holanem. Ale pak se objevilo jeho Bubnování na sudy. To pro mne bylo zjevení, nechápal jsem, odkud se to vzalo, jak je možné, že se něco tak silného tady objevilo.

Jak vnímáte tvorbu Terezy Boučkové?
Mám ji rád a velice se mi líbí její poslední knížka Rok kohouta, kterou považuji skutečně za neoddiskutovatelnou událost české prózy. Mám také radost z toho, že si tato kniha silná tématem, uchopením, našla své čtenáře (prodalo se snad 40.000 výtisků).

Zrovna u Terezy Boučkové mám pocit, že se nenechala ovlivnit komercí a předpokládaným počtem prodaných výtisků?
Nenechala se ovlivnit, ale zároveň se nenechala zatlačit do nějakého literátského autismu, že si bude psát literaturu vycucanou z malíčku. Je to typ autorky, která si píše svá témata, na která si sáhla, která si empiricky odpracovala. Není to studentka, která má dobré slohovky a myslí si, že když vystuduje estetiku a češtinu, bude z ní v pětadvaceti dobrá autorka. Podstatné ale je, že Tereza Boučková píše dobře.

Jakou knihu momentálně čtete?
Nedávno jsem dočetl knihu Jonathana Littella Laskavé bohyně. Je to bestseller ve Francii, Německu i Americe. Nesmírně se mi líbila, bez ohledu na to, že je to bestseller.

Přednášíte na Karlově Univerzitě v Praze. Jak si vysvětlujete, že v současné době není takový zájem o studium češtiny jako před deseti patnácti lety?
Počet studentů skutečně ubývá. Měli jsem poměr jedna ku osmi, teď je to jedna ku dvěma. Je více příležitostí a mnoho studentů se chová pragmaticky. Vědí, že studium práv a ekonomických oborů jim přinese něco víc v jejich životní dráze. Na bohemistiku se tak hlásí buď úplní nadšenci, nebo lidé, kteří jsou naprosto nevyhranění a kteří po prvním ročníku skončí, protože vůbec nevěděli, co ta bohemistika je, že se tam také učí nějaký jazyk.