„Při filmu Normal v kině neusnete, “říká herec Milan Kňažko

U vás úplně neplatí, že se vracíte na filmové plátno pod dlouhé době?
Natočil jsem několik filmů pro televizi. Bereme-li to ovšem ve smyslu distribučních filmů, je to návrat po několika letech.

Film Normal je inspirován skutečnou postavou Petera Kürtena, který na začátku minulého století děsil celou Evropu. Musel jste se na takovo roli nějak speciálně připravovat?
Na takovou roli se člověk může speciálně připravit jen těžko - případné vraždy jsem vyloučil. Připravoval jsem se asi jako na každou jinou postavu. A nakonec nejde o historickou rekonstrukci Petera Kürtena. Jde o dramatický příběh, který je silně inspirovaný a v mnohém se drží historických reálií.

Režisér filmu Julius Ševčík řekl, že rozhodnutí vybrat si právě vás a Dagmar Havlovou za vaši filmovou manželku bylo poměrně snadné. Jak dlouho jste zvažoval, jestli vezmete tuto roli?
Nebylo to dlouho. Přečetl jsem si scénář. Přiznám se, že jsem si získal nějaké reference o režisérovi, podíval jsem se na Restart, který natočil předtím. Po přečtení scénáře mi bylo jasné, že bych se měl pokusit účinkovat v tomto filmu. Dialogy byly napsané skvěle a celý příběh mne skutečně zaujal.
Vzpomínám si také na jakési znamení osudu, které mě ponouklo k tomu, abych tu roli vzal: Julius Ševčík se byl podívat na moje představení Picasso a velmi se po představení smál. Když jsem se ho zeptal, proč se smějete, řekl mi, ať si přečtu scénář a budu se smát též. V Picassovi v jedné scéně kvičím jako prase. Ve filmu Normal zhasne světlo ve vězení a Kürten začne kvičet. A protože napodobování prasete je tak řídký projev hereckého mistrovství, uvědomil jsem si, že bych to asi měl dělat. Prostě znamení.     

Jak se vám hrálo s paní Dagmar Havlovou?
Dobře. Nesetkal jsem se s ní ve filmu poprvé. Potkali jsme se už někdy v roce 1977 ve filmu Rusalka, který natočil Petr Weigl, takže se známe. Dagmar je velmi dobrá profesionálka a v tomto filmu si našla velice zajímavou polohu. Byla to pěkná spolupráce.

V souvislosti s filmem Normal se o vás mluví jako o českém Hannibalu Lecterovi. Slyšel jste o tom?
Slyšel jsem to. No, co na to mám říct? Slyšel jsem také, že jsem maskovaný jako Hopkins. Jenže Hannibal nebyl vůbec namaskovaný, stejně jako já nejsem v tomto filmu namaskovaný. Takže v masce to asi nebude.
Stávalo se mi ale, že mne zjevem přirovnávali k Anthony Hopkinsovi nebo Jacku Nicholsonovi. K tomu jsem jen říkal, že jsou to skvělí herci a že mi to nevadí, ale že jsem nedávno mluvil s Nicholsonem, kterému už značně leze na nervy, že mu všichni v Holywoodu říkají, že se podobá Kňažkovi.

Peter Kürten byl ve skutečnosti sériový vrah, zabil devět lidí, ze sedmi vražd byl obviněn. Četl jste jeho příběh?
Přečetl jsem si jeho životopis. Kürten se přiznal k více než padesáti vraždám. Prokazatelných bylo asi devět nebo jedenáct vražd během devíti nebo jedenácti měsíců.

Dokázal jste se vůbec oprostit od toho, co to bylo za muže, abyste do toho nevkládal své emoce?
Chválabohu si čím dál tím méně diváků ztotožňuje roli herce s jeho skutečným charakterem. Takže nejsem vrah, ani se jím nestanu. Na druhou stranu příběh, který je zakotvený v takto hraničních okolnostech, je vždy zajímavý. Příběh, kde jde o všechno, smrt, život, je vždy zajímavý, je co hrát.
Kromě toho (nechci aby to vypadalo nějak zrůdně) Peter Kürten velice miloval svou manželku. Měl krásné vzpomínky na svého přítele z dětství. Dokonce v jistém okamžiku hovoří o tom, že Kristýnka (děvčátko, které zavraždil) byla jeho největší láska.
To souvisí se samotným názvem filmu Normal. Kürten se považoval za naprosto normálního a dokázal to i před soudem, což je historický fakt. Chtěl být popravený, tak dokázal, že je normální, a odmítl záchranu advokáta (hraje ho Pavel Gajdoš), který ho chtěl prohlásit za blázna.

O Pavlu Gajdošovi se hovoří jako o velmi mladém nadějném herci, který se ve vaší společnosti určitě neztratil?
Potkali jsme se poprvé. To všechno, co říkáte, je pravda. Je to talentovaný a disciplinovaný herec. Dokonce mi připomíná, sám jsem mu to řekl, Borise Rösnera zamlada. Má něco z něj ve výrazu tváře, úsměvu. Neříkám, že je to přesná podoba, ale připomíná mi ho.

Pavel Gajdoš o vás v souvislosti s filmem Normal řekl, že se od vás naučil neuvěřitelné koncentraci. Působil jste prý jako člověk, který pár vteřin před klapkou vypráví vtipy, z kterých ostatní „lehají pod stůl“, a najednou se soustředí. Je to pravda?
Teď nevím, jestli to mám od něj brát jako pozitivum. Pavel Gajdoš je také velmi soustředěný herec. Někdy je dobré se před „ostrou“ uvolnit, aby se člověk naopak mohl lépe soustředit a nepropadl nějaké křeči. Takže to nebylo kvůli tomu, abych rozptyloval štáb, ale spíš aby byla dobrá atmosféra.
Musím říct, že jsem se setkal s lidmi, kteří jsou ve svých profesích maximalisté. To mám velmi rád. Šlo přitom o celý štáb od světel, přes kameru, režii, výtvarnou stránku. Doufám, že se to podařilo a že to na filmu bude vidět.

Jak na vás působil třicetiletý režisér Julius Ševčík? Neměli jste generační problémy?
Zpočátku jsem si myslel, že možná něco takového nastane, ale po několika střetnutích jsem na to celkem zapomněl. Vzhledem k svému mladému věku je Julius velmi dobře připravený nejen na samotný obsah scénáře, ale i na práci s hercem. Vyžaduje maximum. Myslím si, že jsme si rozuměli. O významu některých scén jsme spolu dlouho diskutovali - možná jsem někdy navrhl, zkusme to tak nebo jinak. Vždy jsme se ale domluvili. Dohodli jsme se dokonce, že budeme spolupracovat i v divadle, a hledáme titul. Takže mou osobní prověrkou prošel velmi dobře.

Vzpomenete si na nějakou scénu, kterou jste spolu s režisérem diskutoval?
Je to třeba scéna, kdy jsem poprvé uviděl svou budoucí filmovou manželku Dagmar Havlovou jako prostitutku na ulici. Měl jsem něco udělat, nějak se k ní přiblížit. Ve jednom filmu jsem viděl, jak lev zardousil zebru, a když už byla vedle něho, neobyčejně něžně, ale bez výrazu (byl to lev), ji olízl. Navrhl jsem, že bych bez nějakých klišé k Dáše přistoupil, dal jí ruce trochu dolu a olízl ji. Nic víc. Nakonec jsme to tak udělali.

O filmu Normal se hovoří jako o zlomu v české kinematografii. Proč se o něm tak mluví? V čem je tak jiný než předešlé filmy, na kterých jste pracoval?
Ani na chvíli jsem během natáčení nenarazil na profesi, kontakt, spolupráci, kde by se tomu všichni zúčastění nevěnovali s maximálním soustředěním a velmi zodpovědně. Tím pádem se vytvořila velmi dobrá pracovní atmosféra.

Na filmu Normal je zajímavé i to, že za kamerou nestál Čech, ale mexický kameraman Antonio Riestra (podílel se například na filmech Frida a Amores Perros). Bylo na natáčení znát, že za kamerou byl Mexičan? Julius Ševčík někde řekl, že ho chtěl mimo jiné proto, že nebude nahlížet na Dagmar Havlovou jako na bývalou první dámu, ale jen jako na herečku?
Na to neumím odpovědět. Jisté je, že je to profesionál, který s velkou intenzitou hledá ideální záběr a který věnuje nasvícení, výrazu i výtvarné stránce velice mnoho pozornosti.

Jak to bylo s komunikací na place?
Mluvilo se anglicky, ale v zásadě nebyl problém.

Natáčeli jste v Makedonii a hlavně v okolí Prahy. Jaké bylo natáčení v Makedonii, o které se hovoří jako o neobjeveném filmařském ráji?
Makedonie je velmi autentické prostředí. Jsou tam lidé, kteří mají ambice a snahu spolupracovat. Došlo i k nějakým organizačním nedorozuměním apod., to ale není podstatné. V zásadě jsme ale nenatáčeli reálie z Makedonie, stále se to odehrává v Německu. V Německu jsme sice původně natáčet měli, ale pak se to z produkčních důvodů pozměnilo. Zřejmě se našel partner, který byl vstřícnější právě k Makedonii.

Co bylo na ztvárnění Petera Kürtena nejtěžší?
Dialogy jsou velmi zvláštní, neboť je to situace velmi nevšední. Hovoří se o věcech, které se v našem normálním životě běžně nevyskytují. Jde třeba o reminiscence z mládí, kdy Kürten hovoří o tom, proč se stal vrahem, jaké byly jeho první oběti, jaké to bylo se zvířaty, jak se dostal na okraj oficiální společnosti. Kürten chtěl být dokonalý v něčem jiném a stal se dokonalým vrahem. O tom se běžně ve filmech nehovoří, natož ve všedním životě.
Film se nezaobírá detaily těchto hrozných vražd. V celém filmu jsou jen tři reminiscence. Ovšem přeci jen jsem měl zábrany, když jsem vraždil sedmileté děvčátko.

Do jaké míry se vlastně film drží skutečného příběhu Petera Kürtena?
Autentický je co do historických reálií. Dramatický příběh to je v případě dialogu s advokátem. Jinak se v mnohém přidržuje historických skutečností.

Dočetla jsem se, že k dopadení Petera Kürtena pomohla česká dívka, která byla jedou z jeho přeživších obětí?
Přiznal se sám. Ve filmu je to takto: Protože je na něj vypsaná odměna, přesvědčí milovanou manželku, která o jeho druhém životě sériového vraha nevěděla, aby ho právě kvůli odměně udala. Nevím, jestli to tak bylo ve skutečnosti. Jedno je jisté, kdyby se sám nerozhodl, policie by ho nebyla dopadla.

Když byste měl diváky na tento film nalákat, jak byste to udělal?
Je to nevšední příběh, který přináší překvapení. Velmi často se stává, že vidíme první scénu nějakého filmu, a už víme, jak celý film dopadne nebo co bude následovat. Při tomto filmu divák v kině neusne.

Viděl už jste vůbec kompletní film?
Neviděl. Snažím se od toho odosobnit, protože jako herec, který byl hluboce ponořený do spolupráce na filmu, nemůžu být objektivní. Hlavně u herců je to tak, že když něco několik měsíců natáčíte, stejně dlouhý je i zážitek z toho. Pak vám to na plátně uběhne za devadesát minut a najednou máte pocit, že vám něco ukradli.
Herecký pohled tedy není objektivní. Zjistil jsem to už velmi dávno, když jsem viděl svůj první filml. Tehdy jsem si řekl, že už se na to raději nikdy dívat nebudu.
Snažím se dívat na Normal jako normální divák. Není to jednoduché. Tento film přináší překvapení, jiná řešení, než s kterými divák počítá. Navíc dialogy jsou skutečně nevšední a je  v nich (režisér se mnou úplně nesouhlasí) velmi zvláštní humor tohoto sériového vraha.

Mluvíte ve filmu česky? Dělalo vám to potíže?
Mluvím česky, což mi nedělalo žádné problémy. Vše jsme také natáčeli na kontakt, takže v mém případě nebyl žádný postsynchron.

Cítíte se jako filmová star?
Už kdysi dávno řekl zpěvák Richard Müler, že kdo se cítí v Československu jako hvězda, je blázen.

Trochu od tématu - jste stále politicky aktivní?
V roce 2002 jsem po třinácti letech definitivně a podle zdravého uvážení skončil. Nejsem aktivní v politice a už nikdy nebudu. Nechci zastávat veřejnou funkci a být financován z veřejných zdrojů. Nechci být ani starostou městské části, chci být svobodný člověk.

Mohou vás diváci vidět také v divadle v Praze?
Už třetí sezonu hraji v divadle Ungelt několikrát měsíčně Picassa s Vilmou Cibulkovou. Budu rád, když se diváci přijdou podívat.

Máte zkušenosti s natáčením i s hollywoodskou produkcí (hrál jste ve filmu Hostel 2). Lze tyto práce srovnávat?
Odlišil bych to spíše žánrem. Hostel 2 byl klasický horor a Normal je psychothriller. Je to rozdíl. Normal je o mnoho víc psychologicky propracovaný, je pravdivý.

Jaké máte plány do budoucna?
Koncem března bude mít v Bratislavě premiéru Studio L+S s Milanem Lasicou a Milkou Vášáryovou a hrou Ledňáček. V divadle Ungelt budeme zkoušet s Juliem Ševčíkem nějakou hru, ale hledáme titul. Zatím jsme nenašli takový, který by nás nadchl.