Rasové nepokoje rozdělují Ameriku

ČT24

ČT24
čtvrtek 27. listopadu 2014 Xenie

Albrecht z Valdštejna a jeho doba

Velikost textu:
aktualizováno 24. 11. 2007 20:55

Historický magazín ze 17. listopadu byl věnován osobnosti Albrechta z Valdštejna a zároveň velké výstavě Valdštejn a jeho doba, která v těchto dnech probíhá v Jízdárně Valdštejnského paláce v Praze. Pozvání moderátora pořadu Eduarda Stehlíka přijali kurátoři této výstavy historička umění Eliška Fučíková (EF) a historik Ladislav Čepička (LČ).

Socha Albrechta z Valdštejna ve Frýdlantu.
Socha Albrechta z Valdštejna ve Frýdlantu.

Co se vám vybaví, když se řekne Albrecht z Valdštejna?
EF: Určitě půldruhého roku intenzivní práce na výstavě. Byla to však práce krásná, na kterou budeme dlouho vzpomínat a snad i navazovat.

LČ: Mně se vybaví inscenace Bloudění od Durycha v Národním divadle s Borisem Rösnerem v hlavní roli. To bylo něco fantastického, ale bohužel to nemělo dlouhého trvání.

Kdo vlastně byl Albrecht z Valdštejna?
LČ: To je otázka pro generace historiků. Co udělal? Zradil, nezradil? Německý národní hrdina, Čechy opomíjený. Byla to bezesporu jedna z největších českých osobností v 17. století. Spolu s Janem Ámosem Komenským jsou to dva největší velikáni českého původu této doby. Ale každý působil na jiném poli.

Většina lidí si Valdštejna představí jako typického katolického šlechtice, ale příliš se o něm neví, že byl kdysi českým bratrem.
EF: Jeho životopis je opravdu velmi pestrý. Začínal jako český bratr, protože jeho otec byl takto velmi přísně vedený. Pak se dostal do protestantských škol, byl žákem jezuitů a skončil na norimberské škole. Jeho začátek byl tak skutečně dost dramatický – prošel veškerou náboženskou výchovou, které se mu mohlo tehdy dostat. Takže to, že skončil jako katolík, bylo svým způsobem logické vyústění politické situace, kdy se většina přiklonila k víře, která byla perspektivní.

Před vyvrcholením svého života byla Albrecht z Valdštejna docela bohatý muž. Jak tento majetek získal?
LČ: Byl nejbohatším mužem, bohatším než císař. Svůj majetek získal mnoha cestami. Jednak podílem na finančním konsorciu, které dovedlo k státnímu bankrotu dlouhou minci. Něco získal z konfiskací. Byl ale také schopný organizátor, manažer, podnikatel. Jeho vojenské podnikání mu neslo samozřejmě další zisky, protože budování armád, jak ho pojal Albrecht z Valdštejna, zisky přímo generovalo. Sám totiž armádu sytil, šatil atd., a to samozřejmě vynášelo.

Častokrát bývá Albrecht z Valdštejna v některých dílech označován za zrádce všeho možného. Byl skutečně zrádce, nebo jen člověk, který se pružně přizpůsoboval situaci? Bylo to tehdy běžné?
LČ: Bývá za zrádce označován, ale záleží na tom kým. Vezmeme-li to vztahem k uniformě, k císaři, tak toho nikdy nezradil. Takže zrádce nebyl. Byl považován za zrádce českých národních zájmů, což je Pekařův Spor o smysl českých dějin. Na druhou stranu byl Valdštejn při svém druhém generalátu vybaven takovými pravomocemi, že už si mohl dovolit jednat o válce i o míru – jeho smlouva s císařem Ferdinandem byla takto určitě nastavena. Takže jestli zradil, záleží na tom, kdo se ptá. Vezmeme-li to přísně historicky, domnívám se, že nezradil.

Jeho život skončil násilnou smrtí 25. února 1634. Kdo stál za jeho smrtí? Koho ohrožoval, komu vadil?
LČ: Už svojí osobní devizou: Invita Invidia – závisti navzdory, vadil všem. Jsme v Čechách a poměry se moc nezměnily. Závist tak byla jedním z hnacích motorů toho, že měl spoustu nepřátel. Druhým motorem bylo to, že plukovníci a generálové z jeho okolí si mysleli, že by mohli mít něco, co má on. Nakonec se ukázalo, že to tak dokonale neuměli. A třetí, kdo na tom mohl jedině profitovat, byl císař Ferdinand, který Valdštejnovi dlužil tolik peněz, že pro něj bylo nejvýhodnější se ho zbavit. Tím jednak smazal své dluhy, ale také podělil rebelující plukovníky z Valdštejnova okolí, čímž se vlastně odvinil.

Valdštejn přišel o život za dramatických okolností. Možná to ale pro něj bylo lepší, protože se tvrdí, že jeho vrazi předběhli chorobu, která jej sužovala?
EF: Je to s největší pravděpodobností přesně tak, protože Valdštejn byl nemocný od samého začátku své vojenské kariéry. U Košic byl zraněn a vrátil se tehdy do Čech po pár měsících služby v armádě. Do tureckých válek už pak nikdy nezasáhl, ačkoliv to byl jeho cíl. Jeho choroby jsou popisovány různě. Z těch nejhorších nemocí, kterého trápily, víme s naprostou jistotou, že trpěl dnou. To znamená, že trpěl neuvěřitelnou bolestí, kterou musel přemáhat, když táhl do pole, protože všechny cesty jak na koni, tak v kočáru pro něj musely být díky otřesům hrozně komplikované.
A to, že byl skutečně velmi těžce nemocný, dokládá i dodávka léků z české lékárny, která je doložena v archivních materiálech, které se Valdštejna týkají.

Co se stalo po jeho smrti s jeho ostatky? Kde byl pochován?
EF: Snažili se ho pohřbít velmi rychle. Měla být (ale nebyla) pro něj a jeho ženu vybudována úžasná hrobka ve Valdicích, proto také postavil na tomto místě kartouzu. Putoval na nejrůznější místa. Až teprve v 18. století se dostal do Mnichova Hradiště, protože jeho bratranec, kterého oficiálně jmenoval svým dědicem, zdědil mnichovskohradišťské panství. Tato část rodiny se cítila povinována odvděčit se mu alespoň tím, že vybuduje důstojné místo k uložení jeho ostatků. Do hrobky byla také uložena jeho první žena. Valdštejnovy ostatky tak leží v Mnichově Hradišti.

Pohled na Albrechta z Valdštejna není dodnes jednoznačný. Podíl na tom určitě má i zneužití jeho jména v dobách druhé světové války. Hovoří Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu v Praze (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jméno Valdštejn se v českých vojenských dějinách objevuje také v roce 1945. Jméno Wallenstein nesla bojová supina Waffen-SS složená z instruktorů a frekventantů cvičiště Waffen-SS na Benešovsku. Měla sílu přibližně jedné divize a nasazena byla od 5. května proti povstalcům v Praze. Postupovala dvěma proudy. Jeden šel údolím Vltavy, druhý postupoval po benešovské silnici, ten pak bojoval na Pankráci, v Michli a na dalších místech jižní části Prahy. Bojová skupina Wallenstein se smutně proslavila velmi brutálním postupem. Všechny bojové skupiny, které v květnu 1945 postupovaly na Prahu, používaly například lidské štíty z civilních obyvatel, ale po skupině Wallenstein zůstalo nejvíce mrtvých českých civilistů.
Jméno Wallenstein bylo v německé vojenské historii přitažlivé zejména pro Reinharda Heydricha, který v Albrechtovi z Valdštejna viděl správného Čecha, který je ochotný padnout za německé zájmy. I proto se asi jeho jméno dostalo do pojmenování bojové skupiny Waffen- SS.
Po Albrechtu z Valdštejna byla v 90. letech pojmenována i 1. mechanizovaná divize v Brně, která byla ovšem při reorganizacích zrušena. Svou roli při jejím rušení sehrálo právě také její pojmenování. Pro pamětníky Pražského povstání bylo totiž naprosto nemyslitelné, aby jednotka Armády České republiky nesla stejný čestný název jako německá bojová skupina, která vraždila české lidi.

Vaše výstava se jmenuje Albrecht z Valdštejna a jeho doba. Jaká byla vlastně doba Albrechta z Valdštejna?
EF: Úkolem výstavy je ukázat lidem, že tato doba většinou neodpovídá jejich představám, kdy si myslí, že v období třicetileté války se tady jen válčilo, lidé trpěli a nevznikala tady žádná pozoruhodná kultura.
Valdštejn se díky svému dramatickému mládí dostal do Itálie, kde velmi intenzivně vnímal zdejší umění. Objednal si pak italské umělce, aby pro něj postavili nádherný Valdštejnský palác, který stojí dodnes v téměř nepozměněné podobě. Výstava má dokázat, že úplně neplatí heslo: Inter arma silent Musea – ve válce múzy mlčí. V té době se u nás totiž velmi intenzivně kulturně žilo a nebyl to jen Valdštejn, kdo stavěl a staral se o zvelebení svého panství. Byli to i jiní generálové, kteří tím získávají trochu lidštější tvář, protože se nestarali jen o to, aby byly spory, ale měli také důstojné rezidence. Z té doby se tak dochovalo velmi mnoho staveb, které dnes vnímáme jako výraz tohoto období.

Jak vlastně vznikl nápad tuto výstavu uspořádat?
EF: Je to trochu složitější. Řada historiků a historiků umění připravovala výstavu Rudolf II. a Praha, která byla v roce 1997. Měli jsme tak pocit, že naše práce končí. Najednou se začal rekonstruovat Valdštejnský palác a objevovaly se velmi zajímavé věci, které posunuly poznávání rudolfínské doby do dalších období, desetiletí. Z toho celkem logicky vyplynula další spolupráce historiků a historiků umění. Takže jsme si řekli, proč Albrechta z Valdštejna nezkusit, když jej nyní můžeme prezentovat v nádherně zrekonstruovaném paláci.
Tehdy jsme zašli do Senátu a s kolegou Kostlánem jsme navrhli, že by bylo užitečné takovou výstavu udělat. Senátní výbor pro kulturu se k tomu postavil velmi kladně. Asi během dvou let jsme postupně dospěli k tomu, že Jízdárna Valdštejnského paláce je to správné místo, kde by se mohl Albrecht z Valdštejna ukázat v trochu jiném světle. Všichni jsme totiž cítili, že od roku 1934, kdy byla uskutečněna poslední souhrnná výstava o Valdštejnovi, se pohled na něj a jeho dobu výrazně změnil. Věděli jsme však, že jsme schopni prezentovat novou představu historiků i historiků umění o Valdštejnovi.

Výstava je výjimečná i tím, že zdaleka neobsahuje pouze muzejní předměty z našich muzejních sbírek. Z kolika zemí exponáty do Prahy přijely?
LČ: Z Německa, Rakouska, Maďarska, Švédska, Itálie… V podstatě ze všech zemí, které měly v 17. století s českými zeměmi co dočinění. Samozřejmě jde o řadu institucí – nejde jen o samotné země. Byla to dost dlouhá práce vybírat a hlavně škrtat, protože Valdštejn si postavil sice krásnou galerii, ale všechno se tam nevejde.

Jak se země, ze kterých předměty přijely, dívají na Valdštejna?
LČ: Různě. Katolické země samozřejmě dobře, protože Valdštejn byl katolík, Ferdinand byl katolík, takže tam je to jednoznačné. Zajímavé je, jak se na něj dívala tehdy také katolická Francie - známý intrikán kardinál Richelieu mu navrhoval spolupráci, jednání. Trošku jinak vnímají Valdštejna protestantské země, trochu jinak Dánsko, Švédsko i protestantská severní část Německa, která fandila Gustavu Adolfovi už jen kvůli víře. Dá se to říci tak, že katolická Evropa s výjimkou Francie má Valdštejna za svého a protestantská Evropa jej bere jako souputníka Gustava Adolfa.

Jakým způsobem jste prováděli výběr exponátů? Jak jste po nich pátrali?
EF: Nejdříve jsme pátrali. Navazovali jsme kontakty s různými institucemi, s kterými spolupracujeme už delší dobu a známe jejich sbírky. Materiál, který jsme shromáždili, byl skutečně obrovský, takže jsme jej pak museli selektovat. Není to vždy jednoduché, ale musí se vybírat tak, aby to oslovilo diváka a doplnilo jeho představu o tom, co chce výstava ukázat. Selekce pro nás byla samozřejmě velmi bolestivá, ale nakonec se tam to nejdůležitější dostalo.

Vycházeli vám v zahraničí vstříc, nebo dělali problémy? Jaké záruky musela Česká republika poskytnout, aby se předměty u nás objevily?
EF: To je záležitost zkušenosti, jakou s námi tyto instituce mají a jakou máme my s nimi. Takže nejdříve jsme začínali u institucí, u kterých máme kredit. To nakonec nebyla tak problematická záležitost jako zajistit výstavu finančně. To znamená pojistit exponáty, zajistit jejich přepravu, což jsou nejnákladnější položky celé výstavy.

Jak se k nám exponáty přepravují?
LČ: Jsou na to specializované firmy, které dopředu exponáty změří a připraví na ně bedny, do kterých exponát zapadne jako kolečko do hodinek.
Rád bych se ale vrátil k jedné věci. Mrzí mne, že se sem nedostal jeden exponát z radnice v Luce v Itálii. Jde o slavný krásný obraz, na kterém je vražda Valdštejnových důstojníků. Na této radnici ani nevěděli, co tam mají.

Uvidí návštěvníci vaší výstavy něco, čeho se Valdštejn skutečně dotýkal?
EF: Jsou tam věci velmi osobní. Třeba jeho krajkový límec, je tam střevíc jeho druhé manželky, je tam dětský pokojíček, se kterým si hrála nejen Valdštejnova dcera, ale i děti Valdštejnova bratrance, který s ním v paláci bydlel a který se stal jeho dědicem.

LČ: Dochovaly se i další věci, zejména zbraně. A to nejen v našich, ale i v zahraničních sbírkách. Předěl výstavy tvoří jeho osobní kordy. Máme jeho boty, měl číslo 38. Jeho koně návštěvníci ale neuvidí, protože je po restaurování a bylo by špatné s ním manipulovat. Vystaven je v muzeu v Chebu. Myslím, že je dobré, že něco zůstane i jinde, aby lidé měli důvod se po výstavě u nás podívat i na jiná místa spojená s Valdštejnem.

EF: Jednoho koně uvidí. Jde o koně z Frýdlantu, který je už v 17. století uváděn od různých cestovatelů jako jeden z koní, kteří měli své místo ve Valdštejnské konírně.

Který z předmětů, které se vám do Prahy podařilo dopravit, považujete za vám nejmilejší?
EF: Mě jako historičku umění nejvíce zajímají obrazy, které nějakým způsobem zobrazují tuto dobu. Jsou tam velice zajímavé portréty generálů, které visí na různých hradech a zámcích a které si takto vedle sebe nikdo nespojí. Při té příležitosti si člověk udělá představu, že vznikl jeden malířský žánr – generálský portrét. Těchto portrétů vznikly celé galerie.

LČ: Jsem rád, že se podařilo pospojovat věci, které k sobě mají velmi blízko. Jako třeba kožený kanón, původně medicejský, z Konopiště a kožený kanón z Dánska z Kodaně. Podařilo se mi dát dohromady dvě chladné zbraně od jednoho výrobce z Frýdlantu, a to Valdštejnův osobní jezdecký meč a popravčí meč. Lidé tak mají možnost porovnávat rytířské značky. Shromáždili jsme také vlajky téměř z celé Evropy, které se vážou k této době.

(redakčně kráceno)


      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.