Winston Churchill

Jako jediný státník působil na čelních vládních postech během obou světových válek. V britském kabinetu zasedal s přestávkami v rozmezí let 1908 a 1955. Vedle několika amerických prezidentů byl nejvýznamnější postavou anglosaského politického světa minulého století.
Historický magazín z 13. prosince byl věnován Winstonu Churchillovi, který se před sto lety stal coby takzvaný předseda pro obchod (dnešní ministerstvo obchodu a podnikání) poprvé členem britského kabinetu. Navíc je tomu padesát pět let, kdy mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.
Naznačit renesanční rozměry Churchillových zájmů a šíři jeho nadání a popsat zásadní body jeho kariéry se tentokrát pokoušeli historici z Ústavu soudobých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Vladimír Nálevka (VN) a Dušan Radovanovič (DR). Ve studiu je přivítal moderátor pořadu Petr Brod.

Jaké bylo rodinné zázemí Winstona Churchilla?
VN: Bylo to aristokratické prostředí. Churchill pocházel z rodu vévodů z Marlborough, jeho otec byl významný konzervativní politik. Jeho matka však byla Američanka, dcera severoamerického obchodníka.
Winston Churchill neměl příliš šťastné dětství. Rodiče se mu příliš nevěnovali. V osmi letech byl dán do internátní školy a touto odlukou zejména od matky velmi trpěl. Jeho dopisy matce jsou o tom velmi výrazným svědectvím. Také na rozdíl od řady svých spolužáků ve škole příliš nevynikal. Našel se až na studiích Královské vojenské akademie v Sandhurstu.
V Sandhurstu skončil jako poručík 4. husarského pluku jako osmý v pořadí. Při těchto studiích však zároveň našel zalíbení ve studiu dějin, řečnictví, antické historie…

Takže tento bytostný intelektuál neměl klasické univerzitní vzdělání?
VN: Neměl a neprošel tak klasickou kariérou britské elity - tedy Harrow, Cambridge nebo Oxford.

Předurčovalo Churchilla něco k politické kariéře?
DR: Rozhodně ano. Jednak to bylo dědictví jeho otce, který byl významným toryovským politikem. Churchill dokonce už tehdy četl jeho prohlášení v Parlamentu. Také když si čteme jeho dopisy matce v době, kdy už byl vojákem, jednoznačně píše, že má zájem o politickou kariéru a že armáda je pro něj pouze způsobem, jak získat zkušenosti, upozornit na sebe, aby pak mohl kandidovat ve volbách.

Lišil se něčím výrazně od politiků své doby? Myslím tím hlavně jeho vitalitu, která mu vydržela až do pokročilého věku.
DR: Rozhodně to bylo v krizových situacích, které dokázal všechny překonat, ať už byl jakkoliv dole. Zápal pro politiku, nadšení a nezlomná vůle - to byly věci, kterými rozhodně vynikal nad ostatní politiky té doby.

Přinejmenším dvakrát se zdálo, že bude muset kariéru politika opustit. Jednou to bylo za první světové války po porážce sil Commonwealthu u tureckého Gallipoli, kdy z kabinetu odešel. Podruhé to bylo po druhé světové válce, kdy těsně prohrál parlamentní volby. Jak to, že se vždy vzmužil a dal do boje?
DR:Ještě zásadnější jsou 30. léta 20. století. Tehdy se zdálo, že je Churchill za zenitem svých sil. Dostal se na politickou periferii, ať už to bylo jeho kritikou appeasementu nebo kritikou postoje k Indii, a zdálo se, že končí. Navíc se ještě znemožnil podporou Edvarda VIII. v takzvané abdikační krizi.
Churchill se však vždy dokázal dostat na vrchol, protože toužil a snil o tom, že se stane prvním mužem Británie. Ke všemu Churchill se obával, že zemře mladý (to se tedy nepotvrdilo), což jej také motivovalo k tomu, aby se neustále snažil dostat na vrchol.

VN: Winston Churchill se nakonec dožil 91 let, přestože od mládí procházel těžkými chorobami. Především se mu permanentně vracel zápal plic, takže byl skutečně přesvědčen o své brzké smrti.
Churchill se již ve službě v armádě (sloužil v Indii, zúčastnil se také známé říční války v Súdánu) připravoval na politickou kariéru. Nechával si od matky posílat projevy předních britských politiků, které pak studoval a některé se dokonce učil nazpaměť. Takže později vynikal vždy vybroušenou rétorikou, která mu též dopomohla k úspěchům v politické kariéře.
Na politickou scénu vlastně vstupuje v roce 1900, kdy byl zvolen poslancem za Konzervativní stranu. S tou se však již v roce 1903 rozešel, protože nesouhlasil s její politikou regulovaného obchodu. Sám byl totiž zastáncem volného trhu. Přestoupil proto do liberální strany, kde působil až do začátku 20. let.
V liberální straně také dosáhl prvních funkcí. Ať už to byla funkce ministra obchodu nebo kolem roku 1910 funkce ministra vnitra. V roce 1911 pak byl jmenován ministrem britského námořnictva.

Padla zmínka o abdikační krizi. Tehdy chtěl král Edvard VIII. vstoupit do svazku s neurozenou Američankou. Zároveň ovšem šlo o zahraničně-politickou orientaci Británie. Jaká byla souvislost s Churchillovou kariérou?
DR: Je zajímavé, že Edvard VIII. byl podezříván z inklinování k fašistické ideologii. Přesto se během abdikační krize Winston Churchill postavil za něj - za jeho setrvání na trůnu, a tak i proti většině politiků.
Churchill Edvarda VIII. podporoval proto, že to byla otázka parlamentní demokracie v anglickém střihu. Rozhodně to nemělo co dělat s Churchillovou inklinací k appeaserům.
Churchill už v roce 1933, 34 pochopil, co může nacistický režim pro evropské dějiny znamenat, a jednoznačně se proti němu vyjádřil.
Neznamená to ale, že by byl zásadním odpůrcem autoritativních režimů. Třeba ve 20. letech měl velmi blízko k Mussolinimu. V době španělské občanské války zastával dosti neutrální postoj ve sporu mezi republikánskou vládou a povstalci. V případě nacismu však hlavní nebezpečí pochopil, což je také jedna z jeho hlavních zásluh.

Problém appeasementu se dále v britské historiografii přehodnocuje. Jak se dnes britští historikové dívají na Churchilla ve 30. letech?
VN: Hodnocení to není zcela jednoznačné. Řada současných historiků se totiž pokouší o určitou revizi především v hodnocení Chamberlainova kabinetu. Hovoří o tom, že si Churchill do určité míry vyfabuloval svou pověst v prvním díle svých válečných pamětí. Tím se pasoval do role, která neodpovídala skutečnosti.
Na druhou stranu je fakt, že Churchill upozorňoval establishment na nedostatečnou zbrojní politiku. Varoval, že Británie není připravena čelit moderně vyzbrojenému Německu. Zasazoval se o zvýšení produkce vojenských letadel, o zvýšení a zkvalitnění válečného námořnictva.
Takže přes četné výhrady nelze Churchillovi upřít, že usiloval o to, aby byla Británie připravena čelit nacistické hrozbě.

Zatím jsme nic neřekli o Churchillově postoji k druhému totalitnímu hnutí té doby, tedy k mezinárodnímu komunistickému hnutí. Jak se Churchill díval na výsledek první světové války a zvláště na to, co to udělalo s Ruskem?
VN: Vůči ruskému bolševismu byl zásadně odmítavý. Byl jedním z britských politiků, který prosazoval intervenci dohodových mocností vůči sovětskému režimu. Po první světové válce pak velmi kategoricky vystupoval proti jakýmkoliv ústupkům sovětskému Rusku.
Jeho postoj se začal měnit ve 30. letech ve spojení s nacistickou hrozbou. Zejména na sklonku 30. let si Churchill uvědomoval, že bude nutná demokratická kolice západoevropských států a sovětského Ruska proti nacistickému Německu. To bylo v diskuzích hlavně kvůli garancím Polsku v roce 1939. Tehdy Churchill jako jeden z mála upozorňoval na to, že bez spolupráce se Sovětským svazem jsou garance neúčinné.
Také později, v roce 1941, kdy došlo k přepadu Sovětského svazu nacistickým Německem, hned první den války (22. červena 1941) nabídl Sovětskému svazu spojenectví. Churchill to komentoval slovy, že není rozhodnějšího odpůrce bolševismu, než je on sám, ale v této kritické hodině nabízí ruku ke spolupráci a společnému boji proti Německu.

Můžete ještě dodat, jak se Churchill choval v průběhu mnichovské krize?
RD: Jednoznačně se postavil za Československo. Byly tam i osobní kontakty. Churchill, a částečně Anthony Eden, byl už tehdy totiž chápán jako hlavní představitel opozice. Je ale zajímavé, že po Mnichovské dohodě, kdy bylo jasné, že je po republice, to vzal jako fakt a nijak proti tomu nebojoval. Naopak se snažil připravit na to, co teprve přijde.
Výhodné to později bylo například pro Beneše, protože Churchill byl přístupnější nějaké spolupráci více než Chamberlain.

To, že se Churchill stal v roce 1940 premiérem, tedy bezpochyby urychlilo uznání československé exilové vlády v Londýně. Jak to bylo s vývojem Churchillových vztahů k americký prezidentům a Josifu Stalinovi během druhé světové války?
VN: To bylo zajímavé. V rámci antihitlerovské fronty měl četné spory s Franklinem Rooseveltem. V tomto případě šlo o zachování koloniálních systémů. Spojené státy prosazovaly (například v Atlantické chartě) rozbití koloniálních říší.
Známá je roztržka mezi Rooseveltem a Churchillem na křižníku Augusta. Tam Churchill Rooseveltovi velmi vzrušeně říká: „Pane prezidente, nestal jsem se premiérem vlády Jeho Veličenstva, abych přihlížel rozpadu impéria.“
Takže lze říci, že Churchill těžce nesl, že vznikl určitý těsný vztah mezi Stalinem a Rooseveltem. Roosevelt totiž vycházel daleko více než Churchill vstříc imperiálním plánům Josifa Stalina v jihovýchodní a střední Evropě. 
Se Stalinem měl samozřejmě rozpory ohledně poválečného uspořádání a snažil se tuto situaci změnit. Sloužit k tomu mělo vytvoření fronty, takzvané istrijské operace, která měla zastavit vítězný postup Rudé armády do nitra Evropy.
Když se to nezdařilo, dospěl Churchill nakonec k názoru, že se musí se Stalinem dohodnout. To už je pak známá „procentová dohoda“ z října 1944 - rozdělní odpovědnosti a sfér vlivu v oblasti východní Evropy.

Co vlastně Churchilla vyneslo do čela britské politiky v letech 1939, 40? Proč se stal premiérem?
RD: Jakmile hitlerovská vojska roztrhala jakékoliv smlouvy, ukázala se pozice Chamberlaina a dalších appeaserů postupně jako neudržitelná.
Nejprve museli vzít zpátky do vlády Churchilla jako nejznámějšího odpůrce appeasementu. Británie si také nevedla příliš dobře ve válce. Třeba norské tažení dopadlo pro Brity katastrofou u Narviku. (Na této porážce měl značný podíl Churchill, jak později i sám přiznal.) A nakonec po tom, co vtrhla německá vojska do Francie, bylo jasné, že musí dojít ke změně. Bylo jasné, že musí vládnout národní vláda, a ne pouze konzervativci. Chamberlain byl přitom pro labouristy nepřijatelný.
Zajímavé je, že konzervativci, kteří Churchillovi nikdy úplně nezapomněli jeho přechod k liberálům, k němu byli stále nedůvěřiví. Mnozí z nich včetně Chamberlaina navrhovali, aby se stal novým premiérem Halifax, který to ovšem omítl. Tím pádem už nezbýval nikdo významný, jako byl Churchill.

Během druhé světové války se Churchillovi podařilo překlenout veškeré obvyklé protiklady britské politiky. Jakmile však nastal mír, Churchill utržil v parlamentních volbách porážku. Jak to?
VN: Bylo to velké překvapení. V době postupimské konference se konaly parlamentní volby a labouristé je vyhráli na celé čáře.
Domnívám se, že to bylo tím, že Britové chtěli změnu. Chtěli určité uvolnění vnitropolitického života, protože Churchill byl přes své demokratické cítění přece jenom příliš kategorickým a autoritativním ministerským předsedou. Britové se tedy obávali, že by ve svém způsobu vládnutí mohl pokračovat i po válce. Takže se předsedou vlády stává Clement Attlee.
Pro Churchilla to bylo skutečně velké překvapení a velká rána. Po volbách upadl do velmi silné deprese. Léčil se z ní na jihu Francie svým obvyklým způsobem, malováním. (Nutno dodat, že byl skutečně dobrým malířem.) S nadšením pak přijal udělení čestného doktorátu severoamerické koleje ve Fultonu. Při této příležitosti pronesl v březnu 1946 zásadní politickou řeč. Nebyl to tak jen pouhý zdvořilostní děkovací projev, ale naznačení budoucích problémů poválečného světa. Tedy počátku studené války, střetu západních demokracií s expanzivním Sovětským svazem. V tomto fultonském projevu zazněla i slavná věta o železné oponě, která se spouští nad Evropou.

RD: K vítězství labouristů: Británie se během války posunula výrazně doleva. Byl to důsledek toho, že za války vláda musela kontrolovat celé hospodářství, což nebylo zvykem. Proto se věci, které byly pro anglické poměry před deseti dvaceti lety nepřijatelné, ukázaly jako realizovatelné.
Zároveň někdy na konci roku 1942 vyšla takzvaná Beveridgova zpráva o minimálním sociálním zázemí, které by normální britský občan měl mít. Britové pak měli pocit, že za to, co si za války prožili, mají právo na odměnu. Tou potom byly tyto sociální výdobytky.

Čím se vyznačovaly Churchillovy názory v opozici během druhé poloviny 40. let?
RD: Zajímavé je, že když se Churchill dostal v roce 1951 zpět do vlády, většinu labouristických změn (sociální stát a řadu znárodněných podniků) nechal tak, jak byly. Ukázalo se totiž, že fungovaly, takže je pouze částečně poupravil.

VN: Churchill je v opozici i po tom, co se vrátil do vlády, stoupencem úzkého vztahu se Spojenými státy. To byl nakonec i základní problém, který se promítl do západoevropských dějin po druhé světové válce. Tedy odpor Britů vůči procesům západoevropské integrace, protože dávali přednost vztahu s USA.
Další věc je, že Churchill byl oponentem určitého rozvolňování britského impéria. Nakonec samozřejmě souhlasil se vznikem nezávislé Indie a Pákistánu v roce 1947. Ovšem později velmi opatrně postupoval v dalším emancipačním procesu zejména v Africe.

Winston Churchill zemřel v lednu 1965. Vzhledem k tomu, jak se od druhé světové války změnily mocenské poměry, nemohl už žádný z jeho nástupců na Downing street hrát takovou mocenskou úlohu jako on. Britské impérium, které Churchill zažil v plném rozkvětu, se začalo rozpadat ještě před jeho druhým premiérským obdobím. Po jeho definitivním odchodu z aktivní politiky se přetransformovalo v mnohem volnější společenství národů. Za Churchillova života sice Británie ztratila postavení světové velmoci, ale za významnou roli, kterou tato země nadále hraje v mezinárodní politice, jistě z části vděčí Churchillově dědictví. Při hlasování O největšího Brita dějin vyhrál v roce 2002 u diváků a posluchačů BBC jednoznačně Winston Churchill.

(redakčně kráceno)