Německo bez císaře - osudy Viléma II.

Konec první světové války způsobil zánik největších monarchistických systémů ve střední a východní Evropě. Podstatné části národů tohoto regionu, znavených dlouhými a krvavými boji, dospěly k závěru, že do neštěstí je pro své dynastické zájmy uvrhly vládnoucí panovnické rody. Trůny se začaly kácet. V propadlišti dějin skončily císařské vládní systémy Německa a Rakouska, carská samovláda v Rusku i sultánská moc v Osmanské říši. Snad největší geopolitické důsledky, které dodnes pociťujeme i my, měly změny, které před 90. lety proběhly v Německu. 9. listopadu 1918 byl císař Vilém II. donucen k abdikaci a o dva dny později podepsala německá vláda příměří uznávající porážku v dosud největším válečném konfliktu dějin. Pro Německo to znamenalo začátek dlouhého období nejistoty, chaosu, hospodářské a společenské krize, které nakonec vyústilo v druhou světovou válku.

Listopad je jedním z osudových měsíců německých dějin. Kromě pádu monarchie si tento měsíc Němci připomínají výročí prvního rozsáhlého nacistického pogromu proti Židům, ale také pád Berlínské zdi. Historický magazín z 29. listopadu se tentokrát zaměřil na přechod německé monarchie k republice, zvané podle místa, kde si dala ústavu, Výmarská. O tomto tématu diskutovali historici z Katedry hospodářských dějin Vysoké školy ekonomické v Praze František Stellner (FS) a Radek Soběhart (RS).

Jakou měl císař Vilém II. povahu a jaké bylo jeho místo v německé politice?
FS: Poslední německý císař se narodil s ochrnuto levou rukou, což velmi ovlivnilo jeho výchovu - od malinka byl vystaven velmi silnému tlaku. Zklamal své rodiče, zvláště svou matku, britskou princeznu, která od svého syna očekávala jen perfektní výkon. Tím pochopitelně Vilém trpěl a také je pak v dospělosti vůči svým rodičům a vlastně celé jejich generaci velmi kritický.
Jeho otec vládl pouhých 98 dní a Vilém se tak dostal na trůn velmi mlád. Šel do střetu s Bismarckem, prosadil své známé do ústředních politických funkcí. To vše se odrazilo v „cik cak“ kurzu, kdy se Německo stalo velmi nestabilní zemí, která v mezinárodní politice začne působit jako válečný štváč.

Historický magazín (zdroj: ČT24)

Vilém II. byl vnuk slavné britské královny Viktorie. Konstantou jeho života se však stala jakási nedůvěra k Britům. Tato nedůvěra vlastně vyústila ve válku, které se později začalo říkat „velká“, dnes „první světová“?
FS: Byl nejstarším vnukem královny Viktorie, která k němu měla silný vztah. Vilém II. za ní pravidelně jezdí, miluje a obdivuje svou babičku, i celé toto období je nazváno podle jeho babičky viktoriánské. V podstatě ale závidí Britům jejich loďstvo, hospodářské úspěchy.
Vilém je vnitřně rozpolcený - láska a nenávist. To se projevuje v tom, že chce Británii podvědomě dohnat. Vše později kulminuje ve střet v první světové válce.

Jaké byly původní německé válečné cíle? Do jaké míry jich bylo dosaženo?
RS: Válečné plány se vyvíjely během války. Zpočátku se uvažovalo o malých územních změnách zejména na úkor Francie. Měl se tím vyřešit německo-francouzský antagonismus, ale také získat územní možnosti od carské monarchie.
Krátce po vypuknutí se na všech stranách válečné plány mění a jsou velmi radikální. Začíná se intenzivně hovořit o totálním zničení a nutnosti zlikvidovat a vyřešit globálně celý konflikt.

Na podzim 1918 nastala z pohledu Německa paradoxní situace. Na západě bylo nuceno ustupovat, ale na východě, díky kolapsu carského Ruska, se zmocnilo obrovských území mezi Pobaltím a Ukrajinou. Jak to, že poměrně rychle potom nastal konec války? Pro mnoho obyčejných Němců to bylo skutečně překvapivé.
RS: Vojenští generálové si byli po neúspěšné ofenzivě v létě 1918, kdy se velmi projevil zásah USA, vědomi toho, že Německo není schopno válku vyhrát ani uhrát příměří. Proto dávají do Berlína okamžitě podnět k tomu, aby se započala mírová jednání.
Naproti tomu společnost nebyla konfrontována s pobytem cizích vojsk na německém území, a tudíž neměla ani válečnou zkušenost s porážkou samotnou. Německá společnost proto chápe mírová jednání jako možnost, jak ji vynechat v dialogu, a proto pokračuje hysterie podporující válku až do podzimu 1918.

Jaké postavení tehdy zaujímal císař Vilém II.?
FS: Jeho postavení za války bylo paradoxní. Jeho úlohu totiž vytvářel šéf generálního štábu Hindenburg, jehož úlohu pak řídilLudendorff. Císař tak za války vybarvoval mapy a rozdával vyznamenání. Jeho hurónská maska válečníka úplně splaskla, protože tomu nerozumí a je zděšen stejně jako jiní.

Lze hovořit o konfliktu mezi ním a vojenském velení?
FS: Vždy jim v mnoha ohledech ustoupí. Nesnáší Ludendorffa, ale přesto si uvědomuje, že není ve stavu, kdy by jim byl schopen odporovat. Také Viléma nakonec hodí přes palubu, takže nemá šanci vzdorovat.

Na konci války dochází v Německu k procesu, který bychom mohli nazvat rychlou parlamentarizací německé politiky?
RS: V posledních měsících války dochází k intenzivním vztahům mezi americkou a francouzskou diplomacií a německými politickými stranami. Ve velmi rychlém sledu dojde k posílení funkce vlády a parlamentu. Je to kvůli tomu, aby se urychlil přechod od monarchie k demokracii, která je pro spojence jedinou alternativou v poválečném uspořádání Německa.
Krátce potom se přestalo počítat i s Vilémem II., který považován za jednoho z hlavních strůjců válečného konfliktu. Německé politické strany proto okamžitě vyhlašují republiku 9. listopadu 1918 (tedy ještě před oficiálním uzavřením příměří) a hledají kompromis napříč politickým spektrem, aby se zamezilo pokračování vlády Viléma II.

FS: Německo bylo konstituční monarchie, jehož ústavu například opsalo Japonsko, když budovalo v 19. století „nový svět“.
V Německu však zásadně zapomněli modernizovat největší stát, Prusko. Tam bylo třístupňové volební právo. To se nevyplatilo stejně jako v Rakousku, když František Josef odsouval určité modernizační prvky v politice.

RS: Abychom z Viléma II. nedělali jen strašáka. Je to i systémová věc. Vilém II. už například neovlivňoval hospodářskou a místní politiku, poněvadž politické strany si kryly své zájmy. Vilém II. navíc vůbec nevěděl, jak funguje sociální stát a moderní hospodářství.
Takže politické strany šly vstříc veřejnosti a to byl hlavní problém. Veřejnost, politické strany i Vilém totiž viděli možnost jen ve válce a totálním zničení nepřítele.

Monarchistický systém zkolaboval zevnitř pod tlakem části německého politického spektra a hlavně pod tlakem zvenčí, protože nebyl přijatelný pro západní spojence?
FS: Američané tlačí na demokratizaci Evropy. Wilson v podstatě odmítne jednat s Němci, kteří jsou podle něj hlavně zodpovědní za první světovou válku. Naznačí tedy, že by to neměl být Hindenburg ani Ludendorff, ale ani císař Vilém II.
Navíc posvátnost monarchie byla narušena už v roce 1866, kdy samo Prusko pohltilo několik německých monarchií. Od té doby si v Prusku mysleli, že je možné vše.

Za jakých hospodářských a sociálních předpokladů přebírala nová vláda moc v německé republice?
RS: To je velmi těžké období. Jsou tam velké válečné škody, se kterými se nová německá vláda musí vyrovnat. Jen za rok 1918 jsou válečné škody tak gigantické, že padesátkrát přesáhnou výdaje říše v roce 1913. Demokratická vláda také musí ve velmi krátkém období provést zásadní sociální a hospodářské změny. Také musí okamžitě čelit pokusům o levicový puč v zemi, kdy skutečně hrozí, že dojde k bolševizaci Německa.
Německá republika tak od začátku čelí útokům zleva i zprava. Má velmi negativní odezvu v hospodářské oblasti. A hlavně se tam nepodaří nastolit základní předpoklad pro kvalitní demokracii, což je ekonomická prosperita.

V té samé době probíhají mírová jednání, dojde k uzavření mírové smlouvy s Německem ve Versailles v roce 1919. Tato smlouva ukládá Německu velmi tvrdé podmínky. Většinou Němců je považována za příkoří. Co budilo největší odpor?
FS: Nejvíce jim třeba vadilo, že se Francii vracelo Alsasko-Lotrinsko. To, že přišli o kolonie si lidé ani nevšimli, ale všimli si, že přišli o loďstvo. Také přišli o značná území na východě - polská území. To už byl vážný problém, protože tam jsou obrovské zásoby uhlí. Byly stanoveny reparace a Německo bylo se svými spojenci označeno za hlavního viníka války.
Mír byl skutečně tvrdý diktát a dopředu bylo jasné, že mír bude nenáviděn a že budou usilovat o to, aby ho revidovali.

RS: Němcům během Výmarské republiky nejvíce vadí, že je v mírové smlouvě stanoveno, že je Německo hlavním viníkem války.
Pak jim také vadí komunikace s Německem, když se jedná o reparacích i později, kdy ostatní státy dávají Německu jasně najevo, že už není velmocí, jakou bývalo za doby císařství. Němci poukazují na to, že jim zablokovali zahraniční obchod, podvázali vnitřní export.
Samotné reparace pak nebyly tak velký hospodářský problém. Byla to otázka symbolická, důkaz toho, že Německo má nejvíce platit.

Konečná výše válečných reparací byla stanovena až takzvaným londýnským ultimátem v roce 1921. Už před tím mnozí pozorovatelé varovali před výší reparací a obávali se, že by to mohlo v Německu vést k hluboké krizi.
Jedním z nejvýraznějších lidí, kteří varovali před reparacemi, byl významný britský ekonom John Maynard Keynes. Ten se jako poradce britské delegace zúčastnil i versailleské konference. Keynes tvrdil, že by Evropa včetně Německa měla dostat spíše velkou pomoc od USA. Tato myšlenka se později v jiné formě uplatnila po druhé světové válce jako Marshallův plán. Proč Keynes neuspěl?
FS: Britové nechtějí Německo potrestat tak tvrdě jako Francie. I v ekonomické oblasti pak nastane problém, protože Británie není jedinou jedničkou. Spojené státy však její pozici nepřebírají zcela. Především ve finančním světě neregulují peníze jako po druhé světové válce. Keynes je typickým představitelem umírněnějšího postoje.

RS: Keynes byl germanofil, do Německa intenzivně jezdil, k německé delegaci měl velmi blízko, takže do určité míry přejímal argumentaci německé strany. Z hospodářského hlediska se však dopustil řady omylů.
Problém nebyl ve výši reparací, které se ostatně ani nikdy nesplatily, ani v území, o které Německo přišlo. Je to otázka systémová - jak znovu nastartovat německou ekonomiku, jak se vrátit ke zlatému standardu, jak bude uvolněn mezinárodní obchod pro Německo. To jsou problémy, které Keynes zpočátku neřeší. Řeší je až v první polovině 20. let jako zásadní problémy evropské ekonomiky, která začíná velmi ztrácet oproti stavu před rokem 1914.

Jak se německá ekonomika vyvíjela ve 20. letech až do roku 1933 a nástupu Hitlera k moci?
FS: Jedním problémem bylo, že stát zasahoval velmi razantně do sociální věcí. Podnikatelé museli ustupovat v sociálních otázkách. Navíc to byl stát velmi štědrý k dělníkům, protože sociální demokracie měla silnou pozici.
Reparacím se bránili také tím, že umožnili rozpoutat hyperinflaci v roce 1923, která zlomila důvěru Němců ve spoření a stát. Většina Němců totiž na hyperinflaci velmi těžce doplatila.

RS: Je tam vždy několik fází, kdy se německé hospodářství vyvíjí, mezní je určitě zmíněná hyperinflace. Je tu ovšem i určitý paradox evropských hospodářských dějin.
Všichni ekonomové i politici vědí, že je inflace špatná, přesto v inflaci po první světové válce všechny státy pokračují. Díky ní je totiž možný rychlý přechod z válečného neměnového hospodářství. Navíc v Německu to urychlí demobilizaci obrovského počtu vojáků. Urychlí to ale také nástup sociálního státu, ke kterému se Německo hlásí, a ve své sociální politice je vzorem pro Evropu. Inflace také sníží výšku reparací a pomůže německému exportu. Hyperinflace pak bylo krátké údobí, kdy se to vládě vymklo. Pak následovala krátká doba vzestupu (1926-29) až do velké hospodářské krize.
Zásadní problémy byly však strukturální. Německo bylo příliš závislé na amerických trzích a málo využívalo své hospodářství. Také tam přetrvávala závislost tradičních hospodářských vazeb třeba na zemědělství a pruskou elitu a zejména nepochopení moderního hospodářství ze strany politických elit.

FS: Zdůraznil bych, že Německo bylo po Spojených státech světovou ekonomickou velmocí číslo dvě. Američané sice pumpovali do Německa mnoho peněz, šlo ale o finance soukromé. To se pak ukázalo během krize jako velký problém, když Američané začali velmi rychle stahovat své půjčky z Německa. To velmi oslabilo německé možnosti.

Pod vlivem světové hospodářské krize dochází k radikalizaci německé politiky. Byla Výmarská republika předurčena k zániku pod tlakem pravicových a levicových extrémů a hospodářská krize?
RS: Myslím, že ne. Žádná kontinuita mezi rokem 1918 a 1933 není a ani ji nemůžeme hledat. Lidé věřili tomu, že demokracie může být životaschopná a určitě nečekali, že hospodářská krize skončí tak, jak skončila.
Nacistické hnutí získává podporu skutečně až v posledních letech - Výmarská republika trvá až do roku 1930.Do té doby je to zcela marginální politické hnutí.

Jaký byl vztah mezi Hitlerem a jeho hnutím a císařem Vilémem II., který dožíval v holandském exilu?
FS: Nacisté dovedně používali řady věcí, aby se dostali k moci. Jedna z nich byla i monarchistická karta, kdy předstírali, že by chtěli obnovit monarchii. Hermann Göring byl několikrát v holandském Doornu a mluvil s císařem. Koneckonců Göring byl syn vysoce postaveného císařského důstojníka.
Vilém se tomu nebránil, jeho synové vstupovali do SA. Vilémovo jméno se také různě objevovalo při akcích, které pořádali nebo spolupořádali nacisté. Nacisté tak Viléma prostě podvedli.

Je vidět nějaká ideová spojnice mezi Vilémem II. a Hitlerem třeba v nutnosti německé expanze?
FS: Řada Němců Výmarskou republiku od začátku nepřijala a toužila po režimu, který bude jiný. Jednou z alternativ bylo monarchistické hnutí. Nacisté stáli na úplně opačné ideové bázi. Takže spojovat Vilémovo a Hitlerovo expanzní snažení určitě nelze.

RS: Na Výmarské republice je jasně vidět, že demokracii nemůžeme chápat jen jako systém parlamentní demokracie. Důležitá je otázka politické kultury. Ta byla v Výmarské republice velmi konzervativní a špatná, antidemokratická. To se ukázalo jako smrtící rána.

Lze říci, že výmarský stát byla republika bez republikánů?
RS: Bez přesvědčených republikánů. Byli tam republikáni z rozumu, nacionalisté, pragmatici. Nikoliv lidé, kteří by chápali demokracii jako systém hodnot.

Vilém II. se z dějin a vlastních chyb příliš nepoučil. Některé zločiny nacistické vlády, jako takzvanou noc dlouhých nožů v roce 1934 a protižidovské pogromy o čtyři roky později, sice v soukromí odsuzoval, ale mnohem silnější dojem na něj udělala počáteční vítězství Hitlerova Wehrmachtu. Pro Viléma II., neúspěšného stratéga a potupně vyhnaného panovníka, byly úspěchy německých zbraní proti takovým protivníkům, jako byla Francii, velkým zadostiučiněním. V posledním roce svého života gratuloval Hitlerovi k obsazení Paříže a blouznil o tom, že pod vedením třetí říše vznikají jakési „Spojené státy evropské“. Zpětně pak dával zapravdu všem svým kritikům, kteří v něm viděli jednoho z hlavních viníků katastrof, které způsobila jeho země.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod