„Náboženství se stalo nástrojem pro protest a kritiku,“ říká sociolog Mark Juergensmeyer

Náboženství a terorismus. Neměl by to být protimluv?
Ne, protože v současnosti se náboženství stalo jakýmsi nástrojem pro protest a kritiku. Takže lidé, kteří mají pevné názory o tom, že světská společnost je nedostatečná, surová a snaží se zničit jejich způsob života, reagují násilím. Forma násilí pak často nabývá podoby religiózní rétoriky. Není to úplně o náboženství, ale je to často vyjadřováno v náboženských termínech.

Jednou z tezí Carla Gustava Junga, světoznámého psychologa, je, že náboženský cit je jednou z klíčových vlastností psýchy nebo duše, jak kdo chce. Kde je ten spouštěcí moment v různých dějinných dobách, kdy se k náboženství přidává násilí?
Každá náboženská tradice má obrazy velkého boje, velké války či konfliktu. Tyto ideje válčení mohou být lehko přivlastněny v těžké sociální situaci, kdy někdo přišel o peníze, on a jeho rodina je v nebezpečí a celý jeho život je předmětem výzvy.
Tehdy mohou lidé začít uvažovat v termínech, které odpovídají zoufalému boji, nemožnému boji, který se promění v boj možný, kde je bůh na jejich straně. Není to obyčejná válka. Je to náboženská válka, je to velká kosmická válka. Je to transhistorická válka, v níž máte možnost zvítězit. Vždyť je to boží válka, tak jak byste mohli prohrát?

Když jste pracoval na své knize Teror v mysli boží, hodně jste cestoval a mluvil s protagonisty různých náboženských směrů, kteří ospravedlňují násilí právě v rámci kosmické války jako akt odporu, jako její prostředek. S kým přesně jste mluvil?
Mluvil jsem s lidmi ze všech náboženských tradic. Byli to křesťanští aktivisté ve Spojených státech, mluvil jsem s lidmi, kteří se účastnili útoku na federální budovy v Oklahoma City, což byl největší teroristický útok před 11. zářím. V Japonsku jsem mluvil s buddhisty, ale také s členy sekty, která zaútočila na metro v Tokiu.
Hovořil jsem s židovskými teroristy, kteří útočili na Palestince, protože se domnívají, že Izrael není státem v politickém slova smyslu, ale předchůdcem budoucího státu božího. Mluvil jsem s příslušníky teroristických nebo extremistických hnutí v Iráku, kteří útočili na americká vojska pod náboženskou záminkou, že jsou to nepřátelé islámu.
Mluvil jsem s lidmi, kteří souhlasili s bombovým útokem na Světové obchodní centrum v roce 1993 a koneckonců i s útokem letadly 11. září. Každý z nich měl nějaké zdůvodnění pro náboženské násilí.

Násilí, jak ho popisujete, se line všemi světovými náboženstvími. Jako by bylo jedno náboženství násilnější než to druhé. Našel jste v mysli protagonistů, v jejich náboženském přístupu, stejné motivy?
Jsou tam určité společné sociologické nebo společenské vzorce, ať už to jsou křesťané, buddhisté, hinduisté, muslimové nebo židé. Vždy to záviselo na kulturní nebo sociální situaci, v níž se nacházeli - cítili se frustrováni, utiskováni. Když pak nenacházeli jednoduché východisko, začali v zoufalství uvažovat nábožensky.
A pak tu byla další složka. Ve všech případech se domnívali, že světský stát je nepřítelem náboženství. Světský stát je samozřejmě definován jako stát, pro nějž žádné náboženství není privilegované. Proto si lehko můžeme představit, že sekulární stát je nepřítelem jejich mysli, nepřítelem náboženství. Kosmická válka potom může být vedena právě proti němu.

Kde je ten moment, kdy lidé, kteří věří v nejvyšší princip, začnou násilí ospravedlňovat? Je to vždy jen sociální frustrace?
Uvedu příklad. Mluvil jsem s jedním z hlavním organizátorů bombového útoku na Světové obchodní centrum. Byl souzen americkými úřady a odsouzen. Takže jsem s ním mluvil ve federálním vězení, kde si odpykává doživotní trest.
Ptal jsem se ho: „Proč lidé útočí s bombami na budovy?“ Řekl mi: „Tomu nerozumíte. Lidé jsou jako ovce. Jste zaslepeni svou vládou, sdělovacími prostředky. Ti všichni pracují na tom, aby před vámi skryli pravdu.“
Proto jsem se ptal: „ Co je tedy pravda?“ Na to odpověděl: „Probíhá válka, probíhá bitva mezi dobrem a zlem, právem a nespravedlností, náboženstvím a antináboženstvím. A vaše vláda je nepřítel.“ Když jsem se ho zeptal, kde vzal takovou myšlenku, podíval se na mě, jako kdybych byl malé dítě a řekl: „Pane Marku, tomu nerozumíte. Byl jsem frustrován většinu svého života.“
Pak mi vyprávěl svůj životní příběh, jak vyrostl v Egyptě v Alexandrii, jak potom žil v Německu, nakonec se ocitl ve Spojených státech. Potom pokračoval: „Když jsem nalezl islám,“ (s islámem myslel džihádskou tvář islámu, ve kterou věří spíše malá menšina muslimů) „náhle jsem nabyl pokoje, protože mi duchovní vysvětlili, jak funguje svět, a všechny zmatky se urovnaly. Pochopil jsem, proč jsem utiskován.“
Důvod byl, že se vede válka. On přitom dovolil, aby nad ním měl nadvládu nepřítel - světský, sekulární stát. Bylo to prozření: teď je mi to jasné, konečně vidím, jaké věci jsou důležité. A začal nahlížet, že probíhá neviditelná válka, kterou většina z nás nezaznamená.
To mu poskytlo pravidla, věděl, co má dělat. Mohl se stát vojákem, mohl se postavit a bojovat. Mohl začít bombardovat budovy a provádět veškeré nepřátelské akce, kterým my říkáme terorismus. Bylo to vyjádření jeho frustrace z války, kterou kromě něho nikdo neviděl.
Dalo mu to smysl života, protože viděl sílu imaginární války za lidi, kteří jsou frustrováni a cítí se utiskováni. Takoví lidé mají pocit, že jejich život nemá smysl a náhle mají před sebou novou realitu, v níž je jejich úloha velmi důležitá. To je úžasná myšlenka.

Je tedy klíčovým konfliktem současného světa střet civilizací? Nebo střet probíhá spíše uvnitř civilizací mezi sekulárním a duchovním náboženským směrem?
Obojí, bych řekl. Vnitřní dynamika je velmi důležitá. Jsou lidé, kteří vstoupí do hnutí Hamas a kteří se ochotně stanou sebevražednými útočníky. Taková dynamika má co dělat s jejich přátelstvím nebo pocitem družnosti.
Studoval jsem poslední vůle těchto mladých mužů. Většinou mladý Palestinec, večer než se vydá na tento úkol, stojí před videokamerou, má mikrofon a často v druhé ruce zbraň a vysvětluje své rodině, přátelům a všem ostatním, proč to chce udělat. Je to velmi jímavý okamžik.
Říká třeba: chci, aby na mě byla moje rodina nebo obec hrdá, chci, aby mé jméno bylo zapsáno do seznamu mučedníků. Často jsou to mladí lidé, padesát procent z nich je nezaměstnaných. Chtějí něco dokázat, zvýraznit své jméno.
To už ani není ideologie, politika ve velkém smyslu slova. Je to prostě o tom, že člověk, který tak bezvýznamně a beze smyslu zápolil, chce dosáhnout něčeho velkého. A tak to podnikne tímto způsobem a doufá, že bude šťastný v nebi.

Nad střetem světských a náboženských obsahů, citů v globální mysli se v týdeníku Respekt zamýšlel sociolog a historik Zdeněk Nešpor: „Výdobytky západní civilizace - občanská společnost, spotřeba, ideologie lidských práv - považujeme za všeobecně platné a vyvážíme je do světa. To je také aktem kulturního imperialismu nebo náboženského násilí.“
Souhlasil byste s tím, že náboženským násilím je i to, s jakou vehemencí Západ prosazuje v globálním měřítku svoje hodnoty?
To je zajímavá otázka. Celá záležitost demokracie a lidských práv se dá zarámovat do různých termínů. Nemusíte mluvit o právech, můžete mluvit o lidské důstojnosti. To je věc, která platí pro islám, hinduismus i moderní sekulární Západ; běžný lidský zdravý rozum, tolerance a důstojnost.
Je zajímavé, jak lidé, kteří jsou nám ve svém myšlení velmi cizí, vyslovují myšlenky, které by byly zcela přijatelné ve společnosti, kde bude každý respektovaný. Jejich vidění společnosti je pokojné, mírumilovné. Často jsou to přitom lidé ve své organizaci velmi autokratičtí, kteří ovšem mluví velmi demokraticky. Nenapadlo by vás, že ten člověk je terorista.
Sami na sebe také nehledí jako na teroristy, ale jako na bojovníky. Myslí si, že to, co dělají, je demokratické. Věří v demokracii jako ve vyjádření vůle lidu. A snaží se zařídit spravedlivou společnost.
Takže si nemyslím, že bychom měli tyto lidi démonizovat a chovat se k nim, jako by nebyli stejní jako vy a já. Mají své vidění světa, který je přepaden a ve válce. Démonizují si sekulární stát, ale často jsou velmi hlubocí a jímaví ve svých nadějích a aspiracích, které jsou docela mírumilovné. Vlastně chtějí mírumilovnou společnost, jako si přejeme i my.

(redakčně kráceno)