„Chudoba může vést k duševní chorobě,“ říká Martin Hollý

Duševní nemoci. Jak vážný je to problém pro Českou republiku?
Od roku 2000 do roku 2013 narostl počet lidí, kteří navštívili psychiatrickou ordinaci, o 66 procent. To je vysoké číslo. Výsledek ale ovlivňuje více faktorů. Za třináct let se posunulo povědomí o tom, co je deprese. Už víme, že je potřeba vyhledat adekvátní pomoc, možná je menší ostudou jít k lékaři. Svědčí to o destigmatizaci oboru i pacientů. Sice dochází k nárůstu psychopatologie ve společnosti, ale všichni, co se tím zabýváme, víme, že nemáme o dvě třetiny více depresivních pacientů než před třinácti lety. Týká se to také lidí, kteří mají potíže v souvislosti s prodlužováním průměrné délky života. Na růstu statistik se znatelně podepisují například demence.

Kde končí takzvaná blbá nálada, kterou čas od času zakouší řada z nás, a začíná nemoc?
Hranice mezi náladou a nemocí je v neovladatelnosti nebo neodklonitelnosti určitého emočního prožívání. Deprese není jen to, že zažíváme silný smutek. Především nejsme schopni prožívat radost. Když máme jen špatnou náladu, nakonec jsme přece jen schopni radost prožít. Třeba v běžném kontaktu s dětmi cítíme vnitřní prožitek radosti, což depresivní člověk skutečně nemá. Nemocná je totiž radost samotná.
Psychiatrie nemá k dispozici žádný specializovaný sken mozku, který by řekl, že člověk je depresivní nebo schizofrenní. Jsme hodně odkázáni na pozorování, rozhovory a nakonec na dohodnutá kritéria jednotlivých nemocí. Deprese, která se nejčastěji zaměňuje s blbou náladou, začíná tam, kde se po většinu dnů v období alespoň dvou týdnů objevují příznaky nespavosti, obvykle významně snížená chuť k jídlu, nedostatek pozitivního výhledu do budoucnosti, eventuálně sebevražedné úvahy a nedostatek pozitivního prožívání.

Co pro pacienta znamená deprese nebo podobná diagnóza?
Určitá duševní nemoc může být lehce zaměnitelná za povahové rysy. To znamená, jsem líný, mám špatné návyky, ztratil jsem disciplínu, ale nejsem depresivní. Právě deprese je dobrý příklad, že tady je to jiné. Pokud ji budeme laicky charakterizovat jako nemoc vůle a nemoc radosti, tak nemáme šanci se snažit. Depresivní člověk sám přitom prožívá zacyklený pocit viny, že není něco schopen udělat. Takže snahy o pomoc typu „vzchop se, snaž se“ jen posilují jeho sebeobviňování. Deprese není slabost, ale nemoc, kterou lze léčit.
Koneckonců pokles volních vlastností je popsán už od antiky, kdy se poprvé objevuje charakteristika melancholie. Deprese tedy není fenomén moderní doby.

Existují statistiky, které by naznačily, kde jsou hlavní příčiny duševních nemocí a kdo je ohrožený nejvíce?
Na základě dat WHO i OECD je více psychopatologie mezi chudými lidmi. Takže chudoba je rizikovým faktorem pro rozvoj duševních chorob.

Padá tedy mýtus o šťastných prostých venkovanech?
Ten fungovat může. Pokud mluvíme o chudém člověku, mluvíme o někom, kdo má skutečný nedostatek. Obvykle žije ve větší městské aglomeraci a je pod patrným vlivem stresu. To často vede k rozvoji nějaké psychopatologie, především k závislosti. Jsou tu ale i depresivní úzkostné poruchy, které také vedou k závislosti. Je to jakási samoléčba.

Jak se na míře duševních nemocí projevují takové fenomény jako ekonomická recese?
Zajímavá věc, která však otevírá více otázek než odpovědí, je velká studie z British Medical Journal, která popisuje, jak se změnil zdravotní stav řeckého obyvatelstva během krize a po ní. Byl zaznamenán velký nárůst jak depresí, tak sebevražd. Současně s tím vyšla studie z 25 evropských zemí sledující vývoj sebevražednosti ve vztahu k ekonomické krizi. V tomto materiálu došli autoři k pozoruhodnému zjištění, že trend nárůstu počtu sebevražd začal už v roce 2007. Krize, která vypukla o rok později, přitom neměla varovné příznaky.

Žebříček agentury Bloomberg nedávno vyhodnotil Česko jako „nejdekadentnější zemi na světě“. Mezi kritérii byla spotřeba alkoholu, cigaret, drog nebo obrat v herním průmyslu. Není tohle signál, že na tom nejsme moc dobře?
Tady mluvíme o tom, na co si mnoho lidí nedá sáhnout. Druhá strana této mince se totiž jmenuje svoboda.
Existuje dost důkazů na to, že konzumace lehkých drog má negativní dopad na zdravotní a psychický stav konzumentů. Jenže z jistých důvodů užívání těchto drog nekriminalizujeme. Sáhnout v Česku na pivo? To se vlastně nesmí. To samé, jen možná trochu posunuté až do naivního liberalismu, můžeme vidět u hazardu.

Pokud ale tolik hrajeme a pijeme, nelze nakonec vyvodit, že v Česku musí být vyšší míra psychiatrických diagnóz?
Opět tam vidím nemožnost regulace. Každý vám řekne, že saháme na základní práva svobodných lidí. Jako třeba právo ve dvanácti kouřit marihuanu. Regulace v těchto oblastech by nás ale nijak neoddalovala od Evropy, od civilizovaných zemí obecně. Nedávno vyšla statistika WHO, která ukazovala, jaká je míra abstinentů v okolních zemích. Překvapilo mne, kolik Poláků nebo Slováků vůbec nepije, je to v násobcích více než v Česku.

Proč v Česku neexistují souhrnná data mapující oblast duševních poruch i trendy?
Dovolím si odbočku: náš systém je paradoxně postavený na tom, že je plátce zdravotní péče oddělený od nositelů důsledků nekvalitní péče. Zdravotní pojišťovna například neplatí neschopenky. Zdravotní pojišťovně je tak vlastně jedno, nakolik je léčba efektivní z dlouhodobého hlediska. Celospolečenské náklady nese někdo jiný a daň také vybírá někdo jiný. Chybí tady tak komplexní zdravotní politika, která by zahrnula, kolik máme dát na prevenci. Je tu ministerstvo práce a sociálních věcí, které nese důsledky krátkodobé zdravotní péče, protože platí neschopenky a invalidní důchody. Z toho ovšem vypadává včasná a efektivní rehabilitace. Plátce prostě nezajímá, jak dlouho bude pacient v neschopnosti. Pak je tu resort zdravotnictví, který jen zčásti řídí systém úhrad zdravotního pojištění. A pokud půjdeme ještě dál, je tu někdo, kdo vybírá daně, z kterých by se to mělo platit.
Pokud mluvíme o závislostech, spotřební daň z alkoholu by nabízet řešení mohla: pokud bychom převedli byť jen procento z tohoto obratu, my všichni, kdo léčíme alkoholiky, jsme absolutně za vodou.

Tak prosté to ale asi nebude?
Rozhodně ne. Podívejte se na regulaci herního průmyslu. V roce 2010 jsem dělal přednášku v parlamentu v rámci lobbistické akce proti hazardu. Tehdy bylo v Praze devadesát šest kasin, v Moskvě jich bylo deset, ve Vídni dvě. Je to takové mafiánské „rozděl a panuj“. Přesněji, pokud systém rozdrobím, nikdy se tady nic nedohodne a já si budu moci diktovat.

Komplex Psychiatrické nemocnice Bohnice byl zbudován před více než sto lety. Podobně velkorysý projekt se pak v tomto oboru už nikdy nerealizoval. O čem to vypovídá?
Je to složitější, nicméně souhlasím s tím, že za posledních sto let se psychiatrickým pacientům systémové pozornosti nedostalo. Možná poslední dva roky, kdy resort zdravotnictví přišel s konceptem reformy. A my se snažíme všemožně tlačit, aby projekt neusnul.
Je pravděpodobné, že pokud bychom se duševně nemocným věnovali systémově, už nebudeme budovat tak velké komplexy. Byly vystavěny za úplně jiné společenské atmosféry a především v době, kdy nebyly psychiatrické léky.

Je mírně řečeno pozoruhodné, že jako země stále nemáme zákon o duševním zdraví. Je to normální?
Je to zase o celém komplexu péče od preventivních aktivit až po záležitosti, které nejsou úplně příjemné, jako jsou nedobrovolné hospitalizace, ochrana práv pacientů, jejích léčení a neléčení (viz žďárská tragédie). To vše je u nás rozkouskované v různých zákonech. Z 52 zemí evropského regionu, včetně bývalých sovětských republik, existuje zákonná norma o duševním zdraví ve 42 státech. Česko patří do desítky zemí, které ji nemají.

Jaký zahraniční zákon tohoto typu byste označil za etalon?
Na to nedokážu úplně jasně odpovědět. Je potřeba vzít v potaz kulturní kontext, protože například v Itálii o nedobrovolné hospitalizaci rozhodují starostové obcí a měst, nikoli soudy jako u nás. Některé věci jsou zkrátka nepřenosné. Nejsem ten, kdo za každou cenu prosazuje třetí cesty, ale myslím si, že nemůžeme jen tak převzít něco, co je za hranicemi běžné. Nicméně Nizozemsko, skandinávské země, Francie nebo Polsko mají kvalitní normy, kterými je možné se inspirovat.

Je ještě něco, co lze kromě roztříštěnosti a nekoncepčnosti označit jako klíčový nedostatek v péči o duševně nemocné?
Chybí preventivní programy, které snad v nejbližším období nastartujeme. Nemáme program antisuicidální (protisebevražedné - pozn. redakce) prevence, který by měl fungovat na mnoha úrovních, už od školství, mimo jiné s cílem identifikovat možné příznaky. Také máme nedostatek krizových linek, které sice nějak fungují, ale i tam jsou značné rezervy.

(redakčně kráceno)