„Neexistuje jeden islám,“ říká Bronislav Ostřanský

Nový hlavní nepřítel Spojených států má jméno Islámský stát. Hnutí, které operuje v Sýrii a v Iráku, se nesmlouvavě vymezuje ke zbytku světa, včetně toho islámského. Prostřednictvím brutálních a vpravdě středověkých způsobů si podmaňuje místní obyvatelstvo, kdy se nesouhlas trestá smrtí. A zároveň díky moderním komunikačním technologiím a lákadlům mířícím na ty nejnižší pudy získává především mladé rekruty z celého světa, včetně západní Evropy. Brutalita ruku v ruce s promyšlenou mediální strategií pak z hnutí Islámský stát dělá nejúspěšnější organizaci takovéhoto druhu. O Islámském státu hovořil v Interview ČT24 z 10. září islamolog Bronislav Ostřanský z Orientálního ústavu Akademie věd ČR. Ptal se Daniel Takáč.

Mluvíme o Islámském státu, o bojovnících Islámského státu. Co to je Islámský stát? To je nějaký faktický státní útvar? Nebo skupina lidí mířících za nějakým cílem?Islámský stát má dvojí použití. Jednak se jedná o stát obecně, kde jsou aplikovány islámská státoprávní šaríatská pravidla. V tomto případě se jedná o entitu, která má velice proměnlivé hranice a která si říká Islámský stát, protože se nechce identifikovat ani s jednou ze současných entit na mapě Blízkého východu.

Neustále se mu mění hranice, takže když se někde dobude nějaké území, řekne se, tady to je Islámský stát?
V arabštině sami sebe oficiálně nazývají ad-Dawla al-'Islámíja, a to znamená přesně Islámský stát. To centrum je celkem stabilní, je to v okolí města Rakka ve východní Sýrii. Obšírně se informovalo ve zpravodajství také o severním Iráku, ale tam jsou mnohé oblasti velice nestabilní.

Co je cílem Islámského státu? Nebo té skupiny lidí, kteří Islámský stát dnes tvoří?
Cíl je to prostý, maximální možné rozšíření jejích moci.

Jaké moci? Ekonomické, náboženské, válečné?
Ne, ne, čistě moci. Chtějí dostat pod svou kontrolu co největší část světa islámu, a nejenom jeho. Před časem po internetu kolovala taková mapka, ve které jsou představy Islámského státu nejenom v muslimských zemích současnosti, ale zasahuje to i do Evropy. Oni se snaží rozšířit svou moc. Neboli se snaží nějakým způsobem legitimizovat své nároky na vedení obce muslimů.

Teroristé z Islámského státu jsou daleko radikálnější, než byla Al-Káida. A jsou navíc úspěšní. Čím to?
Jsou radikální i mezi radikály. A mají nepřátele i mezi různými radikálními skupinami v tom nepřehledném syrském konfliktu. Al-Káida, oni vzešli z irácké Al-Káidy, se od nich distancovala, neboť v syrském konfliktu protežovala jinou skupinu. Takže oni jsou pro naprostou většinu muslimů, včetně těch, které by nikdo nepodezíral z nějakého liberalismu nebo náklonnosti k Západu, naprosto nepřijatelní.

Nepřijatelní jsou pro svůj radikalismus?
Pro ty prostředky, nikoliv pro spirituální náboj nebo svůj výklad islámu. V tom se příliš neliší od mnoha etablovaných muslimských států, v tom problém není.
Problém je v jejich prostředcích. Ve všech těch zvěrstvech, která jsou dennodenně obsažena v televizním zpravodajství. Válečné zločiny, ničení památek, ta nepředstavitelná krutost a to vše, co nemá v moderních dějinách precedent. To je důvod, proč od nich dali ruce pryč v podstatě všichni s výjimkou uskupení typu Boko Haram nebo milice Aš-Šabáb a podobně. Oni jsou extrém mezi extrémy.

Ale jsou úspěšní.
Ano, jsou.

Jak to, že dokážou čelit pravidelným armádám, Sýrie, Iráku?
Na to jsou různá vysvětlení. Jeden komentátor říkal, že zatímco musí vybojovat mnoho bitev, tu hlavní, již vybojovánu mají, neboli bitvu o smýšlení obyvatel. To znamená, že pokud jde o jejich výklad islámu, mají půdu do jisté míry již předpřipravenou. Jejich výklad islámu je určitým pojetím salafíja, což je přísný výklad islámu, který se snaží vracet k jeho původním kořenům. Je to ideologie, která je šířena okolními státy jako třeba Saúdská Arábie a podobně.

Pokud jde o obyčejné lidi, kteří žijí na dobytých územích, jejich podporu mají taky?
V tomto směru si netroufám odpovědět, protože informace z dobytých území jsou rozporuplné.

Vypadá to, že toho, kdo nesouhlasí, zabijí?
Obyvatelé, kteří jsou pod jejich mocí, nemají příliš na výběr. Jedná se totiž o hrůzovládu.

Říkal jste, že vyhráli bitvu o myšlení lidí. Ovšem také jste říkal, že s nimi nesouhlasí všechny skupiny?
Je třeba rozlišit dvě věci. Na jedné straně je ideologické východisko. Oni se hlásí ke směru, kterému se říká salafíja, který se snaží vracet k původním pramenům islámu. K islámu, jaký byl v době proroka a jeho následovníků. Snaží se odmítat pozdější nánosy, včetně různých teologických. V tomto směru jsou si velice blízcí například s učenci v Saúdské Arábii. Takže v tom ideologickém úhlu pohledu nejsou ty rozdíly propastné.
Naprosto propastné jsou ale rozdíly ve způsobu aplikace moci. To jsou všechny ty extrémy, které vyvolávají znepokojení, pobouření, nenávist, odpor. Všechna ta krutost a zvěrstva, která se konají a jsou ospravedlňována islámem, často naprosto v rozporu s míněním mnoha jiných, rovněž velmi konzervativních a salafíjských učenců.

A základní islám je tedy jaký? K čemu se to vrací?
Neexistuje jeden islám. Existuje spousta výkladů, spousta soupeřících interpretací. A přestože by muslim nikdy neměl vztáhnout ruku na muslima, celé dějiny muslimských zemí jsou o válkách, střetech a konfliktech. Samozřejmě se často jedná o spory mocenské, ale také se velmi často jedná o střety napříč různými muslimskými skupinami, různými výklady.
Uvedu konkrétní příklad: Pozornost světové veřejnosti upoutalo zničení hrobky proroka Jonáše, v islámu proroka Junise. K tomuto barbarskému činu došlo proto, že pokládali tu mešitu i s hrobkou proroka za produkt muslimů, kteří vůbec nepochopili islám. A jejichž pojetí islámu, které je zatíženo spoustou lidových prvků, uctíváním nějakého lokálního proroka, je zhanobením toho původního čistého islámu. Proto se pak novináři ptají, proč jedni muslimové postavili hrobku velkému muži, a jiní muslimové tam potom vjeli s tankem.

Jde o opravdu o víru? Není to jenom ta obyčejná moc - těm, co nejsou se mnou, na začátku zbourám hrobku a na konci je možná zabiju?
V případě Islámského státu jde o naprosto bezohledné šíření moci. Tam nejde o propagaci konkrétního výkladu islámu.
Jejich propaganda navzdory všem středověkým krutostem je velice pokročilá. Mají velmi promyšlenou strategii na sociálních sítích. Vedle otřesných videí, která byla komentována po celém světě, tam najdete spoustu jiných materiálů, například různé verbovací balíčky.

Tyto moderní technologie nejsou zaplevelením islámu?
Ne, to je naprosto v pořádku. V Saúdské Arábii se ve dvacátých letech řešil problém, zda mohou muslimové používat rádio. Poté, co rádiem odvysílali recitaci Koránu a tak dále, nakonec i ti nejrigidnější z rigidních usoudili, že ano. Podobně to bylo s televizí v Saúdské Arábii.
Ale jestli se mohu vrátit k původnímu tématu, tito barbaři to mají v tomto směru velice promyšlené. A na co útočí ve svých verbovacích videích? Ne na spirituální hodnoty, podívejte, my reprezentujeme takový a makový islám, který má tyto spirituální výhody. Ale na velice povrchní aspekty, pojď mezi nás, my bojujeme za správnou věc, náš boj je správný, náš životní styl je skvělý a tak dále. Zní to paradoxně a naprosto zvráceně.

To stačí?
Z těch skromných informací, které mám, se domnívám, že mnoho z těch evropských džihádistů, kteří podnikají cestu přes kus světa, tam nejde proto, že by chtěli bojovat za nějaký konkrétní výklad islámu, ale jdou si tam řešit své problémy. Vlastní frustraci, nejistotu.
A tady je třeba říct jednu věc: Islámský stát je natolik mezní ve své brutalitě, že velice snadno zapadá do všemožných černobílých schémat. Oni se nezatěžují nějakými sofistikovanými úvahami, ale snaží se prezentovat jako jediná síla, která může muslimy sjednotit. Ptal jste se mě, jak to, že mají takový úspěch, a jestli je to kvůli ideologii. Je to díky jejich barbarství a díky tomu, že se jim podařilo napříč syrsko-iráckou hranicí vytvořit jistý celek, který nemá příliš silného protivníka. Syrský režim je oslabený občanskou válkou, irácká armáda skoro nefungovala. A oni se snaží prezentovat jako jediná síla, která v tom současném oslabeném arabském světě, naplněném spoustou frustrací, může zvednout ten prapor.
Mimochodem je v tom hodně symboliky. Jenom jejich černá vlajka, apokalyptický étos, který uvádějí. A velice zajímavé je, že jejich časopis Dabiq není určený primárně pro arabské čtenáře, ale pro francouzsky a anglicky čtoucí zájemce.

Islámský stát na územích, která dobyl, vyhlásil chalífát. Co to je chalífát pro sunnitské muslimy?
Chalífát je státoprávní uspořádání, které bylo nastoleno po smrti proroka Muhammada. Prorok Muhammad nenechal žádného mužského nástupce, takže se řešilo, kdo bude po prorokovi v čele obce. Nakonec se prvním chalífou neboli náměstkem stal jeho blízký přítel a zároveň příbuzný Abú Bakr. (Není náhoda, že současný samozvaný chalífa se taky jmenuje Abú Bakr.) Toto uspořádání založilo jistý precedent. To byl ten zlatý věk. Po něm došlo k přenesení chalífátu do Bagdádu, po vyvrácení Bagdádu Mongoly do Káhiry, poté do Osmanské říše, kde byl v roce 1924 chalífát zrušen v rámci Atatürkových reforem. A tady by měla zaznít v médiích často opomíjená věc: Oni nechtějí obnovit ten osmanský chalífát. Oni chtějí obnovit chalífát z dob prorokových druhů a jejich následovníků.

Interview ČT24 (zdroj: ČT24)

Co konkrétně má znamenat chalífát v podání Islámského státu?
Chtějí obnovit zřízení, které bylo pro muslimy jistým zlatým věkem. Teokracií, kde neexistoval rozdíl mezi státem a náboženskou komunitou. Kde všechno bylo do důsledku řízeno islámským právem, kde se neřešilo, jestli jsou nějaké západní právní systémy v rozporu se šaríou nebo nejsou, ty tam totiž ani neměly místo. Oni se tak snaží posunout ty pomyslné hodiny o několik set let nazpátek. Nejedná se o první pokus, těch pokusů bylo mnoho. Ovšem tento masivní, brutální a zároveň takto úspěšný pokus je zcela bezprecedentní.

A to se jen tak kdokoliv může prohlásit za chalífu, a muslimům to nevadí?
No, právě, že jim to vadí. Poté, co došlo k velice teatrálnímu vyhlášení Abú Bakra al-Bagdádího chalífou, drtivá většina muslimů, kteří si můžou dovolit ten luxus s tím nesouhlasit, tedy těch, kteří nejsou pod vládou tohoto celku, s tím naprosto nesouhlasila. A nejenom, že to považuje za něco protiislámského, ale také za naprosto devastující a diskreditující islám.

Jinými slovy, on se ve své funkci nemůže udržet jinak než násilím?
Ano.

Ostatní muslimové ho jinak brát nebudou?
Islám nemá vrcholnou autoritu jako třeba římští katolíci. Někdy se v islámu používá termín duchovenstvo. To ovšem není vrstva, která by spravovala muslimskou obec na základě svého postavení nebo funkčního zařazení, to jsou vzdělanci. Postavení muslima nad jinými muslimy tedy není dáno jeho funkcí, ale mělo by vyplývat z jeho kompetence znalce, z jeho kompetence osobnosti. To je ale samozřejmě litera práva. Mimochodem ve středověku si titul chalífy nárokovaly různé soupeřící dynastie, takže někdy bylo chalífů vícero. To rozdělení autority duchovní a světské ovšem začalo mít trhliny již v několika desetiletích po smrti proroka Muhammada.

Islámský stát hlásá, že je na čase, aby se velký muslimský národ znovu probudil a bojoval za uskutečnění ráje na Zemi. Slyší na to muslimové všude na světě? Evropa nás ale asi bude v tuto chvíli zajímat nejvíc.
Naprostá majorita muslimů toto odmítá. Ovšem zároveň je třeba natvrdo říct, že ne nepočetné skupiny muslimů žijících v západních zemích na toto slyší. Ty důvody nejsou, domnívám se, primárně spirituální, tedy preference jejich výkladu islámu, ale v tom, že míří na lidi, kteří chtějí slyšet na silný islám, na silný islámský stát. Takže je v tom mnoho faktorů, které nesouvisí s jejich ideologií. Ale to riziko zde je.

Ano, ale silný islámský stát je to, co přece představitelé Islámského státu teď hlásají. A tam vadí jenom ty prostředky?
Ne, oni chtějí naprosto překreslit stávající hranice. Ovšem muslimové se napříč proudy naprosto rozcházejí v představě, jak má islámský stát vypadat. Mnozí totiž tvrdí, že kdyby mělo být konkrétní státoprávní uspořádání realizováno, bylo by to jistě řečeno ve zjevení. A mnozí muslimové se domnívají, že muslimové mohou zcela dobře prosperovat v naprosto rozdílných státoprávních uspořádáních. To znamená v osvícené monarchii typu Maroka nebo v republikánském systému typu Turecko, že to není problém. To znamená, že otázka je, co má islám řešit. A zda má řešit i věci jako státoprávní uspořádání. V tom se muslimové velice rozcházejí, skutečně ta situace není černobílá.
Muslimské autority, včetně těch saúdských, které opravdu není třeba podezírat z poklonkování Západu, je odmítají jako znevážení islámu, jako největšího nepřítele islámu. A to neprohlásil západní kritik islámu jako prezident Zeman, ale muftí Saúdské Arábie.

Co tedy vede muslimy v Evropě k tomu, že jdou bojovat za Islámský stát? Těch zahraničních bojovníků nejen z Evropy, ale i z Alžírska, Tuniska, Čečenců je podle západních rozvědek až třicet tisíc.
Je to magnetismus toho zúčastnit se nějakého konkrétního boje za konkrétní věc islámu. Stejná motivace vedla tisíce lidí bojovat do Afghánistánu, kde se muslimský boj střetl s tehdejším Sovětským svazem a jeho spojenci. A také je v tom ten faktor frustrace.

Spojené státy americké chtějí zintenzivnit kampaň proti teroristům z Islámského státu. Mají šanci uspět?
Nemám křišťálovou kouli, ale byl bych rád, kdyby Západ uspěl co nejdříve. Jestli se totiž Islámskému státu něco velmi konkrétního podařilo kromě zvěrstev, které po sobě nechávají, je to, že dokázali přinutit k jednání, tedy zatím k jen velmi diplomatickým sondážím, i odvěké rivaly. Že svou brutalitou dokážou za stejný stůl přivést Irák, Írán, že Američané jsou ochotni jednat s režimem, s kterým by donedávna ochotní jednat nebyli. Doufám, že to bude brutální a krvavá, ale časově velmi omezená epizoda v dějinách Blízkého východu.

Nemůže to přes rozpory, které jste popisoval, znamenat spojování na muslimské straně proti Západu?
Je pravda, že dokázali svým úspěchem inspirovat mnohé extremisty napříč muslimský světem. To je nepochybné.

Má Islámský stát úspěch spíš u mladých nebo spíš u starých? To může být pro budoucnost také důležité.
Zcela obecně: více nábožensky horlivé a založené jsou vždy mladší generace. To se týká jak muslimů v západoevropských zemích, tak v muslimských státech. V průběhu arabského jara to šlo naprosto jednoznačně sledovat na těch zaplněných náměstích.

Jak ten boj, který jste popisoval, dopadne? To je ta křišťálová koule.
To je ta křišťálová koule. Já si na to netroufám, ale určitě už teď došlo ke zpochybnění některých desetiletých stálic. To jsou například hranice, které vznikly po první světové válce. To znamená, že ať to dopadne, jak to dopadne, jistě dojde k překreslení mapy Blízkého východu. Jakým způsobem si ale netroufám odhadnout.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod