„Bez hudby bych nepřežila,“ je přesvědčena cembalistka Zuzana Růžičková

Hostem Jitky Novotné v pořadu Před půlnocí ve středu 11. ledna byla dáma, pro níž se hudba stala životní potřebou, náplní i smyslem. Žena, která přežila hrůzu Holocaustu a stala se jednou z nejvýznamnějších světových osobností z oboru cembala a komorní hry. Na svém kontě má úctyhodnou řadu nahrávek, mezi nimiž se vyjímá dvaatřicet dlouhohrajících desek s dílem Johana Sebastiana Bacha. Slavila úspěchy snad ve všech koutech světa. Stala se úspěšnou profesorkou, která vychovala generace dalších muzikantů. Tuto neděli oslaví profesorka Zuzana Růžičková významné životní jubileum, osmdesáté narozeniny.

Před půl stoletím by možná většina diváků vůbec nevěděla, co to cembalo je. Bylo složité vyvézt cembalo z muzejních temnot na koncertní pódia? Co vás k takovému kroku motivovalo?
Bylo to složité. Měla jsem ovšem slavnou předchůdkyni Vandu Landovskou, které se to podařilo na začátku 20.století, už půlstoletí přede mnou. Pokoušela jsem se v našem prostoru udělat totéž a mám velkou radost, že se to povedlo, přestože to není jen moje zásluha. Od dětství jsem milovala Bacha. Mě vzrušovala skutečně jakákoli hudba, ale u Bacha jsem měla pocit, že jde o něco důvěrně známého, jakoby to byl pro mne druhý domov. Když jsem se po válce vrátila z koncentračního tábora, hrála jsem tenkrát na klavír. Zjišťovala jsem však, že mne Bach zahraný na klavíru tolik neuspokojuje. Moje tehdejší setkání s cembalem pak označuji za lásku na první poslech.

Prohlásila jste, že jste Bachovou žačkou. Jak si máme představit vaše společné hodiny?
Kromě několika mladých skladeb, které jsou skutečně mimořádně těžké a svědčí o jeho mimořádné virtuozitě, bylo Bachovo dílo vždy vytvářeno s ohledem na žáky. Od malých preludií, které psal pro své syny, až ke Goldbergovským variacím, psaným pro jeho žáka Samuela Goldberga. Vždy myslel na výuku, takže je skutečně možné se od něj učit. Z díla vždy plyne jakou technickou nebo obsahovou záležitostí se zabýval a co by asi od interpreta vyžadoval.

Před půlnocí (zdroj: ČT24)

Určitě vás jeho hudba přitahuje i něčím jiným než tím, že je instruktivní. Co je v ní tak zajímavého?
Především, i kdyby byla sebevíc instruktivní, vždy je plná obsahu. V Bachově hudbě je spousta radosti, ale i obrovské utrpení. Držela jsem se ho však proto, že vždy je tam přesvědčení, že vše má nějaký smysl. A stále se mám od něj co naučit.

Mezi hráči na jednotlivé nástroje panuje určitá rivalita. Vy jste se vyjádřila, že u hráčů na cembalo je to trošku jinak.
Nemohu mluvit za dnešní hráče. Mezi cembalisty mé generace to určitě platí. My jsme byli jakýsi předvoj, všichni jsme bojovali za to, aby cembalo dostalo místo v koncertním životě. Měli jsme se rádi a spolupracovali jsme spolu.

Vraťme se k vašemu dětství a do rodiny z níž pocházíte. Růžičkovi měli hračkářství v Plzni a pokud vím, žádný profesionální hudebník se ve vaší rodině nevyskytoval. Od kdy jste věděla, že tím prvním chcete být vy?
Od první návštěvy Plzeňského divadla, kam mne vodila moje babička, která sice nebyla profesionální hudebník, ale měla hudbu a divadlo velmi ráda.

Čím vás divadlo okouzlilo?
Okouzlilo mě především symfonickou hudbou, ale opera se mi také líbila. Pamatuji si na svůj velký idol operní pěvkyni Martu Krásovou, která pro mne znamenala totéž, co hvězdy populární muziky znamenají pro mladé dnes. Když mě jako dítěti brali mandle, tak jsem si přála fotografie s jejím podpisem. A můj tatínek na ní před východem Národního divadla tenkrát počkal a nechal jí fotografie podepsat. To bylo mé skutečně velké bohatství.

Pak jste, poměrně pozdě, v devíti letech začala hrát na klavír. A sotva se vám začalo dařit, mimochodem díky vynikající pedagožce, vypukla druhá světová válka. Byla jste z rasových důvodů vyhozena z primy gymnázia. V lednu 1942 vás deportovali do Terezína, dále do Osvětimi, Hamburku a Bergen-Belsenu. Mnozí na válku úmyslně zapomínají, nechtějí o ní hovořit. Jak je tomu u vás?
Já mám bohužel velmi dobrou paměť, tak se mi vymazat válka nechce. Domnívám se, že je naší povinností o tom hovořit, přestože to není vždy úplně lehké. Občas proto využívám pozvání škol, které chtějí abych pohovořila o Holocaustu, protože nás přeživších už příliš nezbývá.

Mnohdy slyšíme o roztodivných metodách lidí přeživších válečné hrůzy, jak si uchovat zdravou mysl. Jak jste překonávala a překonala ona hrůzná léta vy?
Možnost hrát nebyla. Ovšem byla možnost myslet na hudbu, představovat si ji, mluvit o ní. Pamatuji si, že několika mým kamarádkám jsem vyprávěla obsahy oper, zpívala operní árie, ale třeba i Voskovce s Werichem. Zkrátka stále jsem s hudbou žila.

Když válka skončila, bylo vám osmnáct let. Umělecky jste stála úplně na počátku. Když jste přemýšlela o své budoucnosti, figurovaly v ní od počátků hudební ideje?
Jenom. Věděla jsem, že bych bez hudby nepřežila. Můj profesor Rauch to měl ze začátku mých studií za přepjaté. Později sám uznal, že je to skutečně tak.

Věnovala jste se intenzivně klavíru, pak jste udělala zkoušky na Akademii musických umění, kde jste se ve třetím ročníku upsala cembalu. Hovořili jsme také o J.S.Bachovi. Se svým cembalem jste ale neulpěla jenom v období baroka, věnujete se i současné hudbě. Není v tom trochu rozpor?
Vždycky říkám, že soudobá hudba je moje druhá noha. Jako člověk z 20.století nemohu ulpět jenom v baroku. Jsem šťastná, že cembalo prožilo takovouto renesanci jako žádný jiný nástroj. A ve 20.století se stalo nástrojem stejně populárním, jako bylo ve století osmnáctém. Cembalo se pouze na jedno století odmlčelo. Ve 20.století vzniklo mnoho literatury a cembalo dokonce figuruje i v zábavné hudbě. Takže bude velmi těžké cembalo z koncertních podií dostat.

Jakými zvukovými kvalitami může cembalo vábit soudobé autory?
Především barevností. Za druhé jakousi lineárností, protože současná hudba se od romantické právě lineárností liší, současná hudba je lineární, obrysová. Cembalo je na to ideální.

Hudba se také postarala o vaše manželství. Váš manžel skladatel Viktor Kalabis vás prý nejdříve okouzlil svojí tvorbou. Je to opravdu tak?
Bylo to tak. Šla jsem po chodbě Rudolfina a za dveřmi malého sálu se ozvala nádherná hudba. Byly to písně s klavírem, které můj manžel nazval Ptačí svatby, protože to bylo napsáno na texty lidových písní o různém ptactvu. Mě se to tak strašně líbilo, že jsem před tím sálem čekala a ptala jsem se, kdo tu krásnou hudbu napsal. Samozřejmě jsme se s manželem předtím znali, potkávali jsme se, ale to jsem netušila, že jeho hudba je tak nádherná. A fascinovala mě pak po celý život.

O vašem 54 let trvajícím vztahu se zasvěcení vyjadřují jako o něčem nesmírně harmonickém. Řekněte, když komponoval váš muž, mluvila jste mu do toho?
Ne, nikdy.

Ani když psal pro vaše cembalo?
Ne. On měl možnost se s cembalem seznámit. Psal pro něj vynikajícím způsobem. Jen jednou jsem si přála, aby v cembalovém koncertu, který pro mne psal, udělal veselejší konec. Ovšem doba tehdy veselá nebyla a on odmítl s tím, že nemůže. Sama jsem pak pochopila, že onen smutný konec je pro diváky stejně emotivní jako konec veselý.

Přehrála jste takové kvantum skladeb, zajímalo by mne jestli byste nechtěla sama přispět vlastní tvorbou do repertoáru cembalistů.
Na to jsem moc dobře viděla u svého manžela, co je k tomu zapotřebí.

Prožili jste spolu dlouhá harmonická léta. Co je zárukou takového manželství?
V někdejším televizním pořadu Manželská duetina můj manžel na obdobnou otázku odpověděl: „Je to vyloženě záležitost štěstí.”

Měli jste stejné názory na hudbu?
Měli jsme stejné názory na hudbu i na život.

Velkou část života jste prožili v nesvobodné zemi. Přemýšleli jste někdy s manželem nad emigrací?
Přemýšleli, ale vždy jsme to zamítli. Protože kořeny naší hudby byly v této zemi a těžko bychom si byli schopni představit, že bychom žili bez ní.

O co tato léta nesvobody připravily českou hudbu a české hudebníky?
O řadu vynikajících osobností. Ať už to byli Rafael Kubelík, Jarmila Novotná, Rudolf Firkušný nebo Bohuslav Martinů. Na Bohuslava Martinů můj muž čekal na konzervatoři, protože bylo neustále v jednání, že by snad přijel. Ale jemu se nechtělo do nesvobodné země. Můj muž potom dlouhou dobu vedl nadaci Bohuslava Martinů. Založil jeho institut. Byla to naše společná láska.

To je hudba v minulosti. Je něco, co vás trápí na současné české hudbě? Co byste ráda změnila? Co by si zasloužilo více pozornosti?
Není to jenom současná věc, která mne trápí. Je strašné, že od vzniku tohoto státu nebyl v Praze postaven koncertní sál. A je to čím dál tím horší. Rudolfinum je sice nádherné, ale pro Českou filharmonii a i pro jiné světové orchestry je to sál poměrně malý. Jsem přesvědčena, že by se tato otázka měla řešit. A trápí mě, že kromě hudebníků o ní nikdo nemluví.

Kde bychom se měli inspirovat? Kde se vám hrálo nejlépe?
Krásné sály jsou v Japonsku a USA.

Můžete nám přiblížit pocity, jaké prožíváte při koncertu, který sama označíte za velmi zdařilý?
Je to vzácný pocit blížící se transu. Jsou dvě roviny tohoto stavu. První, kdy se ocitám na jevišti jakoby sama a splývám s hudbou a jejím autorem. Druhá, kdy máte pocit, že sál jde s vámi, že publikum vás svým způsobem drží, chápe a má z vašeho výkonu upřímnou radost.

Měla jste někdy pocit, při všem repertoáru, který jste obsáhla, že máte nastudováno všechno, co jste nastudovat chtěla?
Vůbec ne. Jednak literatury pro cembalo je strašně mnoho, to snad ani není v lidských silách vše nastudovat. A za druhé já nejsem závistivý člověk. Tedy kromě toho, když slyším někoho hrát skladbu, kterou bych ráda zahrála sama, ale už mi na to nezbyl čas. Takže velmi často závidím i svým žákům.

Jací skladatelé jsou vám cembalistům zapovězeni?
Že jsem si vyvolila cembalo jsem litovala pouze u dvou skladatelů. U Beethovena a Janáčka.

Velmi často jste se věnovala komorní hře. Měla jste řadu partnerů věhlasných jmen. Jedním z nich byl i houslista Josef Suk. Je něco v komorní hudbě, co bychom si mohli vzít do občanského života?
Je to velmi jednoduché. V komorní hudbě musí jeden druhému pečlivě naslouchat.

Pečlivě si musíte naslouchat i se svými žáky. Učíte ještě?
Už ne. Ale jsem kdykoli k dispozici k různým konzultacím. A i sami žáci mě o to někdy požádají.

Vy jste zpočátku ve vašich mistrovských letech spíše učila v zahraničí na mistrovských kurzech. Proč ne tady u nás?
U nás mělo ministerstvo v těchto dobách názor, že cembalo je nástroj feudální. A ne-li feudální, tak náboženský. Tak to nešlo.

Když se to zlomilo, byla jste přísná paní profesorka?
Říkali, že ano. S léty jsem ale povolovala.

Máte nějakou svojí metodu? Metodu profesorky Růžičkové, která spolehlivě funguje.
Ne. Vždy jsem byla proti tomu napsat nějakou metodiku. Moje metody jsou takové, že se snažím přizpůsobit osobnosti studenta. Metoda je to velmi obtížná. Nevím, jestli se mi to vždy zdařilo. Ale pokouším se o to.

Ve vaší knize často píšete o okolnostech vašich zahraničních cest po světových pódiích. Okolnostech mnohdy úsměvných, jindy zas děsivých. Vybavíte si teď nějakou?
Je pravdou, že často musel zasahovat můj strážný anděl. Například v Japonsku jsme museli nouzově přistát v jiném městě než původně v Tokiu. Z tohoto letiště nás měli odvézt taxíky na nádraží. Já jsem se nakonec ocitla v taxíku sama a zanedlouho jsem zjistila, že můj řidič vůbec neví, kam mne má odvézt. Samozřejmě neuměl jinak než japonsky. Pokusila jsem se velmi neuměle nakreslit vláček. On se pouze usmíval, což je u Japonců dosti běžné, a takto jsme jeli asi jeden a půl hodiny prazvláštní temnou krajinou. Tenkrát jsem se opravdu bála, protože nikdo na světě nevěděl, kde jsem. Nakonec jsme opravdu dorazili na nádraží a já se přeplněným vlakem dostala do Tokia. Z nádraží jsem jela taxíkem rovnou do hotelu. Rozvalila jsem se na postel. Najednou se postel pode mnou začala tak krásně houpat, přišlo zemětřesení. V tu chvíli mi to přišlo až k smíchu.

Co je teď hlavní náplní vašeho života? Na co se soustředíte? Na co vrháte své síly?
Na péči o dílo mého manžela.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod