Nepolitická politika – rozpad Občanského fóra

Chaos Občanského fóra „končí“ právě s Klausovým nástupem, neboť přesvědčil většinu nespokojených regionálních lídrů a přinesl jasný program. Potom, co byl zvolen předsedou, transformuje Občanské fórum na klasickou pravicovou stranu. Morálním koncem Občanského fóra je jeho rozdělení na jednotlivé politické fragmenty, které vrcholí fatálním neúspěchem Občanského hnutí (především bývalí lídři OF) a vítězstvím Občanské demokratické strany ve volbách v roce 1992.

Rozpadu Občanského fóra, ale i Veřejnosti proti násilí, slovenského hnutí, které v jiných podmínkách zažívalo v podstatě totéž, se věnoval magazín Historie.cs z 24. července. Na zásadní okamžiky a osobnosti se moderátor pořadu Vladimír Kučera tentokrát ptal politologa Jana Bureše (JB) z Metropolitní univerzity, historika Jiřího Suka (JS) z Ústavu pro soudobé dějiny a novináře Martina Šimečky (MŠ).

Vy jste se rozzlobil, že je naše dekorace ve studiu zase pragocentrická. Co říkáte tomu, že tady není VPN (Verejnosť proti násiliu)?
MŠ: Je to jen pokračování historie. Vždy se zapomínalo na to, že jedna noha celého hnutí je na Slovensku. Už tehdy se uvažovalo o tom, že by Slováci také měli mít své Občanské fórum, ale záměrně si zvolili jiný název. Pokus udržet identitu a zároveň být součástí českého pohybu se však zjevně moc nepodařil, což ukázal následující vývoj.
Je to stále totéž. Přestože jednotlivé vývoje byly velice podobné. V Čechách měli stále pocit, že určují trend a na Slovensku se jen kopíruje nějaký model, což nebyla úplně pravda.

Bylo to tak i politologicky?
JB: Do určité míry ano. Občanské fórum a Veřejnost proti násilí podchytila jako demokratizační hnutí veřejný protest, který propukl v listopadu 1989, a přivedla jej až k vládním politikům komunistického režimu.
Hlavní rozdíl byl ve vývoji stranických systémů v Čechách a na Slovensku. Zatímco Občanské fórum v českých zemích dokázalo až do voleb udržet pozici jediného představitele demokratizačního proudu a získalo asi 55 % hlasů, Veřejnost proti násilí získala na Slovensku asi 33 %. Vedle ní totiž hned v listopadu vzniklo Křesťansko-demokratické hnutí Jána Čarnogurského jako hnutí bývalých disidentů, které VPN odebralo asi 18 % hlasů.

Jaký byl historický rozdíl mezi vývojem na Slovensku a v Čechách? Hodně jste se tím zabýval v Labyrintu revoluce?
JS: Úplný začátek (listopad a prosinec 1989) se nesl ve znamení obrovské euforie. Česko-slovenská vzájemnost byla v té době vnímána velmi citově. Takže třeba když slovenští herci přijeli do Národního divadla a herec Martin Huba řekl, že nikdy netušil, jak má Čechy rád, následoval obrovský aplaus, slzy a dojetí. Na Slovensko se myslelo, Slovensko bylo přítomné, ale spíš v emotivním smyslu.
Pak skončila vlna euforie a začala běžná, standardní politika. Najednou se slovenská otázka ukázala jako velký problém. Ukázalo se to už v lednu nebo v únoru v souvislosti s „pomlčkovou válkou“, kdy šlo o nový název státu.
Československá socialistická republika se měla jmenovat podle návrhu prezidenta Václava Havla Československá republika. To Slováci nechtěli, protože neuznávali čechoslovakismus. Češi tehdy ale vůbec nechápali, že Slováci chtějí zohlednit svou státnost, svůj národ, de facto svou existenci. Proto to bylo v Čechách přijato s velkou nevolí a nepochopením, bez empatie.
Slováci navrhovali různé názvy. Nakonec se prosadil název Česká a Slovenská Federativní Republika, ale dalších návrhů bylo možná dvanáct.
Ovšem nepochopení na české straně bylo skoro až ohromující.

Občanské fórum a VPN byla politická hnutí. Existovalo předvolební heslo: Strany jsou pro straníky, Občanské fórum ( a platilo to i pro VPN) je pro všechny. Domníváte se, že to je dobré heslo?
JB: Pro Občanské fórum to jistě velmi dobré heslo bylo, protože se chtělo prezentovat záměrně nikoli jako strana, ale jako hnutí. Dokonce bylo prosazeno, že Občanské fórum a Veřejnost proti násilí jsou politická hnutí, nikoli strany, i do zákona o politických stranách v lednu 1990. Pojem strana zde byl totiž zprofanovaný ze starého režimu, kdy jako jediná strana byla prezentována strana komunistická.
Nový politický systém se přesto začal znovu vyvíjet směrem k systému politických stran. Tenkrát přešly do nového režimu nejen politické strany ze starého režimu (lidovci, socialisté a komunisté), ale začaly se vytvářet i nové politické strany, znovu se obnovila sociální demokracie.
Občanské fórum však chtělo dělat politiku trošku jinak. Byla v tom silně přítomna představa Václava Havla, že by politiku neměly příliš určovat politické strany, ale spíš výrazné osobnosti.

Nebylo už v heterogenním prostoru Občanského fóra dračí vejce rozkladu?
JS: Občanské fórum se rozkládalo od samého začátku (určitě od ledna 1990), protože tlaky a přetlaky v něm byly obrovské. Zejména regionální Občanská fórazačínají kritizovat Pithartovo Koordinační centrum. (Ne Havlovo,protože Havel už byl na Hradě.)To je pakPithartův projev „možná že slyším i trávu růst“, ve kterém odmítal živelné odvolávání komunistických ředitelůz podniků, ze státní správy atd.

Hovoří místopředseda Senátu Petr Pithart (přepis doplňujícího rozhovoru):
Tenkrát přijela do Prahy delegace Veřejnosti proti násilí. Přijeli celí špatní. Vzpomínám si na Fedora Gála, který mi říkal, že je zle a že se nás lidé začínají bát a říkají, že je to, jak to bylo. Tehdy opravdu chodily velmi poplašné zprávy o tom, co všechno si místní a různá závodní Občanská fóra dovolují. Vznikaly situace, kdy na jednom pracovišti bylo několik Občanských fór a každé mělo svého kandidáta na ředitele.
Začínal chaos, který mně připomínal řádění akčních výborů Národní fronty v únoru a dalších týdnech a měsících v roce 1948. Říkal jsem proto, že je musíme dostat pryč, ale ne tak, že vytvoříme jakési apriorní seznamy, ale pomocí výběrových řízení. Zbavujme se těch lidí, ale legitimním postupem.

Hovoří europoslanec Josef Zielenec (přepis doplňujícího rozhovoru):
Střet o ekonomickou reformu se ukázal jako hybatel nutných politických změn. Bylo zjevné, že bez standardní politické scény nemůžeme udělat standardně nutné ekonomické reformy. Tato logika potom zavedla mě, ekonoma, i Václava Klause, ekonoma, a mnoho dalších ekonomů do velkého politického střetu, který vyústil v rozdělení Občanského fóra.

Hovoří místopředseda Senátu Petr Pithart (přepis doplňujícího rozhovoru):
Klaus potřeboval moc, aby mohl prosadit své představy, a tu mu Občanské fórum nedávalo. To mu dávalo vliv a moc, ale bez mandátu. Mít takový vliv, takovou moc, a přitom si nebýt jist, zda skutečně máte mandát, nemůže zodpovědný člověk dlouho vydržet.

JS: Tlaky byly obrovské od začátku. Občanské fórum se udrželo pohromadě do prvních voleb v červnu 1990 jen díky tomu, že je vedla vidina historické mise, že musí volby vyhrát. Takže nakonec byly partikulární zájmy přece jen na nějaký čas potlačeny, ale po volbách už ne.

MŠ: Lidé, kteří reprezentovali Občanské fórum a VPN na Slovensku, byli z principu lidé nepolitičtí ve smyslu politických kariér - nepřipravovali se na politické dráhy. Do roku 1989 bojovali spíš za svou vnitřní svobodu nebo za svobodu společnosti, protože svoboda byla hlavní společenský ideál. Takže personální obsazení vůdčích postav těchto dvou hnutí byl jeden hlavní důvod.
Druhý podstatný důvod byl, že se západní Evropa dívala na Československo a vůbec na střední Evropu jako na něco, co má Západu přinést nějaký nový duchovní rozměr. Nová československá garnitura pak vnímala duchovní odkaz právě v tom, že její politika nebude ani ne tak nepolitická, jak říkal Václav Havel, ale spíš neideologická. Mělo jít o politiku ideálů a idejí a méně pragmatických řešení a politických stran, které jsou definovány skupinovými zájmy voličů. Jak se ukázalo, obojí vedlo k tomu, že se to nepovedlo.
Rozbití Občanského fóra a VPN na jednotlivé politické strany bylo nevyhnutelné. Ve východním Německu vzniklo Neues Forum, které se také rozpadlo. V Maďarsku ani nestihlo něco podobného vzniknout, byť tam byla Orbánova politika původně také jakoby neideologická. A ani v Polsku, přestože tam byly pro to nejlepší podmínky, se neudržela nepolitická politika.

JB: Po volbách bylo výrazné vítězství Občanského fóra do značné míry překvapením i pro samotné politiky. Nečekali, že přijde tak masivní podpora. Ovšem jakmile došlo k výsledku voleb,muselo Občanské fórum začít plnit volební sliby. Stalo se nositelem politické moci a najednou muselo realizovat konkrétní politiku.
To se stalo největším oříškem. Zemi čekaly velmi složité politické, ale zejména ekonomické reformy a bylo jasné, že reformy budou velmi konfliktní a povedou k výrazně konfliktní politice. Třeba v případě ekonomické reformy se muselo privatizovat, takže se musely vytvořit i metody, jakými se bude privatizovat. Taková politika nemohla být nekonfliktní.

Hovoří europoslanec Josef Zielenec (přepis doplňujícího rozhovoru):
Poměrně brzy došlo ve skupinkách, které diskutovaly o budoucnosti, k jednoznačnému přiřazení dvou témat. A to vzniku standardního politického spektra založeného na politických stranách a vzniku standardní tržní ekonomiky západoevropského typu. Bylo zjevné, že tyto dvě věci nelze od sebe oddělit a že první podmiňuje druhou. Proto se začala aktivita, která souvisela původně s ekonomickou reformou, přeměňovat v politickou aktivitu uvnitř Občanského fóra.
Klíčové bylo působení Václava Klause, který s tímto poměrně jednoduchým, ale přesně skutečnost reflektujícím poselstvím začal objíždět republiku. Vysvětloval to lidem, kteří tvořili jádro aktivistů Občanského fóra v regionech a kteří potom uvedli do pohybu proces přeměn v jednotlivých krajích. Tak se postupně začalo se dělit Občanské fórum.

Hovoří místopředseda Senátu Petr Pithart (přepis doplňujícího rozhovoru):
Nebyli jsme lídři, netoužili jsme po moci. Celý disidentský svět ze sebe nevydával lidi, kteří by měli potřebu moci. Měli jiné kvality, kterých bylo velmi potřeba v určité chvíli.
Když lidé z Občanského fóra odcházeli do vládních funkcí, často utíkali z chaosu do nějakého řádu. Utíkali do institucí, které měly svá pravidla nadřízenosti, podřízenosti, odpovědnost, rutinu, své úředníky. Prostě to nemohli vydržet.
V chaosu Občanského fóra se to dalo snést několik týdnů. Jakmile se ale začaly scházet sněmy a začaly být aktivní místní organizace, bylo to pro člověka se svědomím čím dál těžší.

JB: Na jedné straně máte Koordinační centrum v Praze, které ovládají disidenti a lidé jim blízcí, kteří nechtějí na politice Občanského fóra nic moc měnit.
Na druhé straně máte nespokojené regionální lídry, politiky, kteří se v průběhupololetí 1990 stali starosty, okresními přednosty apod. Ti se pochopitelně dostávají do běžného styku s občany, kteří jim vyčítají, že se zásadně nic nemění, že v ekonomice stále vládnou komunistické mafie, že jsou v různých funkcích staré struktury…
Tito regionální lídři potom tlačí na centrum Občanského fóra, aby začalo docházet k zásadním strukturálním reformám. Dokonce mluví o tom, že by měla nastat výrazná diskontinuita s předchozím vývojem: Občanské fórum by mělo jasně ukončit jakoukoli spolupráci s komunisty (do voleb jsou vlády koaliční včetně komunistů).
V tomto okamžiku přišel Václav Klaus, který podchytil poptávku regionálních lídrů, s plánem přetvořit Občanské fórum ve standardní politickou stranu. Tím zaručil politické kariéry v profesionální politické straně a zároveň nabídl jako hlavní program ekonomickou reformu, která transformuje zemi.
To se pak ukázalo na říjnovém sněmu v Hostivaři, kde byl, k jistému překvapení zakladatelů Občanského fóra, Václav Klaus zvolen předsedou.

Nebylo to od většiny lídrů Občanského fóra sebevražedné, že si zvolili předsedou právě Václava Klause?
JS: Ze začátku určitě ne, protože Václav Klaus nechtěl rozdělit Občanské fórum.Chtěl z něj udělatpravicovou politickou stranu.
V Občanském fóru navícpůsobil takzvaný politický klub,ve kterém bylo určitě kolem patnáctimalých politických stran,které byly v parlamentu zastoupeny jedním dvěma členy. To byly jakési apendixy, které dělaly značné problémy při tvorbě politických rozhodnutí.
Když se po volbách politika začala diferencovat podle jednotlivých témat, tyto strany byly vlastně na přítěž.
Také první, co udělal Václav Klaus, bylo, že se zasadil o to, aby zmizely levicové subjekty z Občanského fóra - Levá alternativa a Obroda.

JB: Dnes je tendence hodnotit to zostra, kdy jsou na jedné straně jacísi příznivci Václava Klause a na druhé straně jeho odpůrci. Ono to ale tak úplně není.
Když v létě 1990 začali regionální lídři bombardovat Koordinační centrum v Praze, tak někteří z lídrů Centra přecházeli na jejich stranu. Také třeba Václav Havel 21. srpna 1990 na Staroměstském náměstí říká, že chápe volání občanů po druhé revoluci. Potom mluví o tom, jak temné slušovické mafiánské nitky obhospodařují naše potravinářství atd. Takže i tito lídři si uvědomovali, že musí proběhnout proces krystalizace ideové i organizační.

Hovoří místopředseda Senátu Petr Pithart (přepis doplňujícího rozhovoru):
To už jsem z politiky úplně vypadl a vrátil jsem se na Právnickou fakultu. Čtyři roky jsem byl mimo, když mě pozvali do NOVY na besedu se Zielenicem. Ten byl tehdy mužem číslo dvě Občanské demokratické strany a jejím, jak se říkalo, ideologem.
Po besedě mě k mému překvapení pozval do hospody, kde vedl velmi upřímnou řeč. Tehdy mi říkal, že je některých z Občanského hnutí škoda, ale že když se zvedla antikomunistická vlna, tak se po ní zvedli nahoru. Přiznával mi tehdy, že samozřejmě věděli, že to takhle nejde a že jejich křiklouny vzápětí umlčeli, dodal ovšem, že my jsme se této vlně postavili „prsama“ a ona nás smetla.
Takže přiznal, že se na té vlně svezli, aniž se s ní sám identifikoval. Taky se choval jako pragmatik.

JB: Na sněmu 13. října (kde byl zvolen Václav Klaus předsedou OF) bylo první důležité hlasování o tom, zda vůbec Občanské fórum chce funkci předsedy. V tom žádný spor neexistoval. Tehdy Petr Pithart, Pavel Rychetský, Jiří Dienstbier, potažmo i Václav Havel, který tam nebyl, ale měl tam své lidi, všichni souhlasili. Neshodli se ale zatím na tom, že by to měla být politická strana.
Jakmile byl zvolen předsedou Václav Klaus, začíná v průběhu listopadu a zejména prosince Občanské fórum transformovat na politickou stranu, samozřejmě s ideologií, která mu byla vlastní - liberální v ekonomice, konzervativní v morálních otázkách.

MŠ: Proces v Čechách je značně podobný tomu slovenskému. Nicméně VPN mělo předsedu od začátku, takže nebyl problém, že musí mít lídra.
I zákon o politických stranách a hnutích vůbec v principu nerozlišoval mezi hnutím a stranou. Už tehdy dělali zákon lidé, kteří byli sice spíš pro hnutí, ale věděli, že v konečném důsledku je to otázka jen názvu a že ve skutečnosti budou muset dělat politickou stranu.
Nemyslím si také, že by v tom Klaus udělal nějakou fatální chybu. Musel udělat to, co udělal, byť byl hlavně problém s jeho autoritářstvím, bez kterého by to ale možná nešlo. Základ averze vůči politické straně byl spíše v nechuti vůči lidem, kteří s tou ideou přišli první. Ať to bylo vůči Klausovi nebo vůči Mečiarovi, z nichž cítili autoritářství a potenciální nebezpečí. Hnutí přitom stále považovali za něco, kde se širší dohoda uskutečnit může.
Nezapomínejme na to, že tito lidé většinou přišli z disentu. Takže byli založeni celým svým životem na tom, že se diskutovalo. Možná se vždycky neshodli, ale prostor disentu pro ně byl prostorem svobodné výměny názorů. Politické hnutí nebo občanské považovali za něco podobného. Politická strana je potom v ostrém rozporu s takovou představou. Má totiž usnesení, která se musí plnit, a jakákoli svoboda je v konečném důsledku limitována. To byl základní spor, který těžko mohli překlenout.
Mnozí to pochopili (třeba Petr Pithart), VPN se změnilo na politickou stranu už v roce 1991. Nakonec se zvláštním způsobem rozhodlo být pravicové (asi po Klausově vzoru). Bylo to však rozhodnutí ad hoc, které nebylo vnitřně přijato a nikam nevedlo. Většinou to ale bylo pozdě a v soutěži vůči novým autokratům neměli šanci.

Hovoří bývalý politik Jan Ruml (přepis doplňujícího rozhovoru):
Občanské fórum se rozštěpilo a vznikla Občanská demokratická strana a Občanské hnutí. Občanské hnutí bylo pokračovatelem politiky občanskosti nebo občanské veřejnosti při správě věcí veřejných.Šlo o lidi, kteří byli v exekutivě a měli pocit, že tím mají předurčené právo v politice zůstat. Proto před volbami 1992 nedělali volební kampaň.
Kdežto Klaus, který patřil do stranické skupiny, která chtěla budovat stranické struktury, zakládat sekretariáty atd., pak ve volbách výrazně uspěl a Občanské hnutí propadlo. Rozpor mezi těmito dvěma skupinami se promítá do společnosti celých 19 let, tento šev pořád existuje.

MŠ: Už v roce 1991 přestala existovat společenská objednávka po toleranci, po svobodě a rozličnosti názorů. Václav Klaus stejně jako Vladimír Mečiar přesně vycítili změnu společenské nálady. Lidé nechtěli už příliš diskutovat, chtěli změnu nějakého typu: V Čechách chtěli reformy, na Slovensku chtěli minimálně slovenský zájem, chtěli svou autonomii, svou republiku. Tam se kromě krachujících podniků o ekonomice nemluvilo. Svobodná debata, která byla jakoby hlavní, původní ideou, přestala být v té době ve společnosti zajímavá.

JS: Až do září roku 1990 bylo pro všechny nespokojence v místních Občanských fórech prioritní téma antikomunismus. Vznikaly pojmy jako nomenklaturní bratrstva, komunistická mafie, přátelé starých pořádků. Vytvořila se až psychóza, že se tito lidé ujímají moci na místních úrovních.
Tato vlna ovšem najednou skončí a do popředí se dostávají aktuální politická témata, která jdou do parlamentu. To znamená ekonomická reforma a spor o kompetence mezi českou a slovenskou vládou.

Probíhalo to s komunisty na Slovensku stejně?
MŠ: Vůbec ne. Je to úplně jiný model, byť podobný v jeho podstatě. Nešlo však o komunisty. Na Slovensku se začalo velmi brzy debatovat o národních zájmech. Nacionalismus byl hlavním tahounem celospolečenské debaty a komunisté přestali být tématem velmi brzo. Od podzimu, přesněji od sporu o kompetenční zákony, se na Slovensku zvedla taková vlna nacionalismu, že se na ní začali profilovat politici.
Takže stejně jako se Klaus profiloval na antikomunismu vůči zakladatelům Občanského fóra, profiloval se Vladimír Mečiar na nacionalismu vůči zakladatelům VPN. Je to tentýž proces: Hledání způsobu na společenskou objednávku, který umožní odtrhnout se od těch, kteří brzdí politickou kariéru, respektive budování politické strany.
Prostě potřebovali vybudovat politické strany, čehož si byl Mečiar dobře vědom stejně jako Klaus i další, kteří potom strany tvořili. Věděli totiž, že s intelektuály a jejich nepolitickou politikou nemůžou dělat politiku podle svých představ a nemůžou mít moc, protože byla neustále narušována.
Na Slovensku byl problém, že Koordinační centrum nebylo ve vládě, ale mělo velkou politickou moc. Mečiar tak byl v situaci, kdy byl sice předsedou slovenské vlády, ale ve skutečnosti se nemohl volně pohybovat, protože politická moc byla mimo. Ke střetu proto muselo nevyhnutelně dojít.

Jak si vysvětlujete, že VPN nakonec zmizelo z politiky? Občanské hnutí, které se snažilo být jedním z následníků Občanského fóra, také zmizelo z politiky, poměrně smutně na to, jaké osobnosti ho vlastně tvořily. Vlastně se nakonec prosadila jen ODS…
JB: Je to samozřejmě složitý proces. ODS vznikla jako strana lidí, kteří chtěli s Občanským fórem něco udělat. Zbytek, zejména lidé z Občanského hnutí, byli politici Občanského fóra, kteří se těmto snahám bránili.
Je zajímavý paradox, že když se v únoru 1991 rozpadalo Občanské fórum, většina ministrů české a federální vlády vstoupila do Občanského hnutí. Byli to známí lídři Petr Pithart, Pavel Rychetský, Dagmar Burešová, Jiří Dienstbier, který se pak stal i předsedou Občanského hnutí. Ovšem v poslaneckých klubech mělo Občanské hnutí minimální podporu. Většina poslanců Občanského fóra postupně přešla do ODS, kterou zároveň podpořila většina regionálních lídrů. Většina regionálních občanských fór se změnila na místní sdružení ODS, nikoli Občanského hnutí.

Hovoří místopředseda Senátu Petr Pithart (přepis doplňujícího rozhovoru):
Cítil jsem hořkost, cítil jsem, že se to přes nás valí a že se tomu nedokážeme postavit. Teprve dodatečně jsem pochopil, že jsme si o to svým způsobem řekli a že jsme si to svým způsobem zasloužili.
Nemělo nám chybět těch pár desetin procenta ve volbáchv roce 1992. Naši lidé měli zůstat v zákonodárných sborech, i kdyby jich tam bylo několik. Hlas Občanského fóra, potažmo Občanského hnutí měl být slyšen. Nebyl a taky se věci později dostaly hodně daleko, nakonec až k opoziční smlouvě. To se nemělo stát, to jsme si nezasloužili.

Hovoří bývalý politik Jan Ruml (přepis doplňujícího rozhovoru):
V té době jsem byl náměstek federálního ministra vnitra. Věděl jsem, že pokud chci ve své práci pokračovat, musím mít politickou podporu konkrétního politického subjektu, nějaké stranické struktury. Jinak jsem totiž nemohl ve své pozici dále obstát. Proto jsem se rozhodl vstoupit do Občanské demokratické strany.
Pravda je, že rozhodnutí to nebylo jednoduché, protože jsem měl nabídku vstoupit do Občanské demokratické aliance, kde jsem měl více přátel. Mně však tehdy ODA připadala víc jako diskusní klub než nějaká politická struktura, která by měla jasný program a v které bych mohl formulovat bezpečnostní otázky a problematiku. Tak jsem se rozhodl pro ODS.

JB: Občanské hnutí dlouho říkalo a mělo ve svém programu (Jiří Dienstbier to neustálezdůrazňoval), že je pravým dědicem Občanského fóra, protože udržuje tolerantní, diskusní prostředí, které v ODS dávno není. To je velmi pozitivní motiv Občanského hnutí, respektive skupiny lidí, kteří se bránili rozpadu Občanského fóra.
Můžeme je označit jako odpůrce Václava Klause. Upozorňovali totiž na to, že pokud dojde k přetvoření Občanského fóra na politickou stranu s jasně vyprofilovanou ideologií, zmizí tolerantní prostředí. Na to byli přitom zvyklí z opozice, z doby Charty a podobně, kde bylo možné bez obav svobodně diskutovat, předkládat návrhy atd.

JS: V podstatě nemám co dodat. Jen bych možná zodpověděl, jestli je ODS legitimním dědicem Občanského fóra. Osobně se domnívám, že je, protože tak, jak ODS vznikla, si ji přála většina delegátů sněmu Občanského fóra. Byli to „revolucionáři poslední hodiny“, lidé z regionů, kteří se během listopadových dní zapojili do stávky a do protestních aktivit.
Ti pak vytvářeli nespokojenost, antikomunistickou náladu, ti si přáli něco jiného než to, co bylo a co reprezentovali disidenti v čele Občanského fóra. A ti si nakonec zvolili Václava Klause svým předsedou a z nich se stala ODS… Prostě ODS je legitimní dědic Občanského fóra.

JB: Právě tito regionální lídři byli hrubě nespokojeni s poměry uvnitř Občanského fóra. Navíc původně neměli zastoupení v nejvyšších institucích. Občanské fórum tak vedlo Koordinační centrum v Praze, které mělo radu a sněm.
Už někdy od ledna nebo únoraroku 1990 se velmi silně ozývají nemnozí zástupci regionů a chtějí, aby byl sněm skutečně demokratický, aby se skoncovalo se zákulisními praktikami, které se v Koordinačním centru v Praze dějí. V důsledku to znamenalo: za každý okres jednoho zástupce (tehdy to bylo 88 okresů), sněm se také měl stát hlavním rozhodovacím orgánem Občanského fóra. To se podařilo postupně prosadit do léta 1990.
Výsledkem bylo, že Václav Klaus dostal na hostivařském sněmu asi 121 hlasů ze 170, což byli právě delegáti regionálních Občanských fór. Takže to nebyl jen spor o politiku jako takovou, ale šlo i o vnitřní poměry v Občanském fóru.

MŠ: Reprezentanti z regionů často byli lidé, které když člověk poslouchal, stávaly mu vlasy hrůzou na hlavě. Takže odpor vůči regionům ze strany Koordinačního centra byl místy legitimní. Pokud by to nechali na nich, semele se to strašným způsobem. Vždyť šlo o první garnituru lidí, kteří s politikou neměli skoro žádné zkušenosti a kteří byli ve svých požadavcích hrozně agresivní.
Dnes to vypadá jinak, protože dnes všichni lidé z regionů mají zkušenosti. Tehdy to tak nebylo. Kdo by byl tehdy stavěl na demokratizaci hnutí zdola a vyšel vstříc těmto požadavkům, dopadl by špatně.
Klaus (stejně jako Mečiar) pochopil, že tyto lidi potřebuje, a dokázal je nějakým způsobem zpacifikovat, zmanipulovat, aby mu uvěřili. (Dravý proud stočil do koryta.) Pochopil, že je tady tato síla. Nemyslím si ale, že by vyšel vstříc jejich požadavkům. Vtáhl je a přesvědčil, že je jejich zástupce.
Totéž udělal Mečiar na Slovensku: převálcoval VPN zrodem nového hnutí, ale ve skutečnosti vzal valnou část VPN na svou stranu.

(redakčně kráceno)