„Od Čechů se učím smát sám sobě,“ říká Jerzy Stuhr

Na festival Febiofest jste přijel převzít cenu Kristián, už jste někdy na festivalu byl?
Ano, před sedmi lety a dokonce jsem předával herci Ladislavovi Chudíkovi právě takovou cenu, jakou dostanu dnes já. Febiofest je velmi milý festival a mám ho velmi rád. Je tady atmosféra mládí, diváci jsou především mladí lidé, což je pro režiséra a herce v mém věku velmi důležité.

Co pro vás cena z pražského Febiofestu znamená?
S Českem jsem velmi blízce spojen, mám ho velmi rád. Je pro mne velmi důležité, že dostávám cenu na festivalu, kde znají nejen mě, ale i mou práci – Sexmisi, Týden ze života muže, Počasí na zítřek, Habemus Papam a také moje italské filmy a filmové zážitky z Itálie. Navíc loni tady dostal Kristiána Nanni Moretti. Díky tomu všemu se tady cítím jako v rodině.

Už jste zmínil Sexmisi, to je asi film, kterým jste se u nás proslavil asi nejvíce? Jak na tuto svou roli vzpomínáte?
Nevzpomínám na tu roli. V Polsku je to natolik kultovní a neustále populární film, že vstoupil do lidového jazyka. Hlášky z filmu se staly kultovními, polská mládež je používá běžně. A to je obrovský úspěch. Oficiálně film vidělo jedenáct miliónů diváků. Je to nekonečná záležitost. Pamatuji si, že v Krakově za mnou přišla jedna holčička a zeptala se mě, jestli to hodně bolelo, když mě zamrazovali. To jsem si řekl, no vida, už vyrůstá další generace lidí, pro které bude ten film nějakým průvodcem. Jeden můj známý, profesor z Krakova, mi řekl, že když běží v televizi Sexmise, vypíná zvuk a s dětmi odříkávají dialogy z filmu, znají to nazpaměť. To je neuvěřitelné.

Kdybyste to měl porovnat třeba s vaší první rolí ve velkém filmu (Amatér), co pro vás bylo důležitější? Na co si víc vzpomínáte?
O mé kariéře rozhodovaly role ve filmu Amatér nebo v Kieslowského filmech, komediální role byly spíš relaxace a odpočinek v kariéře a rychle je vypouštím z paměti. Ty ostatní role ve mně ale někde hluboko sedí.

Ve svém posledním filmu, Habemus Papam, máte komediální roli. Minulý týden jsme sledovali skutečné setkání kardinálů, kteří na konkláve volili nového papeže. Jak vám to připomínalo natáčení filmu?
Velice. Když se moje manželka dívala na volbu papeže, říkala, on je takový vysoký. Ale já jí řekl, že není, že tam je stupínek, aby papež stál výš. Já jsem totiž byl při takovéto scéně, byť byla Sixtinská kaple postavena ve studiu. A když jsem viděl, jak papež František vystoupil na balkon, řekl jsem si, tam vzadu jsem stál, viděl, jak to probíhá, jaké napětí je s tím spojeno, ačkoliv to byla filmová fikce.
Když jsem teď pozoroval Vatikán, nejvíce mě zajímal tiskový mluvčí – co říká a jak to říká, jak interpretuje události. A ačkoliv toto byl skutečný kněz, zatímco já hrál světského mluvčího, politika i to, co říkal, bylo víceméně stejné. Koneckonců když Benedikt XVI. abdikoval a volil se nový papež, tak jsem se v polské televizi velmi často objevoval jako expert na vatikánské záležitosti, jímž samozřejmě nejsem. Ale tak to je. Někdy se to stává, že umění předbíhá určité události.

Ale tento film je komediální…
Italové umějí k vážným věcem přistupovat s humorem. Fellini byl otcem tohoto stylu a Nanni Moretti byl kdysi v mládí jeho asistentem. Italové to mají v sobě. Když žijete v symbióze s katolickou církví tolik století, máte k ní trochu jiný vztah, můžete trochu žertovat, ale stále neztrácíte víru. To je důležité a pro Italy charakteristické. Velice se mi to líbí.

Pochopili to stejně i v Polsku?
To bylo trochu těžší. Polské katolictví je bez legrace, je tvrdé, velmi ortodoxní. Dnes uvidíme můj film Počasí na zítřek (na začátku tam hraji mnicha a na konci člena hnutí Hare Krišna) a pamatuji si, že jeden z polských kardinálů mi řekl, že má ten film velmi rád až na poslední scénu, tu rád nemá. Moje postava se tam sice modlí, ale tak nějak po svém. Žertovat v Polsku na náboženská témata je trošku složitější. Chci teď ale udělat film, kde bych pojal právě náročná polská národní témata žertovným způsobem, aby se jim Poláci mohli zasmát. Tomuto postoji jsem se učil od Čechů celý život. Češi se sami sobě dokážou zasmát. Chytilová, Menzel, Svěrák, to jsou moji režiséři, někam tímto směrem se ubírám.

Když narážíte na svou režisérskou kariéru, jak se vám jako herci pak hraje pod jiným režisérem? Neříkáte si, já bych to dělal jinak?
Ne, ne. Je to třeba rozlišit. Když vystupuji jako herec, plně se podřizuji režisérovi a vím, že nesmím vstupovat do jeho pole. A stejně tak pokud režíruji, nechávám herci jeho prostor, ale nemám rád, když on vstupuje do mého prostoru. V divadle to je něco jiného, tam máme více času, můžeme diskutovat a tak dále. U filmu čas chybí a herci se musí podřídit. Takže například, když jsem spolupracoval s Nanni Morettim, byl jsem velmi poslušný.

Často do svých filmů obsazujete sám sebe, i do hlavní role. Jak má režisér Jerzy Sthur rád herce Jerzyho Sthura?
Přistupuji k sobě velmi kriticky. Když se vidím na plátně, vidím jen svoje chyby. Je to asi spojeno s mou přirozeností – toužím po perfekcionismu, směřuji k němu, ale nikdy ho nedosáhnu. Vždy vidím více chyb. Ale může to být spojeno i s tím, že jsem pedagog a zabývám se hereckou pedagogikou. A moje funkce je obracet pozornost mladých lidí k jejich chybám.

Jerzy Oskar Stuhr (*1947, Krakov)

Polský herec, režisér, scénárista a pedagog. Hrál ve více než třech desítkách filmů a televizních seriálů. Do všeobecného povědomí se ovšem zapsal díky roli Makse v kultovním snímku Sexmise (1984, Juliusz Machulski). Je též profesorem teatrologie a působil jako rektor krakovské PWST (Národní divadelní škola). 

(redakčně kráceno)