„Ochrnutí mělo v mém životě svůj smysl,“ říká Vojtěch Vašíček

Život Vojtěcha Vašíčka se v jeho osmnácti letech zásadně změnil, když po pádu z motocyklu skončil s porušenou míchou upoután na invalidní vozík. Již během rehabilitace se však upnul ke sportu a později v něm slavil i nemalé úspěchy (na paralympiádě v Barceloně v roce 1992 získal zlatou medaili v pětiboji). Po ukončení sportovní kariéry se rozhodl věnovat lidem s podobným postižením. Toto rozhodnutí nakonec vykrystalizovalo v podobě založení brněnského ParaCENTRA Fenix, které pomáhá lidem ochrnutým po získaném poškození míchy zpět do aktivního života. S Vojtěchem Vašíčkem hovořila v pořadu Před půlnocí z 31. srpna Pavla Pilařová.

Když se v osmnácti letech stane invalidní vozík nezbytnou součástí života, určitě to není jednoduché. Dalo vám hodně práce si říct, že i s handicapem stojí za to žít?
Samozřejmě záhy po úraze člověk nevěděl, co se stalo. Myslel jsem si, že je to něco jako zlomená noha, měsíc nebo dva si poležím a bude to dobré. Takže když mi lékaři řekli, že v nemocnici budu tři měsíce, pak půjdu do rehabilitačního ústavu v Kladrubech a domů se dostanu až po roce, nechápal jsem, proč je to tak dlouho.
Když jsem nastoupil do Kladrub, primář mi řekl, že když se budu snažit, garantuje mi, že se naučím ujít 400 metrů za půl hodiny. Tak jsem si řekl, že když ujdu 400 metrů, proč bych neušel čtyři kilometry. Začal jsem dřít, měl jsem dobrý fyzický základ, ale po třech čtyřech měsících jsem pochopil, jak to myslel. Bylo to tahání nohou v dlahách, na berlích a za pomoci fyzioterapeutky, ale chůze to nebyla. Je to jenom zpevnění kloubů kolena a kyčle a posouvání po rovné podlaze sem tam.

Jak se vám to stalo?
Když jsem jel na motorce na služební cestu na montáže, vběhnul mi pod kolo zajíc a vletěl jsem do příkopu. Při pádu jsem si zlomil páteř a poškodil míchu.

Co vám nejvíc pomáhalo? Co vás nastartovalo?
Když jsem končil v Kladrubech, konalo se tam Mistrovství republiky paraplegiků v atletice. Seznámil jsem se tak se sportem handicapovaných. To byl pro mě motor do dalšího života. Ihned po návratu jsem si pořídil první kouli, disk a postupem času i oštěp (tehdy se špatně sháněl) a začal doma na dvorku trénovat.

Ptal jste se, proč se to stalo zrovna vám?
Každý se ptá, proč zrovna já, co udělal tak hrozného, na světě pobíhá tolik grázlů a nic se jim nestane, jsou daleko krkolomnější pády, ale člověk si maximálně zlomí ruku nebo nohu. Časem jsem pochopil, že to mělo v mém životě svůj smysl, že jsem si přehodnotil žebříček hodnot. A myslím, že i díky pomoci rodičů, sestry a dalších, jsem se s tím vyrovnal docela rychle, aspoň mně se to tak zdálo.

Když srovnáte pomoc lidem na vozíku a start do dalšího života v době, kdy se to stalo vám, se současností, je dnes pomoc posykována lépe než v sedmdesátých a osmdesátých letech?
Bezesporu. Dříve nebyla žádná specializovaná centra, takzvané spinální jednotky, i když já měl štěstí, že jsem se dostal na traumatologii Úrazové nemocnice v Brně, kde byla péče na tu dobu na opravdu dobré úrovni. Na druhou stranu, když jsem chtěl mít pořádný vozík, museli mi ho rodiče kupovat přes Tuzex. Dnes je vybavení pomůckami i lékařská péče mnohem dál.

Začal jste sportovat a závodit. Kam jste v době před revolucí mohl vyjet?
V tehdejším Československu jsme měli soutěže v Čechách (v Kladrubech, Knapkův memoriál v Hrabyni) i na Slovensku (košický maratón, závody v Bratislavě). A když šly výkony nahoru, měly socialistické státy Intersport Invalid. První závody byly v Polsku v Bělostoku, pak v Maďarsku, Berlíně a u nás v Kladrubech.

Soutěžil jste i ve stolním tenise a v maratonu na vozíčku. Nakonec jste šel do pětiboje, nebo to bylo souběžně?
V prvotní fázi se u nás dělal trojboj – disk, oštěp, koule. Dělali jsme i plavání a ten stolní tenis. A právě ve stolním tenise jsem se v roce 1976 dostal na mistrovství světa do Vídně a jako jediný z našich reprezentantů postoupil ze skupiny. Tam jsem však pochopil, že na světovou špičku nemám, a začal jsem se věnovat naplno atletice. To ostatní už zůstalo jen jako doplňkové a rekreační sporty.

Jaké disciplíny pětiboj na paralympiádě obnáší?
Skládá se z disku, oštěpu, koule a jízd na vozíku na 200 a 1500 metrů. Měl jsem štěstí, že když jsme v Brně pořádali závod do kopce (z Farinky nahoru do Kohoutovic), zúčastnil se ho i Errol Marklein, výherce šesti zlatých medailí ze Soulu v jízdách na vozíku od 100 do 1500 metrů. Skamarádili jsme se, pomohl mi s tréninkem a díky skloubení technických disciplín s jízdou z toho vykrystalizoval ten pětiboj.

Pak jste se dostal na paralympiádu do Barcelony a získal zlatou medaili. Která disciplína byla tehdy nejtěžší? Kterou jste naopak s přehledem zvládl? A která byla zlomová?
Výhoda byla, že pětiboj začíná koulí, což je moje nejslabší disciplína, a druhý je oštěp, který mám také slabší. Po těchto disciplínách jsem byl až na jedenáctém místě a špičkoví závodníci si mě přestali všímat. Jenže já věděl, že další tři disciplíny patří mezi moje silné. Po dvoustovce jsem postoupil na sedmé místo, po disku, mojí nejoblíbenější disciplíně, jsem byl čtvrtý. Končilo se jízdou na 1500 metrů a já věděl, že závodníci přede mnou jsou v jízdách slabí a že pokud zajedu své maximum, můžu získat medaili.

Když se na světelné tabuli objevilo vaše jméno, jaký to byl pocit?
Ještě dnes mi běhá mráz po zádech. Když se objevilo „Nový světový rekord: Vojtěch Vašíček“, to se nedá popsat. Vzpomněl jsem si na všechny blízké, kteří při mě stáli a pomáhali mi s metodikou, sbírali nářadí, na litry potu, na všechno…

Barcelonou vaše sportovní kariéra neskončila. Byl jste i potom úspěšný?
Nejdřív jsem si říkal, že to stačilo, že mám sportu dost, a chtěl jsem se věnovat rodině. A rok jsem to taky tak udělal. Nicméně mi to nedalo, nechal jsem se přemluvit a začal se připravovat na Atlantu v roce 1996, kde jsem zakončil svou sportovní kariéru.

Proč jste to vlastně pověsil na hřebíček? Byl jste ještě plný sil.
Bylo mi už třicet čtyři let a ta Amerika mě dost otrávila, tam to bylo vítězství za každou cenu. V naší skupině se totiž objevili dva Američané, kteří předtím na žádných závodech nebyli. Amerika si ale prosadila, že i když se podá protest proti jejich zařazení do skupiny, projednáván bude až dodatečně, což nemělo smysl. Stejně se to Američanům nepovedlo, sice byli na druhém a třetím místě, vyhrál to však Ital. Nicméně mně to vzalo další chuť do mučení těla, protože pětiboj znamená trénovat šest hodin denně šest dní v týdnu.

Před půlnocí

Věnoval jste se sportu dál na nějaké nižší úrovni? Nebo jste nechal sportu úplně?
Chtěl jsem se spíš postarat o rodinu (měl jsem už dva kluky, dnes mám tři), takže jsem začal podnikat. Zjistil jsem ale, že to není úplně to pravé ořechové, že pro mě peníze nejsou hlavním smyslem. A to vedlo k tomu, že jsem se začal věnovat našemu občanskému sdružení.

Může být to, že jste dělal aktivně sport a něčeho dosáhl, jakýmsi táhlem pro další handicapované, kterým se v ParaCENTRU Fénix věnujete?
Určitě. Pro mě byl sport hnacím motorem. Na druhé straně postupem času člověk pochopil, že sport je sice nádherný a krásný, ale není to jediný smysl život a ne z každého může být vrcholový sportovec. Je důležité sportovat i pro radost, aby se člověk hýbal a potkával s ostatními.

Takže hlavním cílem, proč jste vytvořil občanské sdružení, byla pomoc druhým?
Hned v roce 1990 jsme založili Svaz paraplegiků, což je celorepubliková organizace, která se snaží vytvářet podmínky pro lidi ochrnuté po získaném poškození míchy. V roce 2004 jsme byli okolnostmi donuceni zřídit si v Brně vlastní občasné sdružení, protože z Prahy to nebylo možné řídit, a založili jsme ParaCENTRUM Fenix. Jeho smyslem je pomoci rodině a ukázat na vlastním příkladu, že tím život nekončí. Jak říkám, oproti těm, kteří mají postižené i ruce, jsem zdravý člověk.

Je podobných organizací jako Fenix v České republice dostatek? Jak to bylo dřív?
Celorepublikově jsme zastřešeni Svazem paraplegiků. Nicméně by bylo záhodno, aby obdobné buňky vznikly v každém kraji, abychom se dostali co nejblíž rodinám. Lidé se samozřejmě dostanou do Prahy do Paraplete, ale takováto centra by měla být v republice tři, aby pokryla potřebu naší cílové skupiny. A mimo centra by měly působit menší organizace, kde by těm začínajícím někdo předal odborné informace.

Jaká je vaše práce? Vyhledáváte aktivně klienty? Spolupracujete s nemocnicemi, spinálními jednotkami?
Spolupracujeme se všemi spinálními jednotkami (v Brně, Ostravě, Liberci, Praze) a rehabilitačními ústavy (v Hrabyni, Kladrubech a Lužích) a navštěvujeme tam naše potenciální klienty i jejich rodiny. Zatím se to týká jen klientů z Brna a jižní Moravy a něco málo klientů ze střední a východní Moravy a východních Čech. S dojížděním je to prostě problém, takže jde spíš o poradenství, není to denní kontakt. Na to bychom potřebovali i ubytovací kapacity, což ještě nemáme.

Snažíte se nabízet komplexní služby. Zahrnuje to i pomoc pro rodinné příslušníky, péči psychologa a další věci, které s tím souvisí?
K dnešnímu dni máme zaregistrované čtyři sociální služby – odborně-sociální poradenství, aktivizační službu, osobní asistenci a v červenci jsme rozjeli projekt sociální rehabilitace „Výzev se nebojíme“, kdy se snažíme pro klienty získat pracovní uplatnění. Nadto už během pobytu v rehabilitačních centrech poskytujeme poradenství rodinným příslušníkům – přímo u nich doma jim navrhujeme, jak je možné upravit jejich bydlení, případně radíme, kam se obrátit s výměnou bytu nebo kde získat bezbariérový byt.

Jde také o finanční poradenství, na co mají lidé právo, kde získat peníze a jak je využít?
Ano, a to i co se týká důchodů nebo sociálních dávek. Spolupracujeme též s doktorkou Špitálskou, zvláště ohledně odškodnění za pracovní či silniční úrazy. Za ty peníze by si člověk samozřejmě nejradši pořídil zdraví, ale to bohužel nejde, ale i tak je to bez nich dost složité. Navíc bohužel přibývá lidí, kteří si neplatí zdravotní ani sociální pojištění, a s tím je potom největší problém.

Které služby využívají klienti nejčastěji? Je to spíše rehabilitační oblast nebo poradenství?
Poradenství není to nejhlavnější, ale člověka nasměruje. Jinak jde hlavně o to, že v rehabilitačním ústavu se člověk nedostane do stavu, kdy by dosáhl svého maxima. Proto se na to snažíme navazovat a pomocí ergoterapie učíme klienty soběstačnosti – zvládat přesuny do auta, na postel, účastnit se normálních pracovních záležitostí. A pokud jsou to třeba mladí lidé, snažíme se je motivovat, aby dokončili vzdělání. Spolupracujeme s Masarykovou univerzitou, která má středisko Teiresiás s možností individuálního přístupu pro lidi s handicapem.

Vaše zařízení nemá lůžkovou část. Chtěli byste ji v budoucnu zřídit a poskytovat tak péči ještě intenzivněji?
To je náš velký sen. Snažíme se do vlastnictví získat budovu na Netroufalkách, která byla postavena jako mateřská školka a jesle, ale nikdy svému účelu nesloužila. Rádi bychom ji kompletně rekonstruovali a vybudovali ubytování zhruba pro dvacet klientů, aby bylo možno lidi brát na intenzivní týdenní až třítýdenní pobyty. Jednak proto, aby si mohla odpočinout rodina, jednak proto, aby se dotáhnulo to, co se nepodařilo v průběhu rehabilitačního léčení.

Myslíte si, že rehabilitační léčení není dostatečné? Nebo že by následná péče měla být intenzivnější, než je v současnosti?
Tělo potřebuje celoživotní podporu a údržbu. Navíc, jak jsem řekl, v průběhu toho prvního roku se nepodaří dosáhnout maxima. Obzvláště u kvadruplegiků jde o minimálně dvouletý, ale někdy až čtyřletý proces. Přitom už jenom to, že člověk dokáže odlepit zadek od vozíku a přesunout se na postel, je pro soběstačnost hodně podstatné. V tom bojujeme se zdravotními pojišťovnami, které odmítají platit lidem odkázaným na elektrický vozík polohovací postele s elektrickým ovládáním, kde si mohou nastavit výšku tak, aby se vždycky sesouvali seshora dolů. Pojišťovny si neuvědomují, že když je výška postele pevně nastavená, člověk tuto schopnost ztratí, a tím pádem se velmi zvětší jeho závislost na pomoci druhých.

Věnujete se druhým, vkládáte do toho svou sílu a energii. Cítíte to jako životní poslání? Dalo vám to odpověď na některé vaše otázky?
Určitě. Sám jsem potřeboval získat nějaký vzor, podle kterého jsem se snažil dosáhnout třeba sportovních výsledků. Pro mě to byl bývalý gymnasta Zdeněk Růžička z Brna, kterému se stal úraz při tréninku na olympiádu do Mnichova a zůstal na vozíku. Říkal jsem si, že když to dokáže on, proč bych to nezvládl já. Dodnes je to můj nejlepší kamarád. A takto se snažím pomáhat druhým.

Vojtěch Vašíček (*1956, Brno)

Bývalý paralympionik, vedoucí ParaCENTRA Fenix. Ochrnutý po úrazu od roku 1974. Několikanásobný mistr republiky v pětiboji, hodu diskem i oštěpem. Jeho největší sportovní úspěch je z paralympiády v Barceloně 1992, kde v pětiboji získal ve světovém rekordu zlatou medaili. Zúčastnil se i paralympiády v Atlantě v roce 1996 (čtvrté místo v hodu diskem, sedmé místo v pětiboji). V roce 1990 spoluzakládal Svaz paraplegiků. A v roce 2004 stál za vybudováním brněnského ParaCENTRA Fenix. To sdružuje imobilní občany po úrazu páteře s poraněním míchy či jiným získaným poškozením míchy a jejich příznivce. ParaCENTRUM poskytuje sociální poradenství, osobní asistenci, sociálně aktivizační služby a sociální rehabilitaci. V roce 2010 neúspěšně kandidoval za TOP 09 v Jihomoravském kraji do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Je ženatý a má tři syny. 

(redakčně kráceno)

Vydáno pod