„Neobvyklá bolest hlavy může znamenat ohrožení života,“ říká Gazi Yasargil

V Čechách jste po 41 letech. Poprvé jste tady byl na neurologickém kongresu, dnes jste tady na kongresu Evropské neurochirurgické společnosti. Jak se tady po těch 41 letech mezi svými kolegy cítíte?
Je to tak. Byl jsem tady v roce 1971, tehdy jsem přijel na dva dny a prezentoval jsem první zkušenosti při zavádění některých nových technik v neurochirurgii. Nejednalo se jen o aneurysma. Dnes jsem tady také jen na dva dny a svým mladým kolegům budu přednášet o své 60leté zkušenosti. Jsem velmi rád, že můžu navštívit toto nádherné město, které je centrem skvělé kultury v evropském i celosvětovém měřítku a které má neuvěřitelnou historii.

Před 40 lety byla mikrochirurgie ještě na začátku. Jaké byly vaše začátky v tomto oboru? Proč jste se pro něj vlastně rozhodl?
Neurochirurgie začala kolem roku 1890 s rozvojem vědecké technologie, matematiky a celé řady dalších disciplín. Každá dekáda pak přinášela obrovský pokrok. A specializace na neurochirurgii se začíná odvíjet zhruba od roku 1910. Ve třicátých letech vznikla vizualizace živoucích struktur v mozku, angiografie. A velké zlepšení přišlo po druhé světové válce. Tehdy byla doba zralá na to vymyslet nové mikrochirurgické techniky, které umožňují lépe vidět a lépe zacházet s cévami mozku, napravovat nejrůznější poškození mozkové tkáně a také eliminovat „balonky“, výdutě, aneurysmata, která vznikají na arteriích v mozku. Samozřejmě bylo důležité vymyslet nový mikroskop, abychom lépe viděli do mozku. Po roce 1960 se tato disciplína začala velice rozvíjet, takže v roce 1970 už jsem měl za sebou stovku operací.

Zasloužil jste se o vývoj moderních mikroskopů, o nové techniky. Vaše svorka na výdutě, která se používá dodnes, vlastně změnila obor. Jak jste na ní přišel?
Nebyl jsem sám, pomáhala mi celá řada kolegů. Tato svorka se začala používat už ve třicátých letech a my jsme ji potřebovali jen vylepšit, aby byla praktičtější a snadněji se aplikovala. Náš kolega doktor Malis nám umožnil přístup k bipolární koagulační technologii, kdy nedochází k velkému krvácení a operační pole zůstává velmi přehledné a čisté. Vidíme takřka stereoskopicky, takže máme přehled i do hloubky operační rány. Dříve byla při těchto operacích vysoká úmrtnost, ale dnes, kdy máme všechna tato technologická vylepšení, je úmrtnost pod jedno procento.
V mozku má výduť jedno procento populace, ale teprve závažná bolest lidi upozorní, že je něco v nepořádku. Nejsou to bolesti hlavy migrénového typu. Takže pokud člověk začne trpět náhlými bolestmi hlavy, měl by se obrátit na ošetřujícího lékaře, aby se zjistilo, jestli tam ta výduť není. Nejde tedy jen o to rychle operovat nějakou náhlou mozkovou příhodu, ale všimnout si toho, co se zatím neprojevilo. Šedesát procent lidí totiž umírá už při prvním projevu této nemoci.

Medicína i díky vám udělala celou řadu pokroků. Neděsí vás, co všechno už dokážeme?
Například u aneurysmat se používá také technologie, která se aplikuje dovnitř cévy – aneurysma je opatřenou jakousi vnitřní cívkou. Tato technologie vznikla v sedmdesátých letech a dnes je poměrně rozšířená. Experti se proto rozhodují, jestli použijí tuto cívku a budou to řešit intravaskulárně, anebo jestli použijí svorku.

Aneurysma i tak nikdy nedokážeme vyléčit na sto procent?
Ale ano, můžeme. Pokud dostaneme pacienta ještě v dobrém stavu a víme, kde aneurysma je, můžeme ho zcela eliminovat. Problém je v tom, že aneurysmata mohou být velmi malá, ale také obrovská. Pak musíme zvažovat, jestli použijeme mikrochirurgický zákrok, nebo budeme postupovat intravaskulárně.

Je toto onemocnění častější, než bylo dřív, nebo není?
Populace je mnohem lépe informovaná. I kolegové velmi dobře vědí, co to znamená subarachnoidální krvácení (krvácení pod mozkovu plenu pavučnici – pozn. red.), což také může být manifestováno akutní bolestí hlavy. Zkrátka dokážou pacienty mnohem lépe diagnostikovat a posílat je do center, kde mohou být léčeni. To je obrovský postup. Problém je, že mnozí lidé trpí bolestí hlavy a myslí si, že to nic není, že za doktorem chodit nemusí. Když pak dojde ke krvácení, může je to stát život. Čili pokud lidé pocítí neobvyklou bolest hlavy, musí k doktorovi. Může jim to zachránit život.

Je to práce náročná na psychiku. Jak jste se coby operatér vyrovnával s touto zátěží? S tím, že se musíte rychle a dobře rozhodnout?
Záleží na tom, v jakém stavu pacient přichází do nemocnice. Když dorazí ve velmi pokročilém stavu, musíme rozhodnout, jestli je to nějaký lokální hematom a jestli je zapotřebí okamžitě operovat. A když tam hematom je, musíme zase diskutovat, jakou metodou budeme postupovat. Sám dávám přednost operacím a samozřejmě chci, aby byl pacient při vědomí, pak můžeme mít dobré výsledky.

Jaký je největší úspěch, na kterém se podíleli vaši čeští kolegové?
Je to hlavně v diagnostice. Předtím jsme museli při lokální anestezii získat přístup do krční tepny, dnes se to může dělat na dolní končetině. A je možné diagnostikovat i zcela bezbolestně. Máme počítačovou tomografii, kde vidíme cévy de facto trojrozměrně. Na základě takovéto diagnózy se pak můžeme rozhodnout pro správnou léčbu, která není bolestivá a pro pacienta stresující. Mladí kolegové se naučili velmi dobře pracovat s mikrotechnologickými nástroji. Vědí, jak zavádět onu spirálu do cévy, a dochází k velkému pokroku v celé léčbě. Pro tuto léčbu ale neexistují žádné léky.

Mahmut Gazi Yaşargil (*1925, Turecko)

Neurochirurg. Medicínu vystudoval na Univerzitě Friedricha Schillera v Jeně, hlavní část své lékařské a vědecké praxe pak strávil na Univerzitě v Curychu. V mikrochirurgii zavedl rutinní používání mikroskopu. Vyvinul takzvané Yasargilovy svorky na aneurysma, které se používají dodnes. Podařilo se mu snížit mortalitu operací z 30 % na 3 %.  V současnosti působí jako profesor na University of Arkansas for Medical Sciences.

(redakčně kráceno)