„Náboženství doslova nesnáším,“ říká Milan Kohout

Kritizujete kapitalismus, komunismus, fundamentalistická náboženství. Můžete obecně říct, proti čemu se vyhraňujete?
Proti všem myšlenkovým totalitám. Proti totalitě za komunismu stejně jako proti totalitě náboženské.

Mohou vůbec lidé objektivně zhodnotit, co je konkrétně v daném systému totalitní? Ty pohledy mohou být dost subjektivní.
To máte pravdu. Když vychováte opici v kleci, je v kleci spokojená. To je celý problém relativity totalitních systémů.

Ale pravda jednoho nemusí být pravdou druhého…
To ne. Objektivní pravda je, že ta opice je v kleci. Právě umělci by měli mít zvláštní cit a smysl pro to rozpoznat, že není něco v pořádku, že je společnost nebo určitý myšlenkový systém totalitní.

Kvůli vaší akci Oprátky na prodej jste byl zatčen a poté postaven před soud. O co šlo?
Byl to světový festival, kdy měl každý performer připravit něco ve svém městě a pak to dát na web. V té době zrovna začala hypoteční krize v USA. Nechci se vychvalovat, ale je překvapivé, že to většina lidí neviděla. Přitom bylo tak zřejmé, že americký systém stojí na diktátu finančních kruhů. Že banky neuvěřitelně sprostě vydělávaly peníze na uvolnění regulací bankovního průmyslu…

Každý člověk se přece může svobodně rozhodnout, jestli si tu hypotéku vezme nebo nevezme?
To vůbec nemáte pravdu. Bankéři dokonce vyvinuli takový způsob prodeje hypoték, že je vnucovali těm nejchudším vrstvám obyvatel. Přišli na to, že jim namluví, že mají dost peněz, a v papírech vyplní, že mají větší příjmy než ve skutečnosti. Druhý den tu hypotéku prodali v takzvaných balíčcích, hedgeových fondech, které se pak po celém světě prodávaly jak horký brambor z banky do banky. Neustále tím uměle rostla cena nemovitostí, až to akcelerovalo do obrovské bubliny.
Tak jsem šel před ředitelství Bank of America a rozhodl se tam prodávat oprátky, které by si ti chudáci mohli koupit k těm svým hypotékám. Bylo totiž jasné, že dříve nebo později začnou lidé přicházet o své domy. Dnes jsou to miliony rodin.
Nejstrašnější je, že ten systém je diktován bankéři a úzkou finanční elitou ve Spojených státech, takže za to nikdo nebyl potrestán. Jede se, jako by se nechumelilo. Společnost do toho napumpovala triliony dolarů. Vláda, všichni ti kašpaři, co tam sedí, se chovají jak politbyro v Sovětském svazu za Brežněva – kdo netleská, přijde o práci.

Byl jste zatčen a postaven před soud, nakonec z toho nic nebylo. Jaký to mělo dopad? Nejsou vaše performance pouhým výkřikem? Všimne si toho někdo? Nebo jde jen o vaši potřebu něco vyjádřit, na něco upozornit?
Vždy jsem chápal a také tak učím, že umění musí být spojené se životem. Proto jsem svou retrospektivní výstavu v Brně nazval Politika je Život je Umění. Je to jeden kruh, fúze politiky, života a umění. Když umění není vyjmuté jako nějaká entita, která se vystavuje ve stupidních galeriích, tak v podstatě pracuje se životem.
U mých akcí jsem si mnohdy ověřil, že skutečně nastartovaly alespoň diskuzi, v mnohých případech dokonce změnily situaci: Když jsem se po revoluci vrátil, byl jsem šokován latentním rasismem místní společnosti. Rasismem, o kterém lidé ani neví. V Matiční ulici byl neuvěřitelně sprostě postaven plot, který odděloval Čechy od Čechů. Tak jsem tam napůl rozřízl českou vlajku a každou polovinu dal na jednu stranu plotu jako symbol, že ta zeď rozděluje úplně rovnoprávné občany. Dostalo se to do médií, bylo to i na BBC a CNN, a ústecké zastupitelstvo pod tím tlakem zeď asi za 14 dní poté zbořilo. Takže někdy to funguje tak, že to má i hmatatelný dopad. A to by umění mít mělo. Umění by mělo být v ulicích a nemělo by někde okrašlovat život estetikou.

Umění, které nekritizuje, neukazuje prstem na nešvary, je mrtvé?
Je mrtvé, bezzubé, chcíplé. Umění má podle mě tři atributy: jak to vidím očima – estetika, jak to chápu mozkem – kognitivita, jak to cítím srdcem – etika. A ten etický rozměr je pro mě úplně nejdůležitější.
Jenže v posledních 25 letech umělci úplně zapomněli na svou roli kritika, rebela, burcovače veřejného mínění. Nechali se prodat jako prostitutky na trhu – začali prodávat věci. Je naprosto směšné, že se punkové hnutí prodalo jako kurva. Přitom to bylo rebelantské hnutí proti konzumerismu, kapitalismu, proti nesmyslnosti dnešního systému, který je v mnohých věcech daleko totalitnější než bývalý komunismus.

Vy také kritizujete některá náboženství. Nebo kritizujete pouze některé jevy, které je doprovází?
Náboženství doslova nesnáším. Náboženství, pakliže se z nich stanou instituce, jsou největší překážkou mírového soužití ve světě. Všechny možné konflikty se odehrávají na rozmezí náboženských systémů. Možná kdysi náboženství mělo nějakou funkci, když bylo vázáno v určité oddělené komunitě. Ale jakmile se svět začal přelévat, unifikovat, globalizovat, začala se srážet ta nesmyslná dogmata, kdy jeden každý tvrdí, že ten jeho bůh je pravý…

Víru v boha a jakékoliv církevní zřízení snad rozlišujete? Nemůžete zasahovat do víry, když někdo opravdu věří v boha a má s ním nějaký vztah?
Ještě bych toleroval, kdyby to byla soukromá představa o nějakém božství. I když pro mě je jakákoliv představa boha nepřijatelná. Ale budiž. Jakmile se to dostane do institucí, je to příšernost.
Je zajímavé, že za komunismu jsme se skoro zbavili náboženství, za což bych dal paradoxně komunistickému totalitnímu systému kredit. Měli jsme to dotáhnout. Katolická církev se zase dostává k moci, a přitom by podle mě měla být zakázaná jako teroristická organizace, protože hlásá netoleranci mezi lidmi.

Pokud chcete svobodu, musíte také uznávat, že někdo věří?
To jo. To beru jako svobodu. Ale totalitní náboženské instituce tu svobodu jedinci odebírají.

Dokážete uznat, že to může být úhel pohledu?
To není úhel pohledu, to je přesně designovaný program instituce, která chce ovládnout masy. A to včetně buddhismu. Třeba v Thajsku není odluka církve od státu a buddhismus je tam státní náboženství. Představa, že buddhismus je oproštěn od této totalitní funkce, je naivní.

Jste performer. Jak byste definoval tento způsob umění? Kde v tom to umění hledat? Kromě toho, že je to věc, kterou kritizujete dění kolem.
Umění musí být spjato se životem, to mě fascinuje. Mám to z českého undergroundu, kde bylo umění součástí života, nikoliv establishmentu. Proto si vážím mého kamaráda Magora, který nádherně definoval rozdíl mezi oficiální, trapnou, připitomělou kulturou a druhou kulturou, která je spjatá se životem.
Umění zdechlé v galeriích, oslavné, ozdobné, to pro mě není umění. Takový Bakunin na konci 19. století navrhoval, aby se na barikády vynesly z galerií nejdražší obrazy a otestovalo se, jestli to umění má ve společnosti ještě nějakou funkci. Jestli budou vládní jednotky schopny střílet do nejkrásnějších obrazů světové historie.

Provokujete lidi okolo sebe tím, co děláte?
Rád bych. Někdy se to míjí účinkem. Ohlasy jsou extrémní – buď extrémně souhlasné, nebo extrémně negativní.

Loni jste vydal knihu Proveď vola světem, volem zůstane. Jste básník. Proč jste se rozhodl vydat prózu? O čem ta kniha je?
Každý umělec by měl pracovat multimediálně, protože věnovat se jen jednomu oboru je strašně omezující. A psaní knih je pro mě taky druh performance.
Část knihy popisuje můj život a zkušenost s českou druhou kulturou, undergroundem, a totální opresí komunistického systému. Ale zároveň to líčí, jak jsme si v druhé kultuře, která byla totálně paralelní s první kulturou, našli neuvěřitelný prostor svobody. Kolikrát žákům říkám, že jsem se nikdy necítil tak svobodný, jak za totalitního Československa. Když se člověk odtrhl a vzdal se jakýchkoli kariér, postů a nadějí na uznání v uměleckém světě, najednou se tam vytvořil soukromý prostor druhé kultury, který jsme si strašně užívali. Po různých statcích a chlívech jsme dělali festivaly, neexistovala tam žádná cenzura.
Za kapitalismu je cenzura i sebecenzura každého umělce neuvěřitelná. Aby prodal ten svůj výtvor jak prostitutka na trhu, cenzuruje sám sebe. Koukněte se na úroveň umění dneska. To je příšernost. To jsou záplavy naprostých sraček, jako jsou třeba hollywoodské filmy. Všechno je to designované diktátem ekonomie.

Jak byste si představoval ideální zřízení společnosti? Kritizovat je velice jednoduché, ale přijít s novým nápadem už tolik ne.
To se mě ptají žáci taky. Kdybych to věděl, tak bych vám to řekl. Nevím. Ale to přece nebrání umělci reagovat na to, co není dobré v daném status quo ve společnosti. Umělec nemusí být vizionář, který má nastiňovat definice nových systémů.

Milan Kohout (*1955, Plzeň)
Performer, básník a vysokoškolský pedagog. S uměleckou tvorbou začal za normalizace v prostředí undergroundu. V roce 1986 byl jako signatář Charty 77 kvůli své politické a kulturní činnosti se skupinou dalších signatářů vyhoštěn z Československa. Po obdržení azylu ve Spojených státech se přestěhoval do Bostonu. Tam v roce 1993 obdržel diplom na vysoké umělecké škole The School of the Museum of Fine Arts. Od roku 1994 je členem legendární umělecké skupiny experimentálního umění v Bostonu Mobius.
Ve své tvorbě se zaměřuje především na postavení etnických menšin a na kritiku totalitních systémů, na roveň přitom staví kapitalismus a komunismus, ale i náboženství. Jeho základním uměleckým projevem je akční umění, tedy nejrůznější intervence do veřejného prostoru. Mezi jeho nejznámější akce patří rozříznutí české vlajky u plotu v Matiční ulici v Ústí nad Labem, kritika finančního průmyslu v podobě „Oprátek na prodej“, která ho dovedla až před soud, nebo vytírání symbolické krve na náměstí Ťien-an-men v Pekingu po nepokojích z roku 1989.
(zdroj: dum-umeni.cz)  

(redakčně kráceno)