„Umělci jsou důležitý článek společnosti,“ říká Krištof Kintera

Proč pomník sebevrahům?
Hned vás musím opravit. Není to pomník, ani památník. Je to spíše memento mori, což je v umění tradiční žánr. Volně přeloženo to znamená „pamatuj na smrt“ nebo „pomni svou konečnost“. Jsou to ty lebky, které se objevují na barokních obrazech a mají tuto symboliku. Čili je to spíše vzpomínka, upomínka, ale není to pomník, ani památník.

Proč jste ho vytvořil?
Vždycky, když se vyskytuju pod Nuselským mostem, jsem naplněný stísněným pocitem z jeho nechvalně známé minulosti. Také jsem chodil v okolí na střední školu a nedaleko bydlím. V těch místech si vzalo život spousta lidí, hovoří se o 250 až 350 lidech, a já jsem na to chtěl upozornit. Čili jde o pietu, kterou jsem se jednoho dne rozhodl nějak ztvárnit. Upřímně řečeno jsem ani nevěřil, že se to podaří, ale asi po dvou letech se to podařilo. Nevěřil jsem, že se podaří něco takového prosadit oficiálně vzhledem k tomu, co se děje v českých městech, a k současné situaci v republice.

Takže nejen obavy s přijetí, ale i z podpory obecně?
Přijetí bude samozřejmě kontroverzní, spousta lidí se s tím nebude schopná ztotožnit nebo srovnat. Musím ale říct, že jsem byl příjemně překvapen, že Praha 2 se s tou věcí vzhledem k choulostivosti tématu ztotožnila a ta památka tam je.

Má to podobu lampy svítící k nebi. Bojíte se, že to bude diskutováno tím stylem: je to umění, nebo je to cosi, co by mělo šokovat? Jak to vnímáte? Jak je pro vás diskuse o rozdílu mezi uměním a zábavou důležitá?
Umění pro mě není určitě jenom zábava. Umělci jsou hrozně důležitý článek společnosti, protože mají odvahu a potenciál přemýšlet jinak. Mají, jak já říkám, „mentál“ vidět věci z jiného zorného úhlu. A to se nesmí podceňovat.

Tedy smyslovými prostředky zachytit nadsmyslové vjemy?
Třeba, a to, jestli to je šokující nebo kontroverzní, už je věc druhá. Třeba v tomto případě jsem rozhodně nechtěl šokovat. Je to velice choulostivé téma a ztvárnit ho není jednoduché. Já ale věřím na to, že v jednoduchosti je síla, a proto jsem se rozhodl pro minimální, nepopisné gesto.

Dnes večer slavnostně začíná Pražské Quadrienále. Vy jste vytvořil celý vizuální styl této přehlídky. Jedno z míst, kde se bude odehrávat, je Národní galerie. Jak by podle vás měla vypadat moderní galerie?
Rozhodně by neměla vypadat tak, jak vypadala posledních deset let. Mělo by to být místo, kde je vám příjemně. Kde se nebojíte, že po vás budou neustále startovat kustodi, že se chováte nepatřičně. Kde si můžete klidně sednout na zem nebo lehnout na nějakou lavičku a rozjímat. Mělo by to být místo, které by mělo mít živelnou, cool, bezvadnou kavárnu…

Proč tohle naše galerie neumí? Je to i proto, že do galerií nechodí rodiny s dětmi?
Ony se tam bojí. Třeba já se do Veletržního paláce bojím, nechodím tam, je mi tam nepříjemně. Atmosféra je tam téměř zkyslá, dala by se krájet. Přitom jsou po celém světě instituce, kde to je přesně naopak. Tam jdu, protože vím, že mi tam bude dobře, že tam bude otevřeno třeba do deseti nebo do jedenácti do večera. Čili ten koncept se musí absolutně obrátit. Musí přijít někdo, kdo pochopí, že se to místo musí chovat úplně jiným způsobem. Je mi s podivem, že zatím nikdo nepřišel. Zdá se mi, že to není o penězích, ale o lidech.

Máte pochopení pro abstraktní umění, nebo je tady něco z poslední doby, co jste viděl v galeriích a kdy jste si říkal, to je věc, která smysl nemá?
Mám smysl pro jakékoliv umění a jsem milovník umění. To mi dává dál smysl nějak existovat a žít v tomto přeracionalizovaném světě. Čili všichni by měli mít smysl pro umění a mají ho, akorát se zbytečně ostýchají. Třeba zelená plocha je abstraktní obraz a stejně vás může bavit dívat se na jezero. Každý má vztah k umění.
Samozřejmě sleduji, co se děje v galeriích, a neříkám, že to všechny instituce dělají špatně. Například Galerie Rudolfinum nebo Galerie hlavního města Prahy mají výborný program. Jde ale o to dát tomu ten šmrnc, udělat z toho místo, kam chci přijít.

(redakčně kráceno)