Rubl táhne Rusko ke dnu

ČT24

ČT24
pátek 19. prosince 2014 Ester

Jak sedláci u Chlumce

Velikost textu:
aktualizováno 12. 5. 2011 20:39

Selská rebelie druhé poloviny 18. století ve východních Čechách dala vzniknout nejen ustálenému lidovému rčení znamenající fatální neúspěch. Ale i historickému odkazu bojovnosti, statečnosti i zoufalosti poddaného lidu, který se vzbouřil proti vyčerpávající a nelítostné robotní povinnosti. Z hlediska dobového kontextu jde o záležitost celkem běžnou, dalo by se říci typickou. Přesto se u nás, bohužel i díky komunistické historiografii, tento venkovský odboj stal jakýmsi kultem a prapodivným mementem.

Sedláci u Chlumce
Sedláci u Chlumce

O skutečných motivech a průběhu velké selské rebelie hovořili v Historii.cs z 18. dubna historici Aleš Valenta z Univerzity Hradec Králové, Eduard Maur z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Pavel Himl z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Moderovala historička Marie Koldinská.

Pane doktore, proč se říká "dopadli jak sedláci u Chlumce"? Jak vlastně dopadli sedláci u Chlumce?
Valenta:
Váže se to k události z roku 1775, kdy v rámci selské rebelie jeden z houfů přitáhl do města k zámku a v druhé polovině března se střetl s vojskem na hrázi tehdejšího Velkochlumeckého rybníka. Sedláci byli v podstatě neozbrojeni, nanejvýš měli nějaké okované hole, kosy, takže srážka poměrně rychle skončila vítězstvím vojska, které několik sedláků zastřelilo (přesné počty obětí jsou nedohledatelné), několik sedláků se utopilo v rybníce a zbytek se rozprchl po okolí. Tím srážka skončila. Nešlo tedy o žádnou velkou bitvu. Nicméně se stala symbolem rebelie a od té doby se zde to přísloví ujalo.

přehrát video
Historie.cs

Kam datovat počátky selských nepokojů v českých dějinách?
Maur:
Vzpoury jsou od 90. let 15. století doloženy v roce 1494 na Moravě na zábřežském panství,známá je vzpoura Dalibora z Kozojed roku 1498 a pak to pokračuje dále,prakticky nepřetržitě.

Víme něco o důvodech poddanských vzpour? Dalo by se to nějak zobecnit?
Himl:
Nejobecnější příčinou bylo tíživé postavení poddaných,zatížení vrchnostenskými povinnostmi,které seale právě od konce 15. století do 18. století proměňovaly. Další příčinou byly obecně náboženské záležitosti. Zejména v 16. až 18. století v souvislosti s reformací a vlastně i s protireformací.

Maur: Jedna věc je tomu období asi společná: jde o období výstavby režijního vrchnostenského velkostatku. Proti středověké době, kdy byly základním zdrojem příjmů platy poddaných, začíná najednou vrchnost budovat vory, pivovary, železárny a další podniky, s čímž rostou nároky na poddané.
Kdybychom to srovnali s jinými zeměmi, tak je tehdy jasně zřetelné zaměření proti vrchnosti, pochopitelně s výjimkami, například za třicetileté války byly vzpoury proti vojsku a podobně. Třeba ve Francii byla velká krvavá povstání namířená nikoli proti vrchnostem, ale proti státu a výběru daní. Někde se jich dokonce zúčastnili šlechtici, protože daňové břemeno tížilo všechny.

Himl: Drtivá většina poddaných žila na panstvích, což byly hodně autonomní jednotky. Nějací cestovatelé dokonce označovali jednotlivá panství šlechtických i jiných vrchností jako malé státy ve státě.

Hovoří historik Jiří Mikulec z Historického ústavu AV ČR:
Myšlení sedláků v 17. a 18. století je pro nás z velké části utajená záležitost, protože máme minimum pramenů pocházejících přímo od venkovanů. Takový Vavák nebo bratři Volní, kteří po sobě nechali písemnosti, Volní dokonce básně, jsou naprosté solitéry. Historik se tak může opřít pouze o názory a postřehy příslušníků vyšších společenských vrstev, případně o nejrůznější soudní spisy, výslechy poddaných a tak. Vždy je to ale postavené trochu na vodě.
Na venkově hrála roli další věc, a to prastarý, ještě z předkřesťanských dob, magicko-kosmologický systém venkova, způsob myšlení. Venkované žili už někdy v raném středověku v prostoru, který byl prostorem osvojeným. To byla jejich vesnice, polnosti, kde nalézali a cítili určité bezpečí. A za tímto prostorem byl prostor neosvojený, cizí, z něhož mohlo přicházet různé nebezpečí a riziko.

Maur: Důležitou úlohu hrála při vzpourách venkovská samospráva, rychtáři, konšelé. Jejich postavení bylo ovšem obojaké, protože byli představitelé obce a zároveň nejnižším článkem vrchnostenského aparátu – někde dědičně, někde jmenováním vrchností, nebo přinejmenším schválením. Podle toho vypadalo také jejich jednání.
Někde patřili k vůdcům povstání, ale v rámci velkých hnutí spíše k umírněnějším proudům. Je to například případ povstání 1775 a takzvaného selského guberna ve Rtyni u Náchoda. To byla vysloveně organizace rychtářů z okolní vesnice, kterou vedl dědičný rychtář Nývlt. Ti hledali relativně umírněný postup – vynutit si demonstračním zastavením robot určité ústupky. Jenže jakmile se dá dav do pohybu, mohou se uplatnit nejrůznější radikálové, kteří vytyčují hesla, o která zámožným sedlákům vůbec nešlo a od kterých se naopak distancovali.

Valenta: Na Chlumecku byl významnou postavou Matouš Chára, rychtář z nedaleké obce Obědovice, který 24. března 1775 přitáhl v čele jednoho ze sedláckých houfů k chlumeckému zámku. Tento velice radikální houf se zformoval v okolí Smiřic nebo Hoříněvse severně od Chlumce. Sedláci přitáhli až k zámku, který byl tehdy obklopen mříží, a snažili se dostat dovnitř a vynutit si podpis zrušení roboty.
Matouš Chára byl později zajat, vězněn v Hradci Králové a souzen delegovaným soudem. Navzdory snaze zdejší vrchnosti, Kinských, byl bez velkého trestu propuštěn po několika týdnech a vrátil se do Obědovic. Hrabě Kinský potom dokonce s pohoršením soudu vytýkal, že se tento člověk mohl vrátit, ač vyhrožoval, že zničí nejen zámek, ale že dokonce chce pobít Kinské a tak dále. Chára byl nakonec pouze sesazen z rychty, o dalších trestech nevíme.
Pokud jde o Nývlta, ten nakonec také vyšel celkem s menším potrestáním, i když původně byl delegovaným soudem odsouzen k smrti. Ve Vídni ale rozsudek změnili, takže byl nakonec odsouzen k několika měsícům nucených prací. Na svou usedlost do Rtyně se vrátil už na podzim 1775, i když samozřejmě už ne jako rychtář, a dožil vcelku v klidu.

Mluvíme sice o sedlácích u Chlumce, nemůžeme ale opomenout ještě jednu slavnou poddanskou vzpouru, a to jsou Chodové a Kozina o 80 let dříve?
Maur:
Šlo o skupinu obyvatelstva, která se od okolních poddaných rozlišovala větším množstvím nejrůznějších privilegií, která jim většinou písemně vydali čeští panovníci a zčásti to bylo na základě zvykového práva. Znamenalo to určité ekonomické výhody, například využívání lesa, a souviselo to s polohou Chodska na hranicích s Bavorskem, respektive Horní Falcí, a se strážní službou.
V souvislosti s českým stavovským povstáním ovšem panovník v roce 1680 prohlásil všechna poddanská privilegia (vydána před tzv. ohavnou rebelií, tedy před rokem 1618) za neplatná, pokud je nové vrchnosti nepotvrdily.
K tomu na Chodsku samozřejmě nedošlo, protože Lamingenovi (Lomikarovi) šlo o to srovnat Chody s ostatními poddanými. A je zajímavé, že současně s tím, kdy na původní chodské vesnice kladl vysoké robotní a jiné nároky, probíhala německá kolonizace v horských oblastech. Těmto novým poddaným přitom Lamingen určité výhody dával, aby je přilákal. I to se ale časem srovnalo a v 18. století bojovaly už obě skupiny spolu.
Chodové vlastně nepřetržitě od přelomu 15. a 16. století vedly určitý zápas s vrchností (se zástavními vrchnostmi a pak s dědičnou vrchností) formou nejrůznějších sporů a stížností u císaře. Obešli za císařem snad půl Evropy. Je skutečně obdivuhodné, co všechno stihli, a hlavně co všechno stihl císař.

A císař jim poskytl audienci?
Maur:
Leopold I. jim poskytl audienci v 90. letech 17. století,kdy byl Kozina a další ve Vídni,ale zaujal takové obojaké a ne zrovna nejlepší stanovisko. Mimo jiné jim například vydalpísemnost, které nerozuměli, s tím, že ji mají donést pražským místodržícím. Chodové se těšili, že tam jsou zrušeny roboty nebo že jsou osvobozeni, ale bylo tam ve skutečnosti napsáno, že až přijdou do Prahy, tak je mají zatknout a uvěznit. Takže oni to donesli do Prahy a tam je také zatkli a uvěznili. Přičemž původně měli z té audience dojem, že jejich věc je na dobré cestě.

Pozval Kozina Lamingena (Lomikara) na boží soud, nebo je to pověst?
Maur:
Žádný soudobý pramennic takového nezná.Je to pověst zapsaná až koncem 18. století, roku 1799, proboštem augustiniánského kláštera v Domažlicích v klášterní kronice. Je tu ale jedna věc, která nepochybně vedla k tomu, že taková pověst vznikla: Kozina byl popraven 28. listopadu 1695 a Lamingen umírá 2. listopadu 1696 – téměř do roka a do dne, navíc na dušičky. To nepochybně muselo vyvolávat nejrůznější dohady a narouboval se na to ten boží soud, což je motiv známý z nejrůznějších pověstí už raně křesťanských mučedníků.
Asi nejznámější je případ templářského velmistra Molay, který v době, kdy byli templáři zrušeni a po stovkách popravováni, vyzval papeže i francouzského krále na boží soud a oba do roka skutečně zemřeli. Boží soud je tedy jakýsi putovní motiv, který byl vždy určitou nadějí těch, kterým se to  nepovedlo.

Jaká byla situace poddanského lidu v Čechách v 70. letech 18. století?  Byla horší než v jiných zemích, nebo byla srovnatelná?
Valenta:
Pravděpodobně byla srovnatelnás ostatními zeměmi ve střední nebostředovýchodní Evropě.A s velkou pravděpodobností se v průběhu 18. století zhoršovala navzdory tomu, že od roku 1680 byly vydány celkem tři robotní patenty, poslední roku 1738, kterými se stát poprvé snažil zasáhnout do robotních povinností a do určité míry chránit poddané před útlakem ze strany vrchností. S těmito třemi patenty byl totiž velký problém v tom, že stát de facto nebyl schopen nebo ochoten je na vrchnostech vynutit. Život na panstvích tak šel dál svou vlastní cestou, pravděpodobně cestou dalšího zvyšování robotních povinností.
Každé panství bylo světem pro sebe a poměry se velice lišily. Nicméně z nejrůznějších zpráv a z výzkumů v jednotlivých panstvích můžeme říct, že v druhé polovině 18. století byla průměrná robotní povinnost velice vysoká. Nejtěžší, potažní robota (sedláci museli svůj volský nebo koňský potah poskytnout na panská pole) zřejmě přesahovala v průměru tři dny v týdnu. Lišilo se to podle ročního období, nejtěžší to bylo v létě, kdy se sklízela panská pole. A velice obtížná byla i pěší robota, kterou provozovali chudší vesničané bez potahu.
Navíc v té době proběhly slezské války, proběhla sedmiletá válka, které zasáhly nejvíc právě severovýchodní Čechy. Kraj Hradecký, později Hradecko-Bydžovský, totiž leží na hranicích s Pruskem a právě pruské vojsko sem od 40. let do 60. let 18. století několikrát vtrhlo, vždycky kolem Náchoda nebo Broumova, takže nejvíc poplenilo a poškodilo právě místní panství. To pak pochopitelně postihlo jak vrchnosti, tak poddané. A aby toho nebylo málo, v letech 1771, 1772 zde proběhl hladomor.
Na některých panstvích také velmi škodila poddaným obvyklá kratochvíle vrchnosti, tedy hon a lov. V  oborách bylo velké množství zvěře, která často poškozovala poddanská pole. Dokumentuje to celá řada stížností na panství Kinských.
To všechno byly důvody, proč v roce 1775 nakonec vypukla ta rebelie. V očekávání nějakého státního zásahu, který pořád nepřicházel, nakonec poddaní vzali věci do svých rukou a snažili se na státu vynutit úpravu robotních poměrů.

Hovoří historik Jiří Mikulec z Historického ústavu AV ČR:
Často se uvádí, že mentalita selské společnosti byla konzervativní. Je i není to pravda. Krásně je to vidět na příkladu Vavákových pamětí. Vavák byl člověk, který s neobyčejnou radostí a nadšením vítal všechny úlevy, kterých se od Josefa II. dostává selskému obyvatelstvu. Prostě se nachytal na image Josefa II., na toho úžasného selského císaře, a hluboce tomu věřil. To je tedy to osvícenství, které venkov přijal.
Na druhé straně byl ovšem Vavák jakožto barokní katolík naprosto zděšen a bezradný z náboženských reforem. Z likvidování poutí, procesí, omezování bohoslužeb, rušení a zavírání klášterů. A další moment, z jeho pohledu něco zvráceného, je tolerance náboženská. To, že mají být najednou nekatolíci uznáni státem, Vaváka vyvedlo úplně z míry.
Takže bych řekl, ano, venkov je konzervativní v náboženské myšlenkové rovině, ale jinak je konzervativní především, když se mu to hodí, když mu to vyhovuje. Ve chvíli, kdy má přijít polepšení selského stavu, nenajdeme zbla konzervatismu.

Himl: Sedláci často upínali svoje naděje ne bezprostředně k vrchnostem, ale k panovníkovi. Někdy se pro to používá pojem naivní monarchismus nebo lidový monarchismus. K císaři do Vídně tak pořád někdo cestoval. Byla tam už na to zařízena infrastruktura, kdy tam byla spousta pokoutních písařů, kteří sestavovali poddaným jejich memoriály.
Ovšem naivní monarchismus nespočíval v představě dobrého panovníka, který nezná skutečnou situaci a útlak ze strany vrchností. Pro poddané to byla jedna z taktik, jak obejít vrchnost nebo jak na ni aspoň vykonávat tlak. Muselo být přitom zřejmé, že naděje, že panovník na konkrétním panství bezprostředně zasáhne, je malá. Už po prvním robotním patentu z roku 1680 byl totiž stanoven přesný instanční postup, jak zacházet se stížnostmi. A první, kdo se ke stížnosti měl vyjádřit nebo ji vyšetřovat, byla zase vrchnost, až pak krajský úřad a tak dále.

Z Pamětí Františka Josefa Vaváka - Selské povstání 1775:

Při té bouřce tyto věci hlavníjsou k pozorování, které zkrátka zde poznamenávám, že ti vzbouření lidé mluvili, že jakés písmo zlatem psané mají a to že má býti od samého císaře pána, v němžto se dává plnost svobody, což jedni druhým, když odcházeli, jako za heslo nechávali. Kdo ale to psaní má aneb je viděl, to žádný povědít neuměl.

Fáma o vydání zlatého patentu, která se šířila mezi vzbouřenými sedláky. O co šlo? Co si mysleli, že to vlastně je?
Valenta:
Zejména po velkém hladomoru počátkem 70. let 18. století ve Vídni pochopili, že je změna robotních poměrů v českých zemích akutní. Byla jmenována urbariální komise, která měla připravit změnu urbářů. Urbáře byly knihy, do kterých byly zapisovány robotní povinnosti. A roku 1771 byly dvorním dekretem Marie Terezie zároveň vyzvány vrchnosti, aby se s poddanými snažily domluvit právě na úpravě urbářů ve smyslu zmenšení poddanských povinností.
Vrchnosti se k tomu stavěly zřejmě velice liknavě, i když podle některých novějších studií byly někde nové urbáře vypracovány. Nicméně kombinace liknavosti vrchností a pomalosti tehdejších úřadů vedla k tomu, že naděje sedláků byly stále zklamávány. Navíc v Čechách a na Moravě se na venkově už vědělo, že se ve Vídni něco chystá, i když nevěděli přesně co, a očekávání narůstalo.
Těsně před velkým povstáním byl na podzim roku 1774 vydán dvorský dekret, který znovu vyzval vrchnosti, aby urychlily přípravu nových urbářů. Dekret se zřejmě během ledna 1775 dostal do rukou poddaných na panství Teplice, odkud se dalšími cestami rozšířil po celém severovýchodním koutu Čech. Tento dvorský dekret se pak v představě poddaných stal tím "zlatým patentem", o kterém se domnívali, že ruší robotu jako takovou.
Z toho pak pramenilo hlavní očekávání, které vedlo ke vzniku selského guberna ve Rtyni, které asi v polovině března 1775 začalo připravovat vlastní postup nátlaku na vrchnosti, aby byly donuceny vydat zlatý patent, který poddaným údajně skrývaly.

Dá se říci, že ta vzpoura byla organizovaná? Že měla jasně vymezený cíl? Nebo byla částečně živelná?
Valenta:
Oba prvky jsou tu přítomné.Zpočátku to začalo živelněna některých statečcíchpři slezských hranicích,potom nastala fáze jakési organizace spojená právě s gubernem ve Rtyni v čele s Nývltem, což byla největší obec na náchodském panství. Toto guberno pak asi od 20. do 28. března 1775 do určité míry koordinovalo činnost okolních obcí a panství. Poddaní měli ve velkých houfech docházet na panské kanceláře a vynutit si od úředníků zlatý patent nebo alespoň prohlášení, že se ruší nebo maximálně redukuje robota. Nývlt si nakonec v Náchodě vynutil od správce potvrzení, že nejtěžší potažní robota se redukuje na jeden den v měsíci a pěší robota na šest dní v roce. Šlo tedy o radikální redukci. Podle tohoto vzoru postupovaly i okolní vesnice.
Jenomže jak se hnutí šířilo dál na jih, k Hradci Králové, k Chlumci a ku Praze, koordinace se postupně vytrácela a jednotlivé houfy postupovaly víceméně samostatně. Nadto do toho vstupovaly i různé další motivy, takže leckde docházelo k útokům na fary a na zámky, tedy k násilí, které původně guberno v žádném případě připustit nechtělo.

Svědectví o selských bouřích podal mimo jiné sedlák František Josef Vavák. Kdo to byl?
Himl:
Vavák byl rychtář, ale ne ledajaký. Vavák představoval do jisté míry venkovskou elitu.

Maur: V době, kdy bylo povstání, nebyl ještě rychtářem. Rychtářem byl v té době jeho tchán a on mu v jeho funkci pomáhal. Byl obecní starší a měl na starosti obecní finance. Vavák se stal rychtářem asi tři roky po povstání, když po tchánovi zdědil jeho velký statek. Do té doby byl Vavák chalupník. Jeho otec sice původně hospodařil na nesmírně velkém selském statku, ale ten mu v roce 1750 vyhořel, takže přesedlal na poměrně malou chalupu. Tu pak Vavák pak zdědil a sňatkem se zase dostal mezi venkovskou elitu.

Komu tenkrát patřilo chlumecké panství? Jak se zdejší vrchnost stavěla k povstání?
Valenta:
Od počátku 17. století tady byli vrchností Kinští ze Vchynic, významná hraběcí česká rodina, která patřila zejména ve druhé polovině 17. století a první půlce 18. století k nejpřednější české i dvorské šlechtě. A to panství bylo poměrně veliké.
Roku 1760 se majitelem stal František Ferdinand Kinský, přičemž po svém otci Leopoldovi i starších předcích zdědil velké finanční problémy. To bylo ovšem u šlechty poměrně běžné. Dokonce musel ještě před povstáním na pět let postoupit správu panství jakési státní administrativní komisi, která se snažila dlužní břemeno snížit. Nevěřili mu totiž, že bude schopen omezit lov a jiné výdaje na panské kratochvíle.
Pokud jde o vztah Františka Ferdinanda k poddaným, myslím, že byl obvyklý jako u ostatních vrchností. Styk šlechty s poddanými byl poměrně omezen a odehrával se prostřednictvím vrchnostenské správy.

Když se zaměříme přímo na rok 1775, byli Kinští v té době v Chlumci, nebo pobývali jinde?
Valenta:
Patrněbyli ve svém pražském paláci a na chlumeckém zámku se podle některých zpráv nacházela pouze manželka Františka Ferdinanda Kristýna Kinská se synem. Majitel panství byl tedy v Praze a jako na jiných panstvích se s povstáním museli vyrovnat úředníci. Zde byl ředitelem pověstný Josef Antonín Píč, který byl nakonec jako jiní direktoři donucen podepsat vzbouřeným sedlákům velké úlevy na robotě.
Kinský nakonec přijel až po potlačení povstání v létě 1775, což korespondovalo s cyklem života šlechty (zimu šlechta trávila většinou v městských palácích a jaro a léto na venkovských rezidencích). Nakonec velmi neoblíbeného a na poddané zřejmě dost striktního Píče odvolal, ale už v prosinci 1775 ho znovu do pozice direktora vrátil.

Jak se vyvíjel postoj Kristýny Kinské, která v době povstání a po jeho potlačení byla tady na zámku? Jak se stavěla k zajatým sedlákům?
Valenta:
V první řadě měla nepochybněobavy o svůj osud a o osud svého syna Leopolda, s nímž na zámku pobývala, takže byla pod ochranou malé vojenské jednotky. Po druhé srážce z 26. března byli sedláci v počtu patrně několika set uvězněni zprvu v masných krámech ve městě a potom přesunuti do jízdárny na zámku, což bylo bezprostředně vedle zámecké budovy, kde Kristýna Kinská pobývala.
Podle některých zpráv se pokusila sedlákům trochu zlepšit jejich věznění. Byli tam totiž drženi několik dní o chlebu a vodě ve velice těžkých podmínkách, byl březen a velká zima. A ona se jim zřejmě snažila dodat nějaké potraviny a trochu se o ně postarat. Snad je možné v tom spatřovat jistý projev přežívajícího vrchnostenského patriarchalismu, který byl u šlechtičny podpořen pohledem na zubožené sedláky.

Jak se dívali místní měšťané na selskou vzpouru?
Valenta:
Podobně jako téměř všichni měšťané tehdy v Čechách; byli zásadně proti. Na venkovské obyvatelstvo zatížené robotou se dívali spatra, často s odporem a podle toho se také dívali na samotnou vzpouru. A i když byli také poddanými Kinských, jejich postavení bylo lepší především v tom, že většinou nemuseli robotovat nebo podstatně méně než venkovští poddaní. A právě robota byl hlavní sociální rozdíl, který vnímali ve svůj prospěch. Takže snad s výjimkou Vrchlabí v tom roce 1775 ve všech městečkách poddaní narazili na odpor. Ale protože to věděli, snažili se získat na svou stranu vesnice (často nutili rychtáře a vesničany, aby táhli s nimi), ale městečka vesměs obcházeli, protože tam nějaké sympatie očekávat nemohli.

Hovoří Helena Krátká, vedoucí Městského muzea Loreta v Chlumci nad Cidlinou:
Myšlenka postavit v Chlumci pomník na paměť selských bouří byla stará, ale uskutečnila se až v době ohrožení našeho národa v roce 1938.
Autorem pomníku je známý sochař a malíř Jakub Obrovský. Pomník stojí na bývalé hrázi Velkochlumeckého rybníka, do kterého byli sedláci nahnáni. Na slavnostní odhalení se plánovala velká účast krojovaných družin. Měly zde být delegace ze Slovenska, z Podkarpatské Rusi, z moravskoslezských zemí. Účast se odhadovala na 40.000 lidí, bylo nahlášeno 1.100 jezdců na koních, 3.300 dívek a chlapců v národních krojích, 300 děvčat v pracovních krojích, 200 lesníků a 136 horníků. Zúčastnit se měl také prezident republiky Edvard Beneš a jako slavnostní řečníci měli vystoupit předseda vlády Milan Hodža a poslanec Rudolf Beran.

K odhalení pomníku mělo dojít v neděli 11. září 1938, později se to přesunulo o týden na 18. září a nakonec se kvůli vývoji politické situace slavnost nekonala vůbec.
Maur: Chlumecká epizoda byla jednou z mnoha událostí povstání. Nejokázalejším jevem bylo velké tažení na Prahu, které už o čtyři dny dříve procházelo Chlumcem. To byl proud několika tisíc sedláků (odhaduje se tři až pět tisíc), který se neustále proměňoval.
Nesmírně zajímavé je chování lidí v tomto davu – sociální psychologie vzbouřenců. Stačilo nadhodit nějaké heslo, lidé se toho chopili a udělali něco, co by je normálně vůbec nenapadlo. Často tak vyplenili kanceláře nebo fary a dokonce si dávali písemně potvrdit, že všechno zničili. Na něco takového mohl někdo přijít jedině právě v davové psychóze. Také tam bylo heslo, každý má jít na tři zámky a pak může jít domů. Takto se dav neustále nabaloval a zase rozpouštěl. Ovšem když sedláci dorazili ku Praze, dav se rozptýlil. Část došla až na Invalidovnu, kde byli zastaveni vojskem, někteří byli zatčeni. Jiní překročili Vltavu až do Roztok, kde došlo k drobným srážkám.
Vedle toho šel podhůřím Krkonoš a Jizerských hor ještě druhý velký proud, který obdobným způsobem dorazil až na Českolipsko. Tam také došlo k srážkám s vojskem. Například u Humlova kopce u Trutnova se odehrála poslední z těchto srážek a bylo tam zastřeleno asi 10 poddaných. To všechno byla jarní fáze povstání.
Po zásahu vojska došlo načas k uklidnění, ale v létě začala druhá fáze. Ta spočívala v robotních stávkách. Poddaní přestávali robotovat a demonstrovali na jednotlivých panstvích. K žádným tažením už nedošlo, ale lokální vzpoury se velmi intenzivně rozšířily na velký kus západní Moravy a i tehdy došlo k několika srážkám s oběťmi na životech. Například na Konopišti nebo v Lesonicích na jižní Moravě.
Výsledkem byl nakonec patent, který byl vydán v srpnu pro Čechy a 7. září 1775 pro Moravu a který zaváděl jednotnou normu robotních poddanských povinností. Ovšem zdaleka ne tak výhodnou, jak poddaní očekávali. V patentu byly odstupňovány jejich povinnosti podle velikosti poddanských usedlostí a z výšky placené berně, tedy daně. Poddaní byli rozděleni do 11 tříd. Nejvyšší třída – poddaní, kteří platili asi 42 zlatých daně – měla robotovat tři dny s potahem o čtyřech kusech a v létě vysílat jednoho pěšího robotníka zase na tři dny, to byla poměrně značná zátěž. Nejmenší robota pak obnášela 13 dní pěší roboty. Platilo to pro podruhy, tedy lidi, kteří neměli ani vlastní domek a žili v nájmu.

Co z myšlení selského venkova, ze selské mentality, která byla charakteristickápro konec 18. století,přežívá dodnes?
Valenta:
Doba samozřejmě pokročila mílovými kroky a i vesnice se proměnila naprosto radikálním způsobem. Takže myslím, že dnešní sedláci a jejich předkové z konce 18. století mají společného opravdu málo, jestli vůbec něco. Možná je to ten relativní konzervatismus ve srovnání s městským obyvatelstvem.

Maur: Jestli něco žije, tak je to určitá tradice, která byla předána krásnou literaturou, filmem. Někteří vůdci povstání stále žijí v obecném povědomí, třeba Kozina, Kubata. Ostatně v jižních Čechách po roce 1989 ožila kubatovská tradice, obnovil se tam kubatovský spolek a pořádají se tam folklorní slavnosti, turistické akce a podobně. V lokálních rozměrech je to nesmírně důležité, protože to tvoří identitu místních lidí a upevňuje jejich vazbu s obcemi a bezprostředním okolím.

Hovoří historik Jiří Mikulec z Historického ústavu AV ČR:
Otázka, co vlastně přežilo ze selské mentality,je strašně těžká. Celé to selství i tradicevenkovského odbojebyly především strašným způsobem zdiskreditovány a rozmělněny v době komunistické ideologie. Tehdy totiž povýšily na téměř jediné historické děnív pobělohorské době,což je pochopitelně nesmysl. Dnešní venkovžije úplně jinak a myslím, že na tyto tradice by navazovaljen nesmírně těžce.

Himl: Přežívá, a je to opravdu s velkou nadsázkou, jakýsi vrchnostenský vztah – pohled, že je někdo, kdo je za nás odpovědný a proti komu se můžeme čas od času vzbouřit. Chybí tady (nevím, jestli to historikové srovnávají s oblastmi, kde měli rolníci lepší postavení a lepší rolnickou samosprávu) samosprávné mechanismy. My na někoho delegujeme odpovědnost a pak na něj nadáváme.

(redakčně kráceno)

Pomník selských bouří v Chlumci nad Cidlinou
Pomník selských bouří v Chlumci nad Cidlinou

      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.