Filozofický sál Strahovské knihovny se dočkal poprvé od jeho dokončení rekonstrukce. Mezi hosty slavnostního znovuotevření sálu byl prezident republiky Václav Klaus, ale i prezident papežské komise pro historické vědy, bibliotékář a archivář generální kurie premonstrátského řádu v Římě Bernard Ardura, host Interview ČT24 z 9. prosince. Na Strahovskou knihovnu, řád premonstrátů, smlouvu s Vatikánem i pedofilní skandály se ho ptal František Lutonský.
„U pedofilních kněží došlo ke ztrátě jejich spirituálního náhledu,“ říká Bernard Ardura
Filozofický sál Strahovské knihovny
Na konci 18. století ho navrhl pro opata Václava Mayera italský architekt Jan Ignácio Palliardi. Nástropní malbu vytvořil vídeňský malíř Franz Anton Maulbertsch. V sálu vysokém 14 metrů, dlouhém 32 metrů a 10 metrů širokém je umístěno 50 tisíc svazků. Kromě filozofických knih se v sále nachází díla astronomická, matematická, historická i filologická. Mezi nejcennější patří Keplerovy spisy, Koperníkova astronomická díla a především čtyřsvazkové dílo o prvním muzeu v Louvru, které knihovně v roce 1812 poslala choť Napoleona Bonaparte Marie Ludvika.
Právě dokončená rekonstrukce byla první po dokončení stavby sálu. Za asi 50 milionů korun proběhly průzkumy, opravy podlah, plastik, skříní a nástropních maleb.
Předpokládám, že dokončená rekonstrukce Filozofického sálu Strahovské knihovny se vám líbila?
Samozřejmě, protože to představuje dekorativní soubor, který je naprosto mimořádný, který ilustruje vědomosti a umění celého lidstva a vytváří úžasný odkaz všech lidských znalostí.
Dokonce jste napsal knihu o premonstrátech v Čechách a na Strahově. Ke Strahovskému klášteru máte tedy hodně blízko?
Ano, když jsem byl o mnoho mladší, premonstrátské komunity tady vlastně neexistovaly, protože opatství byla uzavřena. Nicméně jsme vždy měli naději, že jednoho dne se tato společenství opět otevřou. Tato naděje se začala naplňovat od roku 1990. A tehdy jsem také začal navštěvovat opatství na Strahově, v Teplé, v Jasově a v Nové Říši. Byl jsem skutečně velice šťasten, když jsem viděl, že se tato opatství začala pomalu utvářet a vstupovat v život nejen pro církev, ale i pro Českou republiku.
Dříve byli premonstráti velmi vlivnou organizací a poměrně významně zasahovali i do politického života. Jak je to dnes?
V minulosti žil každý na základě přesvědčení, bohatství hodnot, které byly inspirovány křesťanskou vírou. Dokonce i ti, kteří chtěli v 18. století napadnout přítomnost náboženství ve společnosti, byli vychováni na základě křesťanských hodnot.
Dnes je situace jiná. Téměř všude po světě nalezneme určitou slabost při přenosu mezi generacemi. Máme dnes generace mladých lidí, kteří žijí s naprostým nevědomím toho, co vytváří bohatství odkazu humanity.
V tomto smyslu musí být dnes naše společenství určitými hybateli přenosu hodnot, které mají co do činění s lidskou přirozeností a které v oblasti kultury vyprodukovaly úžasné věci. Když se podíváme na Prahu a jiná česká nebo moravská města, když se podíváme na mistrovská díla, která zrealizovala křesťanská víra a inteligence lidí, můžeme pouze žasnout.
Říkali vám třeba zdejší premonstráti, co je v České republice trápí, co by potřebovali, co se jim nedaří?
Otázky, které si kladete v České republice, jsou víceméně stejné jako otázky v jiných evropských zemích, zejména ve východní Evropě. Je zde otázka výchovy mladých lidí, otázka vytvoření určitých prostředí dobře adaptovaných na poslání v oblasti náboženství. Jestliže je tu určitý problém, který je společný, tak je to totiž to, že existuje málo odpovědí na otázky, které vyvolává boží poselství. Podařilo se nám znovuotevřít opatství, ale opatství jsou zejména lidé, kteří to společenství vytvářejí.
Mimochodem Česká republika je jednou z posledních zemí Evropy, která nemá v tuhle chvíli upravené vztahy s Vatikánem. Myslím majetkoprávní vztahy, česko-vatikánskou smlouvu, kterou před lety odmítla česká Sněmovna. Cítíte to jako velký problém?
Je jisté, že je třeba pokusit se v rámci dialogu najít řešení, které umožní harmonické soužití. Když církev žádá právo využívat svůj majetek, je to také proto, že ho potřebuje, aby mohla plnit své poslání.
Uvedu příklad. V Německu nebo v Itálii existuje systém konkordátu, který umožňuje církvi, aby získávala od státu určité subvence. Tento systém pomáhá církvi hrát významnou roli v sociální oblasti. Zejména v oblasti vzdělávání, školství a také v oblasti péče o nové chudé. Třeba do Itálie přicházejí nelegální přistěhovalci, jsou zadrženi policií a potom se o ně starají italské diecéze. Je to díky tomu příspěvku italského státu k církvi.
V České republice je situace jiná, ale je jasné, že církev nemá platformu, aby si tiskla vlastní měnu. Takže je důležité, že když existují určité statky, které by měly být vráceny, aby je církev mohla využívat, nejde o majetkový zisk sám o sobě. Jde o to, aby se církev na základě těchto aktiv mohla zhostit svého poslání. A to není jen služba katolíkům, ale služba všem lidem, kteří takovou pomoc potřebují.
Dobře, když jste ale použil srovnání s Itálií, nesedí tam jedna poměrně důležitá věc, a to, že Itálie rozhodně není tak ateistickou zemí, jako je Česká republika?
Ano, přirozeně. Ale je to i proto, že ty uvolněné prostředky jsou v naprosto jiném rozsahu. Věříme, že v zemi, kde existuje kulturní a náboženská pluralita, je potřeba použít všechny mechanismy pro dobro celé společnosti. V případě České republiky má katolická církev vlastní roli a nechce zaujímat pozici někoho jiného. Co církev navrhuje, je, že se stane pomocnou rukou těch, kteří jsou v nouzi.
Církev se v posledních letech potýká s mnoha pedofilními skandály. Jak ukázala některá šetření, třeba i v Německu, šlo o dlouhodobé a systematické utajování těchto skandálů a v podstatě i ničení akt, která o tom byla vedena. Je možné nějak vysvětlit, že se církevní hodnostáři nesnažili myslet na utrpení obětí, ale že se snažili v první řadě všechno zakrýt?
Takový přístup existoval na začátku 80. let. Pak se ujal pontifikátu papež Jan Pavel II. a kardinál Ratzinger se ujal vedení kongregace pro doktrínu víry. Církev uznává, že v předcházejících letech neučinila vše, co měla udělat. Ve většině těchto případů se ale jedná o záležitosti před rokem 1980. V mnoha státech to souvisí s národním školstvím, vzděláváním, protože tehdy byli nahrazeni ředitelé, kteří nemohli přijmout určitá opatření.
Víte, nemůžeme dnes na základě určitého vývoje vědomí nějakým způsobem hodnotit záležitosti z dálnější minulosti. Církev tehdy následovala způsob chování srovnatelný s jinými sociálními institucemi. Samozřejmě že toho želí, že požádala o odpuštění, ale je třeba chápat, že v tomto okamžiku se podobným způsobem choval víceméně každý.
Dobře, ale i dnešní optikou můžeme hodnotit, že se v podstatě stala spousta zločinů. Je pro to nějaké vysvětlení, proč se to dělo tak masivně, jak to teď vychází na povrch?
Pedofilní případy, které se týkaly kněží, nepředstavují ani 10 % veškerých případů pedofilie. Asi 80 % případů pedofilie se uskuteční uvnitř rodin. Jsou to přímí nebo nepřímí rodinní příslušníci. A dalších 10 % se uskuteční v rámci školního systému státního školství. Je tedy třeba nastavit tuto optiku. Jsem ten první, kdo řekne, že jeden pedofilní kněz je příliš. Ale musíme také vědět, že to představuje drtivou menšinu v porovnání s většinou pedofilních případů.
Na druhou stranu je třeba říci, že u těchto kněží došlo ke ztrátě svědomí a povědomí o tom, jaké bylo jejich poslání. Toho musíme pouze želet, ale nemůžeme to nijak vysvětlit. Došlo ke ztrátě jejich spirituálního náhledu.
Za pár dní skončí rok 2010, nazval byste ho pro katolickou církev rokem pokání?
Řekl bych, že církev se musí kát nejen během jednoho roku, ale musí se kát neustále. Církevní otcové v prvních staletích vždy říkali, že církev se musí neustále reformovat. Církev se totiž sestává z mužů a žen, kteří nejsou svatí (nebo kteří nejsou doposud svatí) a kteří se uznávají jako lidé hříšní. Všichni členové církve musí žádat o odpuštění. A církev jako taková o odpuštění vždy žádala.
Velmi silně se v posledních měsících a v podstatě vlastně už letech zmiňuje slovo krize. Ať už je to v souvislosti s politikou nebo ekonomikou. Prodělala si nějakou krizi také církev?
Církev jako taková podstoupila určité zkoušky a papež Benedikt XVI. o tom hovořil. Třeba skutečnost, že zde byli pedofilní kněží. Nicméně církev jako taková žádnou krizi nepocítila, protože se vždy může spolehnout na boží lásku. A tu žádné zkoušky nikdy nezdolaly. Jedná se o dva tisíce let historie křesťanství. Tato historie nám říká, že se církev může střetnout s krizemi, které pochází z jejího vnitřku. Ale když se jedná o vnější potíže, církev se nemusí obávat, protože ví, že nás pán řídí a že církvi svěřil neotřesitelnou moc.
Dovolte osobní otázku, prodělal jste si někdy nějakou krizi ve vztahu k víře nebo k církvi vy osobně?
To, co bychom nazvali krizí, ne. Ale stalo se mi, že jsem si kladl otázky. Říkal jsem si, jestli jsem skutečně přijal to, v co věřím. Je to příležitost, jak prohloubit víru. Nemůžeme se spokojit s povrchní vírou. Kladl jsem si otázky, ale pomohlo mi to. Využil jsem dary boží, jako je inteligence, úsudek, vůle, a snažil jsem se prohloubit to, v co věřím.
Začali jsme Strahovskou knihovnou, pojďme s ní také skončit. Viděl jste na Strahově ve Filozofickém sále nějakou knihu, která by se dobře vyjímala třeba u vás ve Vatikánské apoštolské knihovně? Ta si ostatně také prošla rozsáhlou rekonstrukcí a byla nedávno znovuotevřena.
Vatikánská knihovna prošla zásadními pracemi, ale byly to práce strukturní. Základy knihovny jsou z 16. století. Vznikla určitá nestabilita, takže jsme museli přestěhovat asi 400 tisíc svazků, abychom mohli základy zpevnit. Nemá to nic společného s pracemi, které proběhly zde na Strahově. To, co se zrealizovalo ve Vatikánu, vlastně nikdo neviděl.
Kdežto na Strahově projdete dveřmi Filozofického sálu a máte co do činění s něčím naprosto úžasným. Když jsme vstoupili po panu prezidentovi republiky za zvuku fanfár, které dodaly velkolepost tomuto okamžiku, shledali jsme, že ta atmosféra je úžasná. Chtěl bych připomenout, že přesně v tomto místě se jedná o hymnus, andělský zpěv a chvalozpěv lidské činnosti v celé jejich rozmanitosti.
Bernard Ardura (*1. září 1948)
– francouzský duchovní a církevní historik
– od roku 2009 předseda Papežského výboru pro historické vědy
– autor několika knih a spoluautor několika časopisů a encyklopedií
(redakčně kráceno)