„Mezi velkým třeskem a biblickým stvořením není rozpor,“ říká Marek Orko Vácha

Marek Vácha je katolický kněz a zároveň uznávaný evoluční biolog. Obor molekulární biologie a genetika absolvoval v Olomouci. Teologii vystudoval v Bruselu. Na první pohled naprosto nesourodá kombinace jeho odborností pro Váchu naopak skýtá větší šanci obdivovat a pochopit boží dílo. Víra v boha a zázraky mu, pro někoho nepochopitelně, v jeho vědecké činnosti nepřekáží. Marek Vácha působí jako administrátor farnosti v Lechovicích u Znojma, kaplan Římskokatolické akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze a přednosta Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Je autorem desítek odborných a populárně naučných článků a několika knih. V současnosti spolupracuje s Českou televizí na televizním cyklu Tančící skály. Na víru v boha a vědu se Marka Orko Váchy ptala v pořadu Před půlnocí z 3. září Pavla Pilařová.

U vašeho jména se vyskytuje přezdívka Orko. Proč?
Je to stará skautská přezdívka. Se skautingem jsme začínali někdy v rovce 1974 a převzali jsme ho se vším všudy. Orko je ještě stará přezdívka od A. B. Svojsíka (zakladatele českého Junáka - pozn. redakce). Když mi pak vyšla první knížka, nakladatelství ctilo přání a potřebu, abychom to dali do tiráže. Spousta lidí v Brně totiž věděla, kdo je Orko, ale nikdo nevěděl, kdo to je Marek Vácha.

Věnujete se ještě skautingu? Má skauting vůbec v dnešní době místo?
Skauting určitě místo má. Každý jenom trochu rozumný stát musí podporovat sport, skauting, církve. Skautingu se teď tolik nevěnuji, nemám tolik času. Každý rok ale jezdíme se středoškolskými studenty na deset dní pod stany, což je jakési volné pokračování skautingu.

Před půlnocí

Celkem intenzivně se dnes věnujete také ekologii. Vnímáte problematiku ekologie skrze boha, bibli?
Musíme dávat velký pozor, co to ekologie vlastně je. Ekologie je součást biologie, je to klasická věda. Když se dnes mluví o ekologii, jde spíše o enviromentální iniciativy, etiku. A pokud přemýšlíme o tom, proč přírodu chránit, je zajímavé, že mezi celou řadou ekologických aktivistů existuje potřeba opřít se o nějaký náboženský systém. Může to být buddhismus nebo jiné náboženské systémy Východu, ohromná spousta enviromentálních etiků se opírá o židovství nebo křesťanství.

Vy se opíráte o křesťanství. Vnímáte to tedy tak, že bůh nám planetu svěřil do zápůjčky a my se o ni máme starat?
Přesně tak. Je docela zajímavé, že křesťanská perspektiva je kupodivu v něčem ještě radikálnější než celá řada enviromentálních hnutí. Židé a křesťané vám řeknou, že jsme tady v pronájmu a že majitelem Země je Bůh sám. To znamená, že nejsme odpovědní za přírodu budoucím generacím, ale přímo Bohu. Je to dost radikální posun od běžného chápání vztahu člověk – příroda.

Někde jsem se dočetla, že tvrdíte, že voda, kameny nebo tráva mají také duši. To bylo řečeno asi v nadsázce, protože to zavání trochu jiným náboženstvím než křesťanstvím?
Zavání to trošku animismem… Aristoteles říká, že rostlina má svou rostlinnou duši, živočich živočišnou a člověk takzvanou duchovu duši. Když tito staří filozofové přemýšlí, co to duše vlastně je, je to pro bě princip, který něčím pohybuje. (Slovo anima, duše, pochází od anemos, což znamená vítr, a vítr něčím pohybuje). A jestliže rostlina roste, otáčí se za sluncem, musí tam něco takového být. Ty kameny bych ale dal do velké závorky, tam musí být člověk opatrný.

Co je to vlastně ekologické chování?
Z křesťanské perspektivy je pro mě velice důležitá myšlenka, že autorem vesmíru je Bůh a že rostliny a zvířata jsou v jistém slova smyslu naši malí bratři a sestry. To je myšlenka Františka z Assisi ze 13. století.
Křesťané se oslovují „sestro“ a „bratře“, protože se modlí: „Otče náš…“ Nad námi je otec, Stvořitel, který se o nás stará. Nemůžu rodičům říkat, že je mám rád, a přitom jim demolovat zařízení domácnosti. A podobně nemůžu chodit do kostela a modlit se, a přitom demolovat zařízení této planety. Řekl bych, že pro věřícího žida či křesťana je určitá úcta k přírodě a starost o ty menší bratry a sestry cosi velmi hluboce intuitivního.
Z toho potom plyne, co všechno v této republice můžeme dělat. Třeba banální třídění odpadu je podle mě pro člověka základní povinnost. Pak je samozřejmě otázka, co dělat dál, jak přírodu co nejméně zatěžovat, abychom ji mohli v co nejlepším stavu předat dalším generacím.

Měly by církve pracovat více v oblasti enviromentální problematiky?
Toto je ještě potřeba domyslet. Jestli udělala katolická církev něco zásadního ve vztahu k světu, vždy to byla snaha pečovat o nemohoucí, diskvalifikované. To jsou ty starobince, domovy důchodců, péče o nemocné a trpící, dnes je to jakási nervozita okolo eutanazie, potratů a podobně. Je to snaha nějakým způsobem ošetřit ty, kteří ještě nebo už nejsou schopni artikulovat svůj názor.
A teď je otázka: Nejsou tady ještě nějací němí bratři a sestry, kteří nemohou svůj názor artikulovat? Neměl by se za ně katolicismus postavit?

A jakým konkrétním způsobem? Měla by církev působit jenom na obyčejné lidi nebo i na politiky a podobně?
Všechno, co je možné. Od nejvyšších politických pater, po promyšlení témat, třídění odpadu, snahu o takzvanou dobrovolnou skromnost. (Zrovna tady v Brně v tom udělala profesorka Hana Librová ohromný kus práce.) Také pokulhává teologické domyšlení těch věcí. Pokud uznám myšlenku Tomáše Akvinského – Bůh je umělec a příroda umělecké dílo –, je vyhubení každého dalšího druhu zmenšením božího sebezjevení člověku. Vyhubení druhu má v sobě velmi silný teologický náboj. Naše děti už prostě neuvidí boží krásu skrze let datla knížecího nebo delfínovce čínského, kteří jsou považováni za vyhynulé. A to je škoda.

Napsal jste knihu o evoluci, přitom jste věřící. Podle vás tedy mezi velkým třeskem a biblickým stvořením světa není rozpor?
Jasně že ne. Je potřeba si vždy udělat představu, co mně chce sdělit autor textu. To je velmi banální myšlenka. Kdybychom chtěli v každém textu hledat přírodovědeckou pravdu, jak se to celá řada lidí pokouší najít v knize Genesis, tak co třeba pohádky? Ty bychom museli hodit do koše. Široký vypije rybník, Bystrozraký vidí skrze šátek, což je v rozporu s běžnou zkušeností, ergo je ta pohádka lživá. Ale pohádka lživá není.
Když se o tom bavím se studenty, říkám jim, že Bible není pohádka. Bible je spíše Zachraňte vojína Ryana, Titanik nebo Tmavomodrý svět. To jsou všechno filmy, které vycházejí z konkrétní historické události. A na lešení tohoto příběhu autor sděluje úplně jinou myšlenku. V Titaniku je to například to, že láska je tak silná, dobrá, správná věc, že stojí za to obětovat život za záchranu milované dívky. To je velmi pravdivá myšlenka, přesto nemůžu tento film promítat námořním kadetům jako dokumentární film.
Bible stojí na pravdivém lešení historie izraelského národa, který skutečně žil, fungoval, prožíval různé příběhy. Ale na lešení těchto příběhů mi autor sděluje úplně jinou pravdu.

Pokud čteme knihu Genesis o stvoření, často narazíme na to, že „bůh řekl a stalo se“. Mně to připadá, že to řekl a v tu chvíli to bylo hotové. Vám to tak nepřipadá?
Když dnes přemýšlíme o Genesis, je to hymnus, písňový text. Po každé sloce se opakuje: „A Bůh viděl, že je to dobré.“ Hebrejština to dokonce dovoluje přeložit jako: „A Bůh viděl, že je to krásné.“ To je strašně silný vzkaz.
Máme tedy v ruce určitý písňový text, ve kterém se dozvídáme, svět je vnitřně dobrý a autorem vesmíru je Bůh. Jak se to stalo, je otázka pro přírodovědce.

Jak se to tedy stalo? Bůh měl nějaké know-how a pak fungoval jako jakýsi dohlížitel a miliony let sledoval, jak se to tady vyvíjí?
I kdybyste Genesis chápala jako deníkový záznam toho, co se stalo, lidé se tam ocitli až šestý den, takže přímý pozorovatel tam z definice nebyl.
Jako velmi fascinující mi připadá myšlenka současné vědy, tedy velký třesk. 4,65 miliardy let zpátky je Země žhavá koule prachů a plynů. Zrychlete si to jako na videu a najednou vám z té koule vyletí raketa Apollo s astronauty, kteří se letí podívat na Měsíc.
Co se to tady stalo? Jak je možné, že se hmota zorganizovala tak, že kus hmoty udělal první nesmělý taneční krok, cosi načmáral na stěnu jeskyně? Možná zaklonil hlavu a podíval se na hvězdy s nevyslovenou otázkou. Náš příběh je nejlepší fantasy, která byla kdy napsána.

Nemáte pocit, že bůh je tak trochu neschopný, když není schopný stvořit svět během okamžiku?
Jsem přesvědčen (málo naplat, jsem věřící křesťan) že Bůh je schopen stvořit svět ve vteřině, během sedmi dnů nebo, jestli chcete, během evoluce. Čas vnímám tak, že se v určitém slova smyslu nacházíme v šesti dnech stvoření. Připomíná mi to nějakou fugu, choreografii. Neustále vznikají nové druhy.
To, co říká evoluční biologie je naprosto fantastické. Vždyť tato hmota neustále generuje nové a nové druhy. Třeba vymírání. Na konci permu vymřelo 90 % mořských druhů…

Nemáte pocit, že to spíše degeneruje, než že by se to nějak vyvíjelo?
Velkých vymírání bylo řekněme pět (devon, ordovik, perm, trias, křída). Po každém z nich to vždy chvíli trvalo (5-10 milionů let), než se příroda vzpamatovala. Pak ovšem přišla nová vlna, která byla komplikovanější než ta předchozí. Po trilobitech a prvních přesličkách přišli dinosauři a cykasy, po nich savci a kvetoucí rostliny a trávy. Obnova je vždy o třídu výš. To je zvláštní.

A co biblická potopa, po které také vyhnuly některé živočišné druhy?
Autor Bible nemá ambici napsat skripta z biologie. Kdybyste chtěla najít omyly v Bibli, jsou tam omyly přírodovědecké i závažné omyly historické. Někdy Bible líčí jednu událost na různých místech, odporují si také doby a místa bitev nebo jména a hodnosti vojevůdců. O to ale přece nejde.

Myslíte si, že je dnes exaktní věda na takové úrovni, aby jednou podpořila to, o čem se teď bavíme?
Ne, ne, opatrně. Exaktní věda řeší měřitelné záležitosti. Jsem-li biolog, tak co mám k dispozici? Hodinky, pravítko, metr. Tím poměřuji věci. Zajímá mě to, co pohne rafičkou přístroje, nic jiného. Exaktní věda zkoumá ze světa jen uzounký kousíček z celého dortu. A je-li věda poctivá, klade sama sobě omezení. Někdy se tomu říká metodologický agnosticismus. Zakazuje si třeba mluvit o duši, o Bohu, peklu, nebi, andělech a podobně. Prostě pokud mi Bůh nepohne rafičkou přístroje, nemůžu se ho dalekohledem ani mikroskopem dopátrat. Takže věda není schopna podat jediný důkaz boží existence. Na druhou stranu také není schopna podat jediný důkaz boží neexistence.

Uznávaný evropský biochemik a vysokoškolský profesor Vladimír Král napsal knihu Život - náhoda nebo záměr?. Ve své knize popírá evoluční teorii, má to podloženo i dalšími vědeckými názory?
Jedna věc je evoluce a druhá evoluční teorie. Evoluce je jev, evoluční teorie je pokus o interpretaci toho jevu.
V ruce teď držím skleničku s vodou. Můžu udělat fyzikální pokus, že prsty povolím. Sklenička pak poletí vzhůru nebo úplně pryč ze studia nebo, jak předpokládám, spadne dolů. To je jev. Jednu interpretaci toho jevu nabízí třeba Isaac Newton. Říká že, každá dvě tělesa se přitahují silou, která je přímo úměrná jejich hmotnosti a nepřímo úměrná čtverci vzdálenosti. Jinou teorii měl před ním Aristoteles (podle něj má každá hvězda svého anděla, který ji postrkuje) a po něm Einstein.
Podobné je to s evolucí. Evoluce je jako jev vyřešená. Nemá smysl přemýšlet nad tím, jestli je, nebo není.

I v těchto otázkách jsou rozpory mezi vědci. Třeba pokud jde o datovací metody, stáří Země a podobně?
Ale kdež. Máloco je tak dobře potvrzeno jako stáří Země. Fosilní materiály krásně potvrzují evoluční myšlenku. Spor je v tom, jestli dnešní neodarwinistická interpretace evoluce nemůže mít nějaká slabá místa. Ale tak přece věda funguje – snaží se shodit ze stolu hypotézy minulosti. Možná za sto let vznikne nová teorie, která darwinismus významným způsobem upraví. Taková je normální věda.

Dokážete si představit, že může být vědec i naprostý laik, který věří v nadpřirozené stvoření, a přitom kvůli tomu jako moderní člověk nemusí páchat intelektuální sebevraždu?
Klidně. Církev žádnému ze svých věřících nebude přikazovat, jaký má mít názor na tu kterou vědeckou teorii. Když někdo věří, že byl svět stvořen v šesti čtyřiadvacetihodinových úsecích a že je svět starý 6000 let, je to jeho věc. Papež ani biskupové nebudou někomu vykládat, co si má myslet o Bohrově modelu atomu nebo o zákonu gravitace. Církev řeší úplně jiný typ otázek než vědeckou teorii.

Vy jste nikdy nezaváhal nad tím, že to všemocný bůh udělal právě takhle?
Mě naopak připadá evoluční myšlenka jako cosi fascinujícího. Hmota, která v nových a nových vlnách generuje nové druhy… To je zvláštní. Někdy mám v přírodě pocit jak v nějaké pohádce. Člověk se probudí v nějakém zámku, prochází se po chodbách s obrazy a čeká, až přijde majitel.
Středověk s tím neměl problém – Země byla plochá, nad námi Bůh, pod námi peklo. My jsme generace, která má fotky z Marsu a dalších planet. Najednou si uvědomujeme, že ta Země je zvláštní, že je to jakýsi modrý koráb letící vesmírem. Ptáci zpívají, šplouchají delfíni, visí z toho girlandy orchidejí. Mělo by nás to fascinovat. Je jednoduché to vyřešit odkazem na Boha nebo na evoluci.

Víra by ale koneckonců jednoduchá být měla? Pokud totiž věda nestačí, zůstávají pouze otázky anebo právě víra?
Každá správná věda, filozofie začíná úžasem. To, že vyjdu ven a kvetou tam pampelišky, je divné.

Kdo naučil lidi mluvit? To je také docela zarážející.
To nikdo neví. Zvláštní také je, že děti s mentálním omezením jsou schopné se naučit tak složitou řeč, jako je čeština. Mozek funguje jako houba. Navíc se to dítě musí naučit v přesně daný čas, ne předtím, ani potom.
Biologie toto objevila v 30. letech díky Konradu Lorenzovi. Je to takzvaný imprinting. House se vylíhne z vajíčka. Prvních devět hodin se neděje nic. Až mezi devátou a dvaadvacátou hodinou života si house zafixuje (imprintuje) husu jako maminku. Když tam postavíte fotbalový balón, bude husa od dvaadvacáté hodiny života až do své smrti nepoučitelně považovat za svoji matku fotbalový balón. Je to cosi mezi geny a učením. To samé je u člověka jazyk: mozek se ho naučí jen v danou dobu, potom už ne.

O vývoji života na Zemi jste napsal před několika lety knihu Tančící skály. Na České televizi teď odstartuje stejnojmenný cyklus, vyrábí ho Centrum náboženské tvorby ČT Brno. O co půjde?
Podílel jsem se na scénáři. Jde spíše o volné asociace. Režisérovi Honzovi Hanákovi přišlo zajímavé spojení vědy, umění a víry. To jsou tři zvláštní momenty v lidstvu. Myslím, že kdyby sem přiletěli Marťani a my bychom jim chtěli předvést, čeho jsme dosáhli, byly by to právě tyto tři věci.
Je zajímavé pokusit se vizuálně zpracovat základní otázky: vznik života, duše, problémy evoluce… V jednom díle ukazujeme jeden druh rostliny a jeden druh brouka, kteří žijí jen v této republice a nikde jinde na světě. Oslovili jsme odborníky z různých stran, kteří nám často na naše fundamentální otázky odpověděli, my nevíme. To je zajímavé.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod