Křišťáloví lupa

ČT24

ČT24
pátek 19. září 2014 Zita
HISTORIE.CS

Drogy za rady Vacátka

Velikost textu:

Drogy provázejí lidstvo od pradávna. Zasvěceným sloužily k iniciačním obřadům, věštbám i k léčení. Nelze však hovořit o jejich masovém užívání-zneužívání k navození euforického pocitu či cílenému úniku z reality. Celosvětová problematika narkomanie, mezinárodní obchod s drogami a tak i první snaha na potírání těchto nežádoucích jevů se objevují de facto až na přelomu 19. a 20. století. V těchto aktivitách nezůstala pozadu ani Československá republika a její Ústředna pro potírání nelegálního obchodu s omamnými prostředky. Velel jí legendární rada Vaňásek, předobraz televizního rady Vacátka. 

Jedová chýše
Jedová chýše

O drogách nejen za první republiky hovořili v Historii.cs z 29. května historik Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu, Miroslav Nožina z Ústavu mezinárodních vztahů a Miloš Vaněček z Národní protidrogové centrály Police ČR. Moderoval publicista Vladimír Kučera. 

Jak dlouho žijeme s drogami? A co to znamenalo dříve?
Nožina: Droga je vlastně substrát přírodniny, takže s tím se člověk setkává už od dávné minulosti, minimálně od paleolitu.

A byli to tehdy sváteční poživatelé drog? Nebo byli už třeba závislí?
Vaněček: Šaman nebyl sváteční uživatel a moc dobře věděl, co užívá. Ale tady je právě důležité slovo "užíval", čili nezneužíval. Bylo to v rámci nějakých obřadů, iniciace, aby došlo ke změně vědomí a on mohl předpovídat, eventuálně to využíval k léčení. Rozhodně tam nebyli lidé, kteří by to brali cíleně kvůli změněnému stavu vědomí a stali se závislými.

Jsou také teorie, že středověké čarodějnice byly uživatelkami nebo zneuživatelkami drog. Bylo tomu tak, nebo nebylo?
Vaněček: Hodně se o tom mluví, ale těžko se to dokazuje. Objevují se obecné informace z výpovědí žen nebo i mužů, kteří byli stíháni pro čarodějnictví. Objevují se nějaké bylinky, začalo se uvažovat, jestli nemohli mít zkušenost s lysohlávkami, které iniciují ten pocit létání. Konkrétní recept se ale najít nepodařilo a ani v čarodějnických procesech nebyla popsána konkrétní látka.

Nožina: Na druhé straně se podívejme na Kladivo na čarodějnice, slavnou příručku odhalování a detekce čarodějnice. Tam už jsou uvedeny i zakázané látky, které nesmějí být využívány a které ty čarodějnice detekují, včetně opiátů, canabinoidů, blínu, rulíku zlomocného, durmanu obecného a těchto látek. Ty jou tedy považovány za čarodějné rostliny a jsou zakázané a sledované. Ta příručka měla 29 vydání a na našem území se rozsáhle používala.

Po přírodních drogách, které člověk nacházel kolem sebe, přicházejí drogy chemické, ty provází lidstvo odkdy?
Marek: V příslovečném opiovém doupěti je každý z konzumentů drog osamělý, sám za sebe. A i když je skupina narkomanů, každý z nich je individuum, které propadlo drogám. Je osamělý, opuštěný. Kdežto ve středoevropském prostoru s rozvojem křesťanství nejdřív nadlouho vítězí pijácká kultura, protože je to společenská záležitost. Jdete si potlachat na pivo. Teprve na přelomu 19. a 20. století, kdy moderní společnost přivádí ve velkoměstech a nových pracovních procesech lidi do izolace, se objevuje zájem mít drogu sám pro sebe. Takže se objevuje kokain, heroin a další věci, které byly vyráběny na zakázku a uměle.

Nožina: Mluvíme o přírodních drogách a polopřírodních, polosyntetických drogách. Například opium je klasická přírodní droga, ale jakmile ji syntetizujete na morfin nebo heroin, získává na potenci, mohutnosti, které se dostává do společenského prostředí kolem nás. Velmi to souvisí s průmyslovou revolucí, výzkumem, rozvojem lékařství, farmakologie a tak dál.
Všechny tyto drogy začínají v podstatě jako lék. Jsou s nimi spojovány velké naděje, že jsou to zázračná léčiva, která budou pomáhat lidem, ať jde o morfin, heroin, kokain a tak dále. Pak najednou dochází k procesu od užívání drogy k jejímu zneužívání, dostává se do širší populace a stává se požitkovou drogou, užívanou speciálně pro radost, pro potěšení.

Přece byli vědci, kteří zkoušeli drogy i sami na sobě. Třeba u nás Purkyně, pokud vím?
Vaněček: Vědec zkoušel, co to dokáže. Ale jinak to máte jako dnes. O rizicích se ví, přesto do toho lidi jdou, ty látky berou. A tak to mohlo působit i tehdy, přestože byly popsány nebezpečné, škodlivé účinky, lidé na to dvakrát nereagovali a do toho rizika šli.

Nožina: Možná bych trochu oponoval, speciálně v počátečních fázích se často o nežádoucích účincích nevědělo. Třeba heroin byl využíván jako lék proti zneužívání opia a kokain jako lék proti opiátům. Lékaři to vše zjišťovali až následně.
Jde o to, že objevy těchto látek jsou vlastně velmi mladé. Vezměte si morfin, to je rok 1805, Friedrich Sertürner. Kokain, to je 1859, Albert Niemann. Jsou to vlastně velmi krátká období, kdy se ty látky ověřovaly v populaci i v léčbě, a za několik desítek let najednou přichází obrovský světový drogový boom. A láme se to kolem roku 1900, kdy se rozjíždí současný moderní abúzus, moderní zneužívání.

Marek: A přicházejí nové a nové drogy, 1943, Alfred Hoffmann a LSD. Ještě v polovině 60. let plno lidí věřilo, že LSD je neškodné, že nemůže ublížit, že povzbudí.

Úryvek z cyklu GEN – Stanislav Grof (režie Igor Chaun, 1994):
Hovoří Stanislav Grof: Docent Roubíček, u kterého jsem pracoval na psychiatrii, dostal zásilku LSD. Byl to hluboký zážitek takového vesmírného vědomí, ale v té době jsem si ještě neuvědomoval, že to byl autentický mystický zážitek. Mělo to na mě ohromný emoční vliv. V těch časných fázích výzkumu s LSD jsme viděli celou řadu zážitků, které měly spirituální, mystický charakter, například zážitky smrti a znovuzrození, kosmické jednoty, reinkarnační zážitky a tak dále. Ale pokud jsme pracovali s LSD, bylo pořád ještě podezření, že tyto zážitky jsou nějakým způsobem artefakty interakce mezi lidským mozkem a touto velice účinnou chemickou látkou.

Vím, že existovaly i morfinové nebo kokainové kapky pro děti…
Vaněček: Ano. Stačí ostatně připomenout cumel namočený do odvaru z makovic, aby když ženy pracovaly na poli, děti v klidu pospávaly.

Jak se objevují drogy v Rakousko-Uhersku? Stávají se společenským nebezpečím?
Marek: Jako společenské nebezpečí to bralo hodně vyspělých států. Už v roce 1909 se objevuje šanghajská opiová konvence, kterou projednávalo 13 států. A v roce 1912 je podepsána mezinárodní opiová konvence, kterou podepsalo dalších 25 států a která měla vejít v platnost v roce 1915.
Rakousko-Uhersko konvenci nepodepsalo. Ovšem nové Československo se 10. ledna 1920 stalo signatářem Versailleské dohody a tam jeden z článků tuto konvenci bral v potaz. Čili jsme to měli za povinnost. Řekněme tedy, že od roku 1909 do roku 1920 se objevují první právní pokusy definovat toto společenské nebezpečí a kodifikovat ho na mezinárodní úrovni, aby proti němu mohlo bojovat celé mezinárodní společenství.

Jak to v Rakousko-Uhersku fungovalo? Byly už nějaké narkomanské gangy, pašeráci drog?
Nožina: Souviselo to s charakterem drogy i jejího zneužívání. Pokud mluvíme o Rakousko-Uhersku, mluvíme hlavně o dvou látkách, a to je hašiš a morfin. To jsou drogy, které jsou spojeny s fenoménem konce 19. století, orientalismem. Zájem je vyvoláván kulturními vlivy z východu, které jsou u nás velmi populární. Jsou to romány jako Ve stínu sakury, ale třeba i nejrůznější romantické romány, Alexander Dumas, Hrabě Monte Christo, kde se v neupravených verzích také vesele fetuje. Vyskytuje se to v umění, v dekoracích bytů, ve výtvarném umění, v hudbě. A to vše přináší i zájem o tyto neobvyklé látky a zážitky. Orient je navíc oblast, která je drogovým problémem zasažena víc než oblast evropská.

Marek: Vyšší společnost se k tomu dostávala přes kulturu. Od roku 1900 rakousko-uherské námořnictvo ale také rok co rok vysílalo křižník do Číny s několika sty námořníky, mezi nimi byly desítky a desítky Čechů. A přes tyto námořnické veterány se o opiu a dalších věcech vědělo i mezi širší veřejností a dostávalo se do povědomí, že něco takového existuje.

Vaněček: Stačí se podívat do programu Národního divadla. Jeden z prvních baletů, ne-li první, se jmenuje Hašiš a vychází skutečně z konzumace hašiše. Také dobový tisk na přelomu 19. a 20. století píše o kokainismu, morfinismu a tak dále. Samozřejmě je to spíš popisováno, že se to děje okolo nás, ale už se na to riziko upozorňuje.

Marek: A nezastavila to ani první světová válka. Se vznikem Československa se zájem a povědomí o drogách stále udržuje. Existuje třeba Kulíkův humoristický kalendář z roku 1925 a tam je kuplet Kokain. Nebo je to slavný film Pudr a benzin Voskovce a Wericha z roku 1931, kde je dokonce kokainový gang, s kterým Voskovec a Werich zápolí. Čili to je vlna, kterou už nikdo nezastavil.

přehrát video
Historie.cs

V dobovém tisku v zahraničí se objevovalo, že Praha je centrem pašeráků drog a takovéhle věci?
Nožina: To jsme v roce 1938. Ony to byly gangy, ale nebyly drogové. Věnovaly se pašování různých surovin z venku, třeba sacharinu, a postupně se začaly orientovat třeba na kokain. Nebyly to ale ještě gangy toho klasického stylu. To je skutečně až poválečná záležitost.

Marek: Byli to pašeráci, kteří nejčastěji pašovali zboží z Německa, které bylo významným distributorem kokainu na východ, někdy z Polska. A kokain se stal součástí sortimentu organizovaných pašeráckých skupin, které pašovaly všechno možné, když zjistily, že je to finančně výhodné a navíc to zabírá malý prostor.
V 70. a 80. letech se v našem tisku psalo o boji Bezpečnosti a Celní správy s drogami většinou v tom smyslu, že z Turecka a z východu přicházely drogy, že jsme tranzitní zemí na západ, do Holandska a podobně. Ale tenkrát to bylo opačně. Ze Saska se k nám pašovalo přes České Švýcarsko a Krušné hory a pak třeba na Slovensko, do Maďarska.

Jak proti tomu první republika bojovala, když už se to tady začalo tak rozmáhat?
Vaněček: Skoro celou dobu to bylo posuzováno jako takzvaný důchodový delikt, čili ve vztahu k finanční stráži, vlastně jako pašování. Teprve v roce 1928 na základě iniciativy Spojených států byla vytvořena Ústředna pro potírání nelegálního obchodu s omamnými prostředky. Byl to první specializovaný policejní útvar s celorepublikovou působností, byt vlastně jen na papíře, který se měl s tímto problémem potýkat. Hlavním směrem činnosti bylo shromažďování a poskytování informací podobným službám v zahraničí. Informace ze všech států směřovaly do Švýcarska, do Ženevy a tam do tehdejšího Společenství národů. V korespondenčním styku byla ústředna velice aktivní, vyměňovala si informace a na základě informací ze zahraničí byl u nás zaznamenán i pohyb mezinárodních pašeráků drog.
Všechno to vycházelo z toho, že Československo to postihovalo víceméně na úrovni přestupku a se spoustou států nebyly podepsány extradiční smlouvy, takže pro pašeráky drog to tady byl docela ráj. Zabývaly se tím i mezinárodní kriminální kongresy, kdy hlavní snahou bylo sjednotit postup států, aby to byly trestné činy a byly zařazeny do extradiční smlouvy. Tedy aby byla možnost vydat cizince ke stíhání do jeho země.
Z postu šéfa čtvrtého bezpečnostního oddělení šéfoval Ústředně pro potírání drog a potom i Všeobecné kriminální ústředně pan vládní rada Vaňásek. Ten také jezdil na mezinárodní kriminální kongresy, byl i na jednáních v Ženevě.

Marek: Třeba ve 20. letech se za pašování kokainu nebo jeho distribuci dávaly především pokuty do 20.000 korun. Teprve v případě nedobytnosti mohl jít delikvent na několik měsíců do vězení. Až zákon číslo 29 z roku 1938 trošku přitvrdil: když člověk to pašování dělal "živnostensky", mohly jít pokuty do 100.000 korun, nebo mohl být trestán, pokud někoho zdravotně poškodil nebo způsobil smrt, až vězením do pěti let.
Ovšem už na přelomu 20. a 30. let, kdy tresty nebyly tak vysoké, dokázali někteří pašeráci nepohodlné a nespolehlivé kolegy i zavraždit. Například ve Šluknovském výběžku vyšetřovalo četnictvo vraždu člověka, který se chlubil, že ví cosi o nějaké skupině pašeráků kokainu. A právě to četníci považovali za nejpravděpodobnější motuv jeho vraždy. Takže jen kvůli tomu, že někdo nechtěl jít na pár měsíců do vězení nebo nechtěl platit vysoké pokuty, dokázal být na lidi, kteří ho zradili, velice ostrý.

Co druhá strana? Jak se šířilo spektrum konzumentů drog za první republiky?
Nožina: Třeba v literatuře se objevuje, že to byla záležitost vyšších vrstev, ale to není v podstatě pravda. První vlny konzumentů přicházely z Berlína, z Vídně. Hodně to u nás šířily i takzvané tanečnice na špičkách – dámy v krátkých sukních tancující v kabaretu. Následně se to dostává do prostředí prostitutek – profesor Vondráček v knize Farmakologie duše přímo hovoří o kokainu jako o droze prostitutek – a dostává se to do podsvětí. Významným fenoménem u nás, ale i v Berlíně, byla bělogvardějská emigrace, protože v Rusku byl před válkou kokain hodně rozšířený.
A pak se tomu začínají věnovat i Češi. Začínají to převážet z Berlína, což bylo hlavní město kokainu v Evropě, a šířit do společnosti. Když vidíme první záchyty těchto lidí, zjišťujeme, že to nejsou jenom umělci (i když jsou mezi nimi i umělci a lidé z významných kruhů), ale i lidé naprosto běžných profesí, montér a podobně. Prostě ten, kdo měl zájem o peníze, protože i v té době to byl velmi výnosný obchod.
A co se týče smetánky, už kolem roku 1923 máme první záchyty v hereckém prostředí. Týkalo se to třeba Saši Rašilova, kde jsme zaznamenali protokoly zabývající se jeho receptem, se kterým obcházel lékárny a získával na něj kokain.

To už tehdy fungovaly falešné recepty?
Vaněček: První, který máme podchycený, je z Opavy z roku 1906. Paní baronka si na recept, na kterém měla předepsaný kokain a morfin, dopsala "vydávat opakovaně" a měla snahu takto získávat drogy. A v 20. letech upozorňoval oběžník v okolí Brna lékárníky a farmaceuty na padělaný recept s tím, že by na něj nemělo být to zboží vydáváno. Takže nic nového pod sluncem: padělané recepty, pašování v botách, strojních součástkách.

I v žaludku to měli?
Vaněček: Mám fotky ze žaludku velblouda "polykače", ale u člověka jsme to asi nezaznamenali.

Nožina: Pašování polykačů vyžaduje kratší časový úsek kvůli rychlosti metabolismu, a to přece jen přesun vlakem moc nedovoloval, byl pomalejší.

Marek: Někteří distributoři kokainu začali také některé své partnery podvádět. Třeba místo kokainu byl v několika skleněných tubách jen naftalín nebo mořská sůl. I takové případy jsou zaznamenány v archivech.
Na druhou stranu se tím distributoři a pašeráci také chtěli chránit před finanční stráží a policií. Takže měli část toho naftalínu jako falešnou stopu, aby mohli zmást policii. V roce 1938 jsem zaregistroval v Českém slovu článek, kdy pražští policisté chtěli zatknout jednoho z distributorů. Ten ale na útěku zahodil jednu ampuli, v které měl naftalín, a ty druhé zřejmě někde ukryl, takže když ho doběhli a zatkli, nic proti němu neměli.

Padlo tady jméno, funkce, rada Vaňásek, kterého ovšem diváci znají jako radu Vacátka. Je zajímavé, že v seriálu se objevuje jeden díl, který vypráví příběh ženy, která byla u nás pravděpodobně první obětí narkomanie, to bylo v roce 1937?
Nožina: To byla Alžběta Langerová, ale první obětí nebyla. To je případ inspirativní (ten díl se jmenuje Lichý střevíc). Jde o případ dívky, která se předávkovala kokainem, a jeho průběh je velmi podobný jako v seriálu. Na začátku byla odvezena do sanatoria, předána lékařům, lidé, kteří ji přivezli, utíkají a podobně. Jeden z detektivů ale zůstal na místě, takže tam byl, když tam zavolá jeden z těch, kteří ji tam odvezli, a ptá se, jak jí je. Na pokyn toho detektiva mu sdělí, že se probrala a že by potřebovala přivézt nějaké věci a podobně. Ti ostatní tam přijedou a jsou zadrženi. Ovšem nakonec nebyl žádný pachatel odsouzen.

Kolik bylo obětí narkomanie? Vědělo se o prokazatelných obětech drog?
Nožina: Už kolem roku 1900 existují lékařské záznamy. Těch obětí nebylo moc. U morfinu byla jedna nebo dvě oběti ročně, které byly policejně a lékařsky zaznamenány. Většinou se ovšem jednalo o sebevraždy, předávkování morfinem, nešlo o klasické zneužívání. Navíc spousta případů se do těchto statistik nedostala, protože to bylo třeba i na úrovni sanatorií ututláváno. Morfinismus jako takový byla velmi privátní záležitost, a když se do toho dostalo dítě z lepší rodiny, bylo okamžitě odsunuto někam do sanatoria a podle toho vypadaly i ty finální zprávy. I proto se to velmi těžko detekuje, ale víme, že k některým případům docházelo už dřív.

Velký rozkvět fetování nebo návykových drog nastal po roce 1945…
Vaněček: Ještě bych se vrátil do období protektorátu. Objevili jsme materiál z roku 1939, kdy přišel pokyn z Vrchního státního zastupitelství, aby nebyli trestně stíháni narkomani, kteří mají drogy u sebe. Aby to bylo bráno tak, že mají dávku pro vlastní potřebu. A byla tam charakteristika od policie, že pokud se těmto lidem nechají drogy v kapse, víceméně jim to umožňuje i nelegální obchod. Jakmile to vešlo v platnost, okamžitě byl zaznamenán pohyb z ciziny, kdy se sem zase vraceli lidé, kteří se tím obchodem zabývali.
Ústředna vyvíjela činnost i během protektorátu. Poslední zdokumentovaná zpráva, že proběhly nějaké záchyty nelegálního obchodu s drogami, je z roku 1940.

A po pětačtyřicátém se to začalo rozmáhat proč?
Nožina: Ono to bylo takové hluché období. Dochází k několika posunům. Společnost je optimisticky nasměrovaná v novém režimu a prostředí a pro drogy jako takové není moc místa. A druhá věc je, že pořád přetrvává nedostatek drog – na trhu prostě nejsou.
Objevují se některé látky, které začínají být zneužívány, v širší populaci je to třeba Psychoton. Setkáváme se také s přežíváním návyků z období války často se objevují zprávy, že byly podávány vězňům během výslechů drogy, "séra pravdy". Jestli je to pravda, nevíme. Naopak je potvrzeno, že drogy brali vyšetřovatelé, aby si v průběhu výslechu udrželi pozornost.
S drogami se také začíná jednat nejen jako s látkou, která je požitková, léčebná, ale i jako s látkou, která by mohla být využita jako vojenská zbraň. To se objevuje i na našem území, nejen ve Spojených státech nebo v Rusku. Týká se to hlavně LSD.
Hlavní nástup drog je ale spojen s tím, co známe ve světě, s alternativními kulturami, s hledáním nových životních směrů, ale to už jsou 60. a 70. léta.

Marek: Do té doby, v 50. letech, se to týkalo spíše lidí, kteří se pohybovali kolem farmacie. Já si pamatuji jako malý kluk, že u nás v Karlových Varech byla taková šeptanda, že jedna paní lékárnice je závislá. Ona to bohužel byla pravda, také ji to zdravotně poznamenalo. Ale to se bralo jako absolutní výjimka. I kdyby ostatní lidé totiž chtěli, těch příležitostí bylo minimum.

(redakčně kráceno)


      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      Další v rubrice

      ČT24 – Volby 2013

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.